Nebylo by bez zajímavosti zjistit, kolik posluchačů a jakým způsobem rozumí nejhranější písni za rok 2004. Ostatně jasnou odpověď na téma svého prvního hitu nedokáže dát ani jeho interpretka. „Řekla bych, že kromě Oskara Petra tomuto textu nikdo jiný opravdu nerozumí. Podle mého je to změť myšlenek a básnických obratů, které však jako celek mají obrovskou sílu. Alespoň pro mě,“ tvrdí Aneta Langerová.
Podle Oskara Petra vznikla tato skladba neznámo jak a kdy; každopádně nebyla psána pro Anetu Langerovou. „Měl jsem ji doma, ledabyle nahranou a falešně nazpívanou. Přesto jsem ji s dalšími osmi skladbami zařadil na CD, které jsem prostřednictvím Milana Hermana z gramofonové firmy BMG poslal Anetě. Byl jsem přesvědčen, že si jí ani nevšimne, proto jsem ji nijak neupravoval,“ vzpomíná autor budoucího megahitu.
Všimla si jí; údajně na první poslech. „Ihned jsem se do ní zamilovala, okamžitě si ji začala zpívat – neuvěřitelně mezi ostatními Oskarovými písněmi vyčnívala!“ Bylo rozhodnuto – píseň byla vybrána na desku. Problémy nastaly až s aranžmá. V představách Oskara Petra měla být píseň obohacena o smyčcový kvartet. Bývalý člen skupiny Marsyas proto navštívil v Institutu Bohuslava Martinů jeho ředitele Aleše Březinu, jinak skladatele, tehdy autora scénické hudby k filmům Knoflíkáři a Musíme si pomáhat. Přišel vybaven nahrávkami své oblíbené americké avantgardní skupiny Kronos Quartet a přehrál několik jejích skladeb. Pak začal brnkat vlastní píseň a přizpěvovat do ní hlavní melodii smyčců – tak takhle nějak by to mohlo vypadat. „Byl jsem přesvědčen, že se blížíme k něčemu neopakovatelnému,“ vzpomíná Oskar Petr. S pocitem uspokojení si o několik dní později nechal od producenta Daniela Hádla zaslat pracovní verzi písně. „Úplně jsem se zděsil – z reproduktorů se na mě valila jakási zámecká mazurka! Okamžitě jsem volal do studia a požadoval přetočení některých partů podle rytmu kytary.“ Vyhověno mu bylo jen zčásti. „Snažili jsme se zachránit, co se dalo, ale expresivní hraní, až art-rockově silový střed, vůdčí bicí a závěr podtržený zkreslenou kytarou se nám už bohužel z natočeného materiálu vykřesat nepodařilo,“ lituje dodnes Oskar Petr. K finálnímu mixu byl přizván tehdy respektovaný producent a hudebník Ivan Král. Nahrávka se mu líbila, jen ty smyčce nějak neladily jeho sluchu, a tak je vymazal. Tím ovšem Oskarovo trápení s hříšnou skladbou neskončilo. O několik dní později se při telefonátu do studia dozvěděl: „Všechno je v pořádku, jen ten závěrečný recitativ odstřihneme.“ Oskar se dopálil: „Pokud bude ten recitativ vypuštěn, beru si skladbu zpět!“ Výhružný tón musel být dostatečně přesvědčivý – nakonec vyprávění o jelenech obtěžkaných vábením, co se bezhlavě vrhají do hloubi země, v písni zůstalo. Skladba byla hotová. Mohlo se přistoupit k natáčení videoklipu. „V mých představách měl klip skladbě Hříšná těla, křídla motýlí dodat stejný rozměr jako třeba filmový doprovod k písni Medvídek. To se ovšem nestalo. Výsledkem bylo cosi mdlého, co rozhodně píseň nikam dál neposouvalo,“ je přesvědčen Oskar Petr. Sama zpěvačka tak radikální není. S odstupem let jen krčí rameny: „Byl to můj první klip v životě – neměla jsem tušení, jak se točí video, co všechno to obnáší, tak jsem se odevzdaně nechala navléknout do černo-vínové koženky, krk mi obepínal obojek s kovovými hroty, měla jsem temně podmalované oči a k rukám připevněný plášť – vypadala jsem jako Batman, který je na vedlejší pracovní úvazek zaměstnán v sado-masochistickém salonu.“ Většině diváků – jak lze poznat z hodnocení na YouTube – se však klip líbil. Ať už posluchači slovům Oskara Petra rozumí jakkoliv, naučili se je zpaměti.„Mám tu skladbu dodnes ráda. A taky ji na koncertech vlastně nemusím ani moc zpívat: stačí zabrnkat první tóny – a publikum si ji celou zapěje samo. A dokonce i na Slovensku,“ tvrdí Aneta Langerová, která dodává: „Jen s tím rozdílem, že tamní fanoušci neumí vyslopit,ř‘, takže mě vždycky rozesměje, když zpívají:,Hžíšná těla šídla motýlí...‘“
***
Příště: Michal Prokop a Framus 5: Kolej Yesterday
