Zcela nový princip výroby vakcín odhalili američtí vědci vedení Eckardem Wimmerem z newyorské Stony Brook University. Jak se zdá, jejich postup dokonale splňuje dva zcela protikladné nároky na očkovací látku. Vakcína se musí co nejvíce podobat původci choroby, aby očkováním navozený stav bojové pohotovosti imunitního systému dokonale chránil proti skutečné nákaze.
Na druhé straně ale musí být vakcína zcela bezpečná. Pokud se k očkování používá oslabený virus, musí být jeho částice oproti „divokému“ viru výrazně pozměněny.
S úkolem hodným chytré horákyně si Wimmer poradil elegantním trikem. Upravil dědičnou informaci viru obrny na několika stovkách míst tak, aby viru významně ztížil život, ale přitom se zevnějšek viru - důležitý pro reakci imunitního systému - prakticky nezměnil. O svém úspěchu referoval na stránkách vědeckého týdeníku Science.
Vědci využili jedné ze základních vlastností dědičného kódu všech forem pozemského života. V dědičné informaci jsou uloženy informace pro syntézu bílkovin z jednotlivých aminokyselin. Jsou tu zapsány čtyřmi různými písmeny genetického kódu - adeninem (A), guaninem (G), cytosinem (C) a thyminem (T).
Ozařazení konkrétní aminokyseliny rozhoduje vždy trojice písmen genetického kódu. Například molekulu kyseliny glutamové zařadí buňka do bílkoviny na povel trojice písmen GAA. Jedna a tatáž aminokyselina se může zabudovat do bílkoviny na základě několika různých „příkazů“. Pro kyselinu glutamovou platí například i třípísmenný povel GAG.
Jednotlivé organismy mají v oblibě pro jednu a tutéž aminokyselinu různé trojice písmen. Virus obrny například využívá pro kyselinu glutamovou mnohem častěji trojic písmen GAG než GAA. Eckard Wimmer se rozhodl provést viru dlouhou šňůru genetických naschválů a prošpikoval mu dědičnou informaci jeho neoblíbenými trojicemi písmen genetického kódu.
Bílkovinný obal viru důležitý pro zdárnou infekci se tím nijak nezměnil. Virus se však choval neuvěřitelně těžkopádně. Když jím vědci nakazili myš, nabudil u ní zcela plnohodnotnou imunitní odezvu. Nebyl však schopen vyvolat onemocnění. Vědci předpokládají, že podobné viry by se daly využít k očkování. Zdaleka by nemuselo jít jen o viry obrny. Stejný postup lze použít i u původců mnoha dalších virových onemocnění.
Experti varují, že vývoj vakcín založených na tomto principu bude ještě značně zdlouhavý. Klíčovou otázku představuje jejich bezpečnost. Vědci budou muset u každé nové očkovací látky velmi přesvědčivě dokázat, že se viru v důsledku spontánních změn dědičné informace ztracené zabijácké vlastnosti znovu nevrátí.
