Ministerstvo obrany pro Lidovky.cz minulý týden uvedlo, že v dohledné době se ostatky obětí totalitních režimů z hromadného ďáblického pohřebiště vyzdvihnout nechystá. Resort argumentoval mimo jiné tím, že si to nepřejí jejich pozůstalí.
Historik z Ústavu pro studium pro totalitních režimů Petr Blažek oponuje, že ví o pozůstalých, kteří by si pro příbuzné, zavražděné nacisty či komunisty, přáli řádný pohřeb. A že ministerstvo mělo dávno konat. „Je žádoucí, aby se stát přihlásil k tomu, že se bude o to místo starat a pokusí se předat jeho paměť veřejnosti,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz.
Hrdinové Gabčík a Kubiš leží v hromadném hrobě. Pozůstalí si ale nepřejí archeology s lopatami |
Lidovky.cz: Ministerstvo obrany uvedlo, že se v dohledné době nechystá vyzdvihnout ostatky z hromadného ďáblického pohřebiště. Resort argumentoval mimo jiné tím, že by si to nepřáli oběti pozůstalých. Proč vás to popudilo?
Myslím si, že není úplně na místě mluvit o tom, že příbuzní obětí totalitních režimů, jejichž ostatky byly tajně zahrabány na ďáblickém hřbitově, si nepřejí exhumace. Moje zkušenost je jiná. S dalšími kolegy historiky a lidmi, kteří se zabývají výzkumem DNA, jako je třeba Daniel Vaněk, a dělali exhumace například ve Srebrenici (místo masové vraždy během války v bývalé Jugoslávii v první půli 90. let, pozn. aut.), jsme sepsali výzvu (platforma Jména mrtvým vznikla loni v červnu, jejím cílem je vytvořit úplný seznam obětí totalitních režimů uložených v neoznačených hrobech, vyzvednutí ostatků a jejich následná identifikace, pozn. aut.), kterou vedle jiných podepsali syn a dcera Zdeňky Mašínové (manželka generála Josefa Mašína, jedné z klíčových osobností československého odboje za druhé světové války, zemřela roku 1956, pozn. aut.). Oba vyjádřili přání, že pokud by se to dělalo seriózně a stát, jenž jako jediný podle našeho názoru může takové věci dělat, by skutečně přistoupil k tomu, že by se pokusil formou sond o průzkum na místech, kde lze očekávat, že jsou tam pohřbeni konkrétní lidé, což by v důsledku vedlo k vyzvednutí ostatků, tak by byli velmi rádi.
Lidovky.cz: Resort přitom v oficiální odpovědi napsal, že si exhumaci nepřejí třeba pozůstalí po hlavních aktérech útoku na Reinharda Heydricha Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi. Podle vás si tedy ministerstvo vymýšlí?
To bych si nedovolil říct, že nemluví pravdu. Ale já jsem podobný názor nikdy veřejně neslyšel. Ani si nepamatuji, že by na ďáblickém hřbitově někdo z jejich pozůstalých byl. Rodina Jana Kubiše byla téměř celá vyvražděna. Pokud vím, žije jen jeho praneteř. Ale nikdy jsem neslyšel, že by veřejně prohlásila, že by si nepřála, aby její prastrýc byl důstojně pohřben. Myslím si, že každý člověk, který má možnost, chce, aby jeho předci byli důstojně uloženi. A pokud neustále přidáváme pamětní desky nebo klademe věnce na místa, kde se odehrály nejrůznější historické události, a přitom hrdinové, kterým se tam klaníme, leží pohozeni někde jinde, považuji to za absurdní.
Lidovky.cz: V čem především má taková exhumace podle vás význam?
Domnívám se, že situace, kdy se podařilo exhumovat ostatky pátera Josefa Toufara na základě torza dochované polohové knihy z roku 1968, je velkou výzvou (komunisty v 50. letech zavražděný duchovní rovněž ležel na ďáblickém pohřebišti, na podzim 2014 byly jeho ostatky vyzvednuty, pozn. aut.). Nemělo by zůstat u toho, že pouze ten, kdo má mít blahořečen, má právo být důstojně pohřben. Podle našeho názoru by měly být důstojně pohřbeny ostatky všech lidí, kteří tam jsou uloženi. Bez ohledu na to, jestli se jedná o politické vězně z období komunismu či protivníky nacismu včetně trupů těl parašutistů z Resslovy ulice, které tam patrně také leží.
  |
Lidovky.cz: Jenže jak jsem řekl v úvodu, ministerstvo se k ničemu takovému nechystá. Co s tím?
Podle mého názoru ministerstvo obrany mělo konat už dnes bez ohledu na to, že doposud nebyl přijat zákon, který by tuto otázku řešil a který by se týkal obětí komunistického režimu. Ministerstvo obrany má na starosti naplňování zákona o válečných hrobech a v situaci, kdy se jedná o československé vojáky z Resslovy ulice případně patrně některé popravené z komunistického období, kteří tam můžou ležet, a byli také vojáky, tak ministerstvo musí konat. Je škoda, že se pouze spokojilo s tím, že tam dalo pomník věnovaný československým zahraničním vojákům.
