* Zatímco Diana Krall koncertovala v Praze už několikrát, vy se tomuhle městu zatím vyhýbáte. Nechystáte se ho zařadit alespoň do turné k nové desce National Ransom?
Uvidíme, zatím mi to nikdy nevyšlo. Přitom Prahu jsem chtěl vždycky navštívit, dokonce jsem několikrát uvažoval, že bych se tam vypravil alespoň jako turista. Ale mám strašně málo času, zejména od roku 2006, kdy se nám s Dianou narodila dvojčata. Kluci jsou teď pro nás na prvním místě... Ale Diana si všechny východoevropské koncerty velice pochvalovala! Nadšeně mi vyprávěla, jak je jazzové publikum v Praze, Budapešti, Varšavě nebo v Bukurešti nesmírně vnímavé. Přemýšlel jsem o tom – řekl bych, že to je pozůstatek komunistických časů, kdy západní hudba u vás neměla zrovna na růžích ustláno. Svým způsobem to chápu. Pokud to vezmu podle sebe, tak já vždycky zpíval o společnosti, uprostřed níž jsem žil – tedy většinou o té britské. A každý, kdo umí anglicky, mým slovům rozumí, což v něm může probouzet znepokojující myšlenky. Ato se nemohlo komunistickým cenzorům líbit. Zatímco jazz je tajný mezinárodní jazyk, který žádná slova nepotřebuje. Možná i proto moje žena u vás zažila úspěšné koncerty a já ještě nikdy nevystupoval. I když se u vás leccos změnilo, kdo ví, jak by mě vaše publikum přijalo...
* Ano, kdo ví… Od jednoho rozhlasového dramaturga jsem se dozvěděl, že hudba Elvise Costella je pro českého posluchače nepříjemně složitá, protože je údajně až příliš britská. Věříte v umění na něco, jako je přehnaná národní osobitost?
V současné době sice žiju ve Vancouveru, ale narodil jsem se v Londýně a svůj původ člověk nezmění. Takže by mě opravdu dost překvapilo, kdyby někdo v mé hudbě objevil české prvky. Na druhou stranu předkové mé ženy pocházejí ze Slovenska, takže mám k České republice docela blízko. A navíc mám pocit, že Češi mají silný vztah k bluegrassu – setkal jsem se v Nashvillu s několika českými bluegrassovými hudebníky a musím říct, že to byli znamenití hráči. Možná jsem měl přijet do Prahy se svou předchozí deskou Secret, Profane & Sugarcane, na níž mě doprovázejí takové hvězdy country a bluegrassu jako mandolínista Mike Compton, hráč na dobro Jerry Douglas nebo banjista a houslista Stuart Duncan – vsadím se s vámi o svůj klobuk, že by se u vás našlo mnoho muzikantů, kteří jejich jména vyslovují v hlubokém předklonu. To se však nestalo. Ale možná je to dobře – třeba by se pak ve vaší zemi říkalo, že hudba Elvise Costella je až příliš americká.
* Po pravdě řečeno, vaše předchozí deska Secret, Profane & Sugarcane byla opravdu velmi americká. Ale natočil jste ji v Nashvillu, převážně s tamními muzikanty, takže to bylo asi pochopitelné. Překvapilo mě ale, že jste tam natočil i svou novou desku, která ze všeho nejvíc připomíná vaše starší rockové nahrávky. Nebyla to tak trochu reakce na komerční neúspěch minulé desky ve vaší rodné zemi?
Většina lidí si myslí, že všechno, co se natočí v Nashvillu, musí být country. Ale v tomhle městě byla natočena i veleslavná deska Boba Dylana s názvem Blonde On Blonde, což je spíš psychedelická báseň než country music. V Nashvillu prostě můžete natočit úplně cokoliv – jednak proto, že je to vedle Los Angeles a New Yorku jediné místo ve Spojených státech, kde mají opravdu kvalitní nahrávací studia, za druhé právě tady žijí ti nejlepší muzikanti téhle planety. Většinu z nich ve světě nikdo nezná, ale jsou to chlapíci, kteří mají v malíčku snad všechny hudební styly – od gospelu, přes rokenrol, country a bluegrass až po jazz a blues. Těm nemusíte říkat, co mají hrát. Jednoduše spustíte – a oni se přidají. A padají z nich takové nápady, že si lepší spoluhráče nemůžete ani vymyslet.
