Přichází z Hradce, není z ODS, v politice nováček. Tři výchozí podmínky předurčují šance i rizika Leoše Hegra, ministra našeho zdraví. Heger není zajatcem žádné lokální kliky, žádné ideologie a svým stylem vzbuzuje jen sympatie. Má nadhled, přehled i kromobyčejný komunikační talent. Jenže... Nemá za sebou žádnou hlasovací mašinu, žádnou trvalou politickou podporu, žádnou praxi ve stranickém a parlamentním boxování.
Většina jeho předchůdců se dlouho rozkoukávala, pak zkusila pár změn, při prvních potížích je mateřská strana hodila přes palubu jako smírnou oběť rozzuřeným zdravotníkům. Z řady se vymkli dva muži: David Rath a Tomáš Julínek. Oba měli naprosto přesnou vizi, oba ji prosazovali jak válcovači asfaltu, oběma kryl záda premiér. Heger je inverzním obrazem svých předchůdců. Lidem dokáže své plány prodat stejně vlídně jako Daniela Filipiová s Danou Juráskovou, ale každá reforma musí v prvé řadě projít parlamentem. A tady netušíme, jak moc bude TOP 09 za svou novou hvězdu bojovat.
Zkusme být optimističtí – což je vzhledem k historii resortu téměř mentální selhání. Pravice má 94 hlasů; pokud Heger přesvědčí většinu véčkařů, máme obrovskou šanci vybudovat stabilní, klientské, od politické libovůle svobodné zdravotnictví. Šanci.
Čtěte „Klidného veslaře...“ na straně 3