Je žádoucí, aby se stát přihlásil k tomu, že se bude o to místo starat a pokusí se předat jeho paměť veřejnosti, zejména novým generacím. Proto bych předpokládal, že vzniknou i informativní webové stránky, aby se veřejnost dozvěděla o místu konkrétní informace. Žádné takové stránky ale neexistují, nikdo je neprovozuje. Očekával bych také aspoň snahu o důstojné vyzdvihnutí a pohřbení ostatků a vyšetření zločinů. Je to velmi významná věc, protože ostatky jsou důkazy zločinů totalitních systémů.
‚Míč je na straně státních úřadů‘
Lidovky.cz: Ministerstvo ale poukázalo na to, že ďablické pohřebiště není válečným hrobem podle zákona, proto mu nic neukládá se o něj starat. Jak byste oponoval?
Pokud se domníváme a zaznívá to velmi často, že tam jsou pozůstatky československých vojáků, hrdinů z Resslovy ulice, a přitom to není válečný hrob, tak je asi potřeba změnit zákon. My jsme k tomu vyzvali už před několika lety, ale výsledek je zatím nulový. Míč je na straně státních úřadů. Myslím si, že my jsme udělali maximum, co jsme mohli. Udělali jsme veřejná slyšení i kulatý stůl v Senátu, dokonce jsem začali komunikovat s pozůstalými.
Lidovky.cz: Exhumaci, identifikaci ostatků a jejich řádnému pohřbení se ministerstvo brání také argumentem, že pro takovou akci tu chybí právní rámec. Vy si to nemyslíte?
Nejsem právník, ale myslím si, že právní rámec existuje. Když se stanou zločiny, někdo se o nich dozví a ví, že někde leží oběti zločinu, dělají se policejní a soudní exhumace. To za prvé. Za druhé se domnívám, pokud to šlo v případě pátera Toufara, dělal to pražský magistrát ve spolupráci s dalšími institucemi, tak není důvod, proč by tato cesta nebyla použitelná pro kohokoliv jiného.
Ďáblické pohřebiště pro tisíce mrtvýchĎáblický hřbitov vznikal jako jedno z plánovaných ústředních pohřebišť v letech krátce před vypuknutím první světové války. Dostatek volného prostoru umožnil od konce třicátých let vytváření společných hrobů, do nichž byla svážena těla předaná Ústavem soudního lékařství, popřípadě patologickými a anatomickými ústavy a pracovišti. |
Lidovky.cz: Ještě jednou tu budu za advokáta ministerstva. Resort poukázal na to, že chybí stanovený postup jak naložit s exhumovanými ostatky, které se nepodaří identifikovat. Co byste poradil?
Máme k tomu precedens. Jsou to ty ostatky dalších osob, které byly vyzdvižené vedle ostatků pátera Toufara. Tam mělo být údajně vyzdviženo šestnáct těl, které pak měly být důstojně vráceny na to místo a pohřbeny. Je to otázka dohody a zvyklostí. Myslím si, že Armáda České republiky i řada dalších institucí prováděla exhumace na řadě míst. Nejsme země, kde by nebyly podobné oběti. Takže si myslím, že existují předchozí případy jak postupovat s ostatky lidí, kteří nebyli identifikováni. Nedomnívám se, že by to měl být problém.
Lidovky.cz: Kde byste tedy začal?
Víme o několika osobách, jejichž ostatky byly pohřbeny přímo na konkrétním místě, kam chodili příbuzní po celou dobu komunismu, ať už to je Zdeňka Mašínová nebo Stanislav Broj (lidovecký poslanec Ústavodárného shromáždění, pronásledovaný a popravený komunisty roku 1950, pozn. aut.). Věřím, že by bylo možné aspoň začít na těchto konkrétních místech. Známe systém. Víme, jak přesně vypadal. A máme také zkušenosti ze zahraničí, to je velmi důležité. Připomněl bych zkušenosti z bývalé Jugoslávie, Španělska, Řecka a zejména z Polska, kde se dělaly exhumace, které jsou v podstatě totožné. Tam šlo o oběti poprav po rozsudcích vojenských soudů, ale jsou to také oběti komunistického režimu.
Lidovky.cz: Je pravděpodobné, jak už jsme několikrát zmínili, že na ďáblickém pohřebišti vedle Kubiše s Gabčíkem leží dalších pět výsadkářů, kteří po útoku na Heydricha padli po boji s nacisty v Resslově ulici. Přitom polohové knihy, které by to měly dokládat, v 60. letech shořely. O co tedy můžeme opřít tvrzení, že tam skutečně leží?
Otázka je, jestli polohové knihy byly vůbec za druhé světové války zapisovány. Nevím to. Ptal jsem se na to lidí z Vojenského historického ústavu, ti nebyli schopni odpovědět. Všechno se to opírá o svědectví Jaroslava Čvančary (badatel, který se tématem zabýval v 80. letech, pozn. aut.) a jeho výzkumu, který vedl s lidmi, kteří pracovali po válce jako kriminalisté. Došli k závěru, že to má být v zadní části pohřebiště na levé straně u zdi. Ale já jsem nikde neviděl žádný písemný důkaz. A překvapuje mě, že na to neexistuje jediná studie. Absence takové studie a opravdu relevantního historického výzkumu, který by řekl, že k uložení děl parašutistů z Resslovy ulic existují či neexistují písemné doklady, existují či neexistují ústní svědectví, spíš ukazuje na to, že to je problém, který je potřeba řešit.