* Podle čeho si vlastně vybíráte své hudební kolegy?
Vždycky hledám lidi, kteří v sobě mají kompletní hudební historii a přesto jsou otevření veškeré nové muzice. Tím mám na mysli, že potřebuji spoluhráče, kterým řeknete, že ta a ta písnička by měla znít jako z třicátých let a oni ji tak zahrají, aniž by ovšem kopírovali tehdejší hudební styl. Mám štěstí, že takové lidi v kapelemám. Klávesista Steve Nieve je sice původem Angličan, ale už dlouho žije ve Francii, kde spolupracuje s řadou tamních hudebníků, britský bubeník Pete Thomas natáčel desky ve Španělsku, v Argentině nebo Brazílii, než se před lety usadil v Los Angeles a začal hrát třeba s DiamandouGalás, Sheryl Crownebo s Tomem Waitsem, který o něm říká, že je to nejlepší bubeník, jakého kdy poznal; kdyby to o něm neřekl Waits, musel bych to o Peteovi prohlásit já. Američan Marc Ribot snad ani nikde nebydlí, protože neustále cestuje po celém světě – jeden týden je v Barceloně, druhý na Kubě, třetí v Hongkongu... To jsou zkrátka lidi přesně promě – proto je moje hudba tak mezinárodní a stylově pestrá.
* Vaše nová deska se hodně blíží vašim raným nahrávkám. Budete se mnou hodně polemizovat, když ji nazvu jakýmsi výběrem toho nejlepšího z písničkářského rukopisu Elvise Costella?
Spousta lidí v hudebním průmyslu vám řekne, že nejlepší věci vytvoří umělec na začátku své kariéry. Je v tom kus pravdy –mezi nejlepší desky všech dob patří nesporná řádka debutů; ať už je to první deska Led Zeppelin, The Doors nebo Velvet Underground & Nico. Ranné věci skutečně obsahují obrovskou porci začátečnické naivity, která dokáže být zcela neodolatelná. Ostatně i já mám pocit, že v mé diskografii jsou nejlepší první čtyři desky. A mezi námi – spousta lidí ode mě ani nic jiného slyšet nepotřebuje. Nevadilo by jim, kdybych už dávno pověsil hudbu na hřebík. To je v pořádku, já je chápu. Mám své tehdejší písničky rád, ale spoustu z nich bych už dneska napsat nedokázal – zdály by se mi příliš jednoduché. A tak píšu skladby, které jsem zase nedokázal složit tenkrát. Třeba písničku Jimmie Standing In The Rain...
* Osobně ji považuji za jednu vašich nejzdařilejších...
Samozřejmě že když člověk něco dokončí, zpravidla z toho mívá dobrý pocit, jenomže já zašel ještě dál a v tomhle případě si pomyslel: Tak hochu, to je ta nejlepší skladba, jakou jsi v životě napsal! V mládí jsem se do písniček snažil dostat co nejvíc energie – to je celkem běžné, když nic jiného neumíte. Dneska je mladická energie pryč, ale zase jsem schopný napsat takový příběh a složit k němu takovou hudbu jako v písni Jimmie Standing In The Rain. K něčemu takovému bych se na svých prvních deskách nedokázal ani přiblížit. Něco zkrátka potřebuje svůj čas. Ale vůbec nejlepší je, když si ještě po třiceti letech psaní hudby můžete říct: Tohle vůbec není špatné! Ještě nepatříš do starého železa!
* Letos v květnu jste kvůli izraelsko-palestinskému konfliktu odvolal svůj koncert v Izraeli. Stále se cítíte být angažovaným písničkářem jako v dobách své kritiky thatcherismu?
