Vladimír Holan do sbírky Bolest zařadil báseň „Sníh“. Hlavní roli tu ale nemají lyrické sněhové vločky, nýbrž přiznání. Holan se odvažuje vyslovit to, co ostatní jen stydlivě tuší. Vyjevuje nám a snad i sobě, jak moc jsme schopni dělat věci pro obdiv, vážnost či uznání. Přemýšlet, psát, žít... Trochu ironicky pak podotýká: „Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,/ když přece život není přímka... A pročpak by ses holedbal,/ že trpíš víc než jiní.“
Jako by se nám snažil vysvětlit, že sedíme-li sami v kuchyni nespavosti a popíjíme-li víno, není třeba dotýkat se nepodstatných věcí, zabývat se jimi a pak je důsledně tesat ze zoufalství. Sami před sebou nemusíme vystavovat nic, co nám není vlastní, nemusíme utíkat do slitování jiných. Sami se sebou musíme jen být. Co nejmíň gest. Nic na odiv.
Chtěla jsem psát o literárním hrdinovi, a zadání se mi zlehka vymklo, ale dokáže-li Holan přiznat tuhle šílenou a drzou pravdu, řekněte sami, není snad hrdinou!?
