Hrdelní zpěvy z Tuvy lehce po americku

Letošní ročník Strun podzimu v rámci své série vokálních projevů nabídl skupinu čtyř zpěváků a muzikantů Alash z malého asijského státu Tuva. Ovládají tamní tradiční alikvótní hrdelní zpěv, při němž jeden zpěvák dokáže vyluzovat více tónů najednou. Nad základním tónem/melodií (hlubokého chraplavého zabarvení) zní současně vyšší alikvótní tóny; z úst tak vychází vícehlas podmanivého zabarvení. Až dráždivě se vymyká evropské tradici, připomíná rytmus cválajících koní či burácení vody v horské bystřině. To vše za doprovodu „syrově“ znějících tradičních smyčcových nástrojů s rytmickou podporou bubnu. Na rozdíl od dřívějších koncertů série se ale tentokrát vtírala komerčnost „atrakce“, kterou Alash prodává zejména v USA. Nepominutelnými kořeny tuvinského tradičního zpěvu je totiž jeho duchovní rozměr a původ, který je jen jakýmsi „vedlejším produktem“ prastaré komunikace s přírodou nebo duchovní meditace. A ta se - „odsvěcená“ podobně jako prostor Českého muzea hudby, kde se koncert konal - kamsi vytratila i pod náporem „vyvolávání“ amerického konferenciéra. Vytržen z tohoto kontextu se Alash stává zábavou na hranici cirkusového úžasu, analogické třeba břichomluvectví. V programu nebyly texty písní, ale možná je to dobře: kdyby diváci věděli, že oslavují budovatelský zápal z doby, kdy Tuva patřila k SSSR, asi by to umělecký zážitek oslabilo. Ale i tak (či právě proto?) to byl inspirativní večer.