Na tuhle odpověď bych potřeboval víc času než jeden z mých synů na výrobu svého luku, tedy asi tak týden. Ve zkratce je těžké něco takového vysvětlit, ale věřte mi, že to nebylo lehké rozhodnutí. Nicméně já nenávidím jakoukoliv formu násilí, takže nejsem schopen vystupovat v zemi, jejíž národ, navzdory tomu, že byl v minulosti málem vyhlazen, teď sám páchá násilí na jiném obyvatelstvu. Můj koncert v Izraeli by spousta lidí nepochybně považovala za souhlas s izraelskou agresí vůči Palestině – a o to já rozhodně nestojím. Ptal jste se mě, jestli se cítím jako politický písničkář – přál bych si přesně tímhle nebýt. Ale pravdou je, že některé moje skladby mají politický kontext. Žiji ve světě, který ovládá politika, která se dotýká života každého z nás. A já zpívám o tom, co se děje mně, mým přátelům nebo lidem, které potkávám.
* Za svou třiatřicetiletou kariéru jste vydal čtyřiadvacet sólových alb a k tomu osm desek s takovými muzikanty, jako je skladatel Burt Bacharach, saxofonista John Harle, kytarista Bill Frisell nebo The Brodsky Quartet. Co vás vedle toho všeho nutí ještě spolupracovat třeba s Paulem McCartneym, The Pogues nebo Green Day?
Většina z těchto hudebníků, které jste vyjmenoval, mě sama oslovila. A po pravdě řečeno – odmítněte Paula McCartneyho! Alespoň já jsem to v tom roce 1987, kdy mi bývalý člen Beatles prvně zavolal, rozhodně nedokázal. Možná kdyby se mi ozval o deset let dřív, když jsem začínal – to by třeba bylo něco jiného. Tenkrát jsem byl totiž hodně nekompromisní – jen já jsem nejlépe věděl, co a jak hrát, jakékoliv kompromisy nepřicházely v úvahu. Ale člověk časem ze svých mladistvých postojů sleví... A tak jsem souhlasil a napsali jsme sMcCartneym asi dvanáct písní, stejný počet s Burtem Bacharachem, ale před dvěma lety jsem spolupracoval třeba s mladičkou americkou kapelou Fall Out Boy – požádali mě o to a já se cítil potěšen, že v očích těchto muzikantských cucáků ještě pořád nejsem zrezlou károu někde na vrakovišti. Vlastně by se dalo říct, že dneska ochotně spolupracuji s každým, kdo má chuť spolupracovat se mnou. Mně to dělá dobře na ego, jim možná prospěje mé jméno na jejich desce...
* Se švédskou mezzosopranistkou Anne Sofie von Otter jste před časem natočil desku For The Stars, na kterou jste zařadili píseň Like An Angel Passing Through My Room od skupiny ABBA. Jak se vám podařilo přesvědčit jejího spoluautora Bennyho Anderssona, aby v ní hrál na klavír?
Benny je jeden z nejsympatičtějších lidí, jaké jsem v životě potkal. Známe se přes třicet let, ještě z doby, kdy byl ženatý s Anni-Frid. Neměl jsem tedy nejmenší problém mu zavolat a zeptat se ho, zda by mu nevadilo, kdybychom tuhle písničku natočili na desku. Než mi dal požehnání, tak chtěl vědět: „A kdo bude hrát na klavír?“ Po pravdě jsem mu odpověděl, že ještě nevím. A na to Benny: „Tak já se stavím a nahraji to.“ O pár dní později vešel do studia, sedl za piáno a napoprvé to bylo natočené. A když už tam byl, tak se nabídl, že nám do jedné písničky od Toma Waitse nahraje akordeon. Mimochodem, Benny je skvělý hráč na tahací harmoniku! Ostatně pravidelně na ni hrává po barech... Řeknu vám, že tohle je můj životní sen – moci po skončení hudební kariéry hrát jen tak pro vlastní potěšení po barech!
***
Mám pocit, že Češi mají silný vztah k bluegrassu.
ELVIS COSTELLO ? Narodil se jako Declan Patrick MacManus 25. srpna 1954 v Londýně. ? V polovině sedmdesátých let začínal s punkem, ale během své kariéry psal se stejnou samozřejmostí písničky ve stylu country, reggae, jazzu či popu; často měly politický podtext, zejména v době zpěvákova odporu proti thatcherismu. ? V roce 1998 získal cenu Grammy. ? V roce 2003 byl uveden do Rokenrolové síně slávy. ? Dočkal se animované podoby v jedné z epizod Simpsonových.
O autorovi| Honza Dědek, redaktor Pátku honza.dedek@lidovky.cz
