Když ekonom Jacques Attali, pozdější poradce prezidenta Francoise Mitterranda, vydal v roce 1977 knihu Noise, překvapivě v ní spojil muziku s ovládáním dnešní společnosti. Hudba je podle něj nejvíc flexibilní ze všech umění, nejrychleji připravená k reakci. Zároveň ji Attali vidí jako paralelní vůči politice a hospodářství: jde tu o distribuování disonance a podvratnosti, tedy moc nad noisem (zvukem nepříjemné intenzity či barvy, přeneseně pak vším konfliktním) ve společnosti. Kdo má v rukou hudbu (jež platí „víc než barvy a tvary“), ten uspořádává society blízké budoucnosti. Ať už záměrně, nebo bezděčně.
Attaliho teorii mají lidé kolem hudby rádi: bodejť, vždyť staví jejich obor na piedestal. Ale neukazují snad dějiny popkultury, kolikrát už nenápadná témata z undergroundu převzal a halasně amplifikoval mainstream? Je možné za určitých podmínek nahlížet do čerstvé tvorby a odečítat, co by nás mohlo zanedlouho zasáhnout ve společenské atmosféře, největších médiích, v centru veřejného prostoru?
Nesmí se to slibovat. Vždy bez záruky. Ale když sledujeme, jak na různých místech zeměkoule míří lidé, kteří se nikdy nesetkali, k čemusi křiklavě podobnému, potom nás nakupená fakta zrazují od toho, abychom ignorovali tolik stejnosměrného pohybu. Nezávislou scénu přitom nikdo nekoordinuje a nenavádí: snad jen atmosféra, ve které všichni ti mladí muži a ženy žijí. Zlatý slavík? Zlatá ratolest!
V českých televizích se objevily věštkyně a „astro zprávy“, čtenáři přivedli do čela prodejních žebříčků ságy o upírech, čarodějných učních a vatikánském spiknutí. Pohled „za věci“ – od duchovního probuzení k duchařině – je nezávislé písňové scéně už pár let vlastní: od retronávratu k lidovým duchovním svátkům až po komiksově a transvestitsky přešvihnuté odkazy k mýtům (pryč s hranicí mezi lidskou bytostí a zvířetem, světem živých a mrtvých, mužským a ženským tělem!).
Amerika má po letech zase underground, píše se od přelomu milénia. Opravdu, kromě velkých měst (NYC, Chicago, San Francisco, LA) se toho dost a dost děje v malých lokalitách, a díky internetu se nejlepší impulzy šíří snáz než dřív. Konec jistot stran nemovitostí, finančního trhu, rodinných akciových portfolií či pojištění zasáhl mnohé Američany tvrdě: kromě faktické nouze způsobil i psychickou tíseň (terapeutům a psychiatrům se přeplnily ordinace), včetně jakési „ztráty víry“. Na její místo pak může nastoupit návrat k duchovním inspiracím všeho druhu: úplně nezávazně, vždyť písně vždycky nějak patří do světa fikce, a co je na scéně, je nakonec jen hra. Nebo ne?
Je docela fascinující, v jak širokém spektru se na scéně objevily masky a převtělení: od temných ozvěn atavismu a pohanství, k nimž tvůrci (třeba švédská Fever Ray) nepřidají slovo komentáře, takže výsledek hraničí se surrealismem, až po svůdné jednorožce a oflitrované benátské škrabošky zpěvaček mířících do mainstreamu (Goldfrapp, Bat For Lashes). Když bratři Wachovští, tvůrci Matrixu, prohánějí ve videu spirituálních eklektiků Antony and The Johnsons elfí zjevy a jednorožce, patos a barvotisk tečou ve velkém. Když táž kapela oslovuje v titulu písně aiona, je to hlubší a zaostřenější: jako by důvěřivě cestovali od jungovského pojmu pro bytostné Já až ke starým gnostikům a „jejich“ aionu, andělskému ochránci. Asi nejryzejší seanci zprostředkoval kutnohorský festival Creepy Teepee s kalifornskými Lucky Dragons: hrálo se pod pódiem, mezi lidmi, kteří spoluvytvářeli koncert nabídnutou hrou na kameny, lusky, elektronická čidla a vzájemným dotýkáním. Hudba zajímavá, sociální situace jedinečná!Notebooky a malé mixpulty se dnes staly nástroji pro alchymistické míchání přísad. Někdy v ní proznívá inspirace exotikou a voodoo (jak ukázalo v pražské Arše duo High Places), jindy se zvuk přímo destiluje radikálním rozdrcením jiné, nijak cenné hudby, kterou velká média zamořují veřejný prostor. Ženská „hypnagogická“ kapela Pocahaunted takhle tká psychedelické plochy s použitím popu osmdesátých let. Jestlipak přijde v Česku časem někdo s vymítáním lokálních klišé – s vystoupeními narkotické atmosféry, v níž budeme rozeznávat dekonstruované útržky Janečkových Kroků a Heidi Janků?
Evangelium podle externistů Okultní motivy, animismus, mýty a šamanství mají v sobě vedle hloubky i rychlou vyzývavost a efektnost: k popu, byť nezávislému, se dobře hodí. Překvapivější je sledovat ty, kteří dnes na hudební scéně zkoušejí, jak se lze nedvojsmyslně přihlásit k něčemu tak vyhraněnému, jako je křesťanská tradice. Američtí Akron / Family překvapili pražskou Akropolis, když mezi psychedelickým folk rockem spustili a capella tradiční gospel; jejich nahrávky kombinují africké bubnování se sbory připomínajícími žalmy v podání farní komunity. Mimořádný autor písní Sufjan Stevens i rodinná kapela Danielson daly nové dimenze spojení nezávislého životního stylu a vyznání víry: musel ustoupit americký důraz na individualitu. Koncepčního projektu Plague Songs na téma biblických morových ran se vedle mladších zúčastnili i klasikové (Brian Eno, Laurie Andersonová).
Ale nemusíme na angloamerickou scénu. Zásadní český písničkář Oldřich Janota nejspíš leckoho překvapil, když po pětatřiceti letech na scéně oznámil název nového studiového alba: Ora pro nobis. Po letech, kdy viděl mystiku v rozpadu pražské periferie a dával průchod sympatii k zenu, zaujal postavení externisty, který cítí, že nazrála doba pro hovor o křesťanství už proto, že jsme Evropané. „Patří se člověku, který není katolíkem, aby se k Panně Marii vůbec vztahoval?“ ptá se Janota v komentáři ke své písni Maria. „Není to stejně svatokrádežné, jako kdyby šel ke svatému přijímání? Patří Panna Marie výhradně do katolického kultu, a pro nás ostatní je pouze působivou, dojemnou, ale přesto jen jednou z pohádkových postav? Někdy to tak vypadá, ale zároveň je tady jiná každodenní zkušenost, vlajka Evropské unie, kterou se Evropa k Panně Marii přihlásila, vlajka mariánská. A když se začne rozhovor, může přijít odpