Huascarán 1970: prokletá expedice si vzala životy všech 15 Čechoslováků. Smetla je lavina

Otřesy z jejího vrcholu servaly obrovskou masu ledu a kamenů. Lavina pohřbila více než 20 000 lidí, smrt v ní před 46 lety našla i čtrnáctičlenná československá horolezecká expedice.

Smůla se jim lepila na paty prakticky od začátku. Šedesátá léta přitom znamenala uvolnění politického napětí, otevíraly se nové možnosti. V roce 1968 začal Bohumil Nejedlo se svými kamarády z horolezeckého oddílu Lokomotiva Liberec spřádat plány na expedici. Jejím cílem měla být hora Mount McKinley, nejvyšší vrchol Severní Ameriky. Oficiální název výpravy: První česká horolezecká expedice Aljaška 1970.

Zkušenosti měl přinést Bortel

Akci měl zaštítit horolezecký svaz, všechno se zdálo být na nejlepší cestě. Tvořilo se jádro expedice, přidal se i tehdy nejlepší československý horolezec Ivan Bortel. Rodák z oblasti Nízkých Tater patřil k evropské špičce: měl za sebou třeba prvovýstup severní stěnou na Grandes Jorasses (4208 metrů) poblíž Mont Blanku, oceněný ve Francii za nejlepší výstup roku 1968.

Horolezec Ivan Bortel.

„Evropa byla tehdy vrcholem, dostat se do Himálaje bylo pro nás prakticky nemožné. Nepochybuji ale, že by bratr měl i na osmitisícovky, byl skvěle fyzicky vybaven,“ říkal Boris Bortel. Zkušenosti byly to hlavní, co měl aljašské výpravě sedmadvacetiletý strojní inženýr přinést. „Vybrali si ho proto, že ostatní byli spíše skalní lezci. Sice dobří, ale bez větších zkušeností v ledovcovém terénu,“ vysvětloval horolezcův bratr.

Sovětská invaze plány zničila

Expedice byla téměř přichystána, upomínkové předměty ale mohli devět měsíců před odjezdem do Ameriky její účastníci zahodit. Tanky „spřátelených“ armád v Československu, nástup normalizace a dopis předsedy ČSTV Emanuela Bosáka, že není vhodné cestovat na území USA, rázně ukončily sen o návštěvě míst zasažených „zlatou horečkou“.

V říjnu 1969 se ale v ČSSR konal kongres mezinárodní horolezecké federace UIAA, na kterém se podařilo navázat dobré vztahy s Peruánci, od kterých brzy přišlo pozvání do And. Od prosince se tak začala psát historie Expedice Peru 1970. „Ivan se hodně těšil, vybíral nejtěžší terén, který mohl. A to byla v peruánských Andách jižní stěna Huandoy (6395 metrů - pozn. red.). Huascarán byl sice o trochu vyšší, ale horolezecky ne tak obtížný výstup,“ líčil Boris Bortel.

Ve výpravě, která nyní směřovala nikoliv do Severní, ale do Jižní Ameriky, se vyměnilo několik lidí. Počet účastníků byl nakonec stanoven na šestnáct. V expedici byli skvělí i průměrnější lezci včetně několika reprezentantů, autor horolezeckých knih Arnošt Černík, vynikající fotograf Vilém Heckel či třeba atlet a lyžař (účastník slavného Vasova běhu) Jiří Jech.

23. dubna 1970 bylo na palubě letadla startujícího z pražské Ruzyně jen 15 členů výpravy. Liberecký lezec Jiří Bolech musel zůstat doma. „Bylo mi řečeno, že vzhledem k mým názorům není v zájmu republiky, abych kamkoliv vycestoval. Výprava, tedy její členové, psali dopisy na nejrůznější instituce a přimlouvali se za můj odlet. Měl jsem dokonce vystavenou letenku, ale nikdo žádosti nevyslyšel. Tehdy jsem však s podobnými problémy nebyl sám. Měli je všichni, ale nakonec odletěli,“ vzpomínal po letech.

Vykradené zásoby

Cesta horolezců vedla přes Dakar a Santiago de Chile do Limy. Tam na ně už měly čekat bedny se čtyřmi tunami vybavení. Plány o okamžitém odjezdu do hor ale vzaly zasvé ve chvíli, kdy Čechoslováci zjistili, že parník Hornbelt převážející zásoby v přístavu není. Na jeho příjezd se čekalo téměř dva týdny. Radost však brzy vystřídalo rozčarování: z beden zmizelo 400 kg oblečení a potravin. Informace z ambasády, že se na palubě Hornbeltu krade, se ukázaly jako pravdivé.

Základní tábor tak expedice založila až 13. května. Původně měl být na trochu jiném místě, ale lezcům učarovalo jezero Llanganuco ve výšce 3850 metrů. To se nachází v úzkém údolí mezi severní stěnou Huascaránu (6768 metrů) a Huandoye. O dva dny později postavila expedice předsunutý tábor přímo pod jižní stěnou cíle výpravy - Huandoye.

Dne 18. května se část účastníků přesouvala do základního tábora. „Moje milovaná, píši asi nejtěžší dopis svého života. Ivan už není dva dny mezi námi. Tragédie se odehrála v pondělí v 11.35, kdy Milan a Jarda sestupovali spolu s Ivanem z výšky pět tisíc metrů po úzké stezce. Není obtížná, v jednom místě překračuje úzký horský potůček a právě zde ujela Ivanovi noha po mokrém kameni a sklouzl do propasti. Spadl třicet metrů kolmou stěnou vodopádu přímo na hlavu. Byl na místě mrtev,“ citují autoři knihy „Huascarán - cesta končí, cesta začíná“ Lubomír Vejražka a Jiří Hladík dopis jednoho z členů výpravy.

Peruánský Huascaran

Nejlepší horolezec expedice Ivan Bortel se paradoxně zabil v chodeckém terénu. „Když jsme se loučili v Ruzyni, tak jsem mu chtěl říct ještě jednu věc, a to ať si dává bacha na sestupy. Bratr byl už bohužel v celní zóně, tak jsme si jenom zamávali. Nakonec spadl při sestupu,“ svěřoval se Boris Bortel. „Ivan byl moje alter ego. Celá ta desetiletí let mi pořád schází, i když už jsem teď starý dědek.“

Co teď dál?

Zdrcená výprava řešila, co dál. Bylo potřeba zařídit kremaci, která se však v Peru nedělá, a převoz ostatků. V prostorách divadla ve městě Yungay, vzdáleném necelých dvacet kilometrů od Huascaránu, vystavili rakev a uspořádali celonoční tryznu. Horolezci se poté přemístili opět do Limy. Bylo jasné, že bez Bortela nemá cenu pouštět se na Huandoy. Padaly i návrhy na návrat, ale nakonec se rozhodli pokračovat a vystoupit aspoň na Huascarán, avšak normální cestou.

Zničené město Yungay, kde zahynulo 20 00 lidí..

Čechoslováci se tedy vydali zpět do základního tábora u jezera Llanganuco. Místo původně plánovaného tábora mezitím zabrali japonští lezci. Odpoledne 31. května sbírala expedice síly, v Limě odpočíval i Jaroslav Bábel z československé ambasády „Byl jsem na návštěvě. Nejprve se začala kývat kovová ozdůbka na lampě a rozdrnčela se okna. Lidé vybíhali na ulici, rozhlíželi se a za hučení, které připomínalo blížící se svaz letadel, se sbíhali do skupinek a drželi se za ramena. Hukot působil na psychiku snad ještě hůře než vlnící se asfalt a rozbíhající se trhlinky po stěnách budov.“

Přestože v Limě byli lidé vyděšení, k zásadním škodám nedošlo. Situace pod Huascaránem byla naprosto odlišná. Vrchol hory je kryt ledovcem, pod nímž leží západním směrem osídlené údolí. Zemětřesení ledovec utrhlo a ten se rychlostí přes 300 km/h vydal k městu Yungay. Lavina sněhu, ledu, kamení a bláta s sebou brala všechno, co jí stálo v cestě. Zničila území o rozloze 22,5 km2 a pokryla ho nánosem suti o výšce 5-10 metrů. Z města Yungay, které čítalo zhruba 18 tisíc obyvatel, se jich zachránilo jen 400. Celkově si zemětřesení vyžádalo přes 70 tisíc životů.

Expedice Peru 1970.

Expedici Peru 1970 se hlavní lavina vyhnula, část ledu a skal však dopadla i na severní stranu, tedy do míst u jezera Llanganuco. Tou dobou se nedaleko nacházela devatenáctiletá studentka z města Huaraz Teresa Reyna Morenová. Spolu s několika přáteli se vydala do hor na piknik. „Viděli jsme i tábor Čechů - stany a nákladní auto, které parkovalo vedle. Juan říkal, že je to poštovní náklaďák z Yungay,“ vzpomínala.

Ve chvíli, kdy Morenová začala nalévat místní alkohol pisco, pocítila záchvěv země. „Ze svahů Huascaránu, které na protějším břehu jezera strmě spadají do vody, začalo padat kamení. Bylo to, jako by ve svahu vybuchovaly nálože dynamitu. Vyskočila jsem a všichni se rozeběhli k silnici. Pak jsme zaslechli strašný hluk, který přicházel odněkud shora. Viděli jsme, jak se dolů řítí ohromná černá lavina.“

Morenová a spol. měli neuvěřitelné štěstí, katastrofa je těsně minula. Stejnou „kliku“ měli i japonští horolezci. Vyděšení Peruánci poté utekli do protisvahu. Odtud mohli pozorovat místo, kde stanovali Češi. „Bylo vidět lavinu. Hrozně velikou a děsivou masu, která se navršila v místě, kde býval tábor. Nezbylo z něj nic. Stany byly pryč. Náklaďáček byl pryč. Všude jen kamení, led a bláto,“ popisovala studentka.

Nikdo nic nevěděl

Zatímco Morenová tušila, že nikdo nepřežil, československé úřady o tom neměly ani ponětí. „V několika hodinách odhalilo letecké pozorování lavinu v oblasti Huascaránu. Pro oblaka prachu však nebyl rozsah zkázy jasný,“ vzpomínal Bábel. Pomoci nemohli ani Peruánci. „O vašich čtrnáct horolezců se teď nemůžeme starat. Nám se teď jedná o desetitisíce našich lidí.“

Zprávy o přírodní katastrofě se brzy rozkřikly i v Československu. Nikdo ale nevěděl, co se stalo se 14 horolezci. Rodiny chvíli žily v naději, že se všichni zachránili v jeskyni. Pak přišly informace, že jsou všichni mrtví, následovaly spekulace, že část lidí byla mimo tábor.

„Střídaly se dobré a špatné zprávy. Když bylo šestého června rozloučení s Ivanem v Motole, říkala mi Jana Náhlovská, manželka Milana Náhlovského, že to je i s ostatními špatné, i když nikdo oficiálně ještě nic nevěděl. Měli jsme dost vlastního trápení, ale prožívali jsme samozřejmě i to, co se dělo se zbytkem výpravy. Vždyť tam byli kamarádi,“ říkäl Boris Bortel.

Dvanáctý den po zemětřesení přišla první důvěryhodná informace, bohužel však nesmírně smutná: „Vedoucí chilské záchranné expedice vyslovuje hlubokou soustrast a potvrzuje, že všech čtrnáct Čechoslováků a chilský horolezec Pedro Nuňez, který se v té době nacházel v základním táboře, se stalo oběťmi přírodní katastrofy.“

Památník tragédie z roku 1970 u města Yungay.

Expedice Peru 1970 nezůstala zapomenuta. Každý rok se na její počest jezdí lyžařský závod Jizerská padesátka. Tohle měření sil běžeckých lyžařů vymysleli v roce 1968 právě liberečtí horolezci. Mělo jim sloužit k udržení formy přes zimu, než vyrazí na jaře do hor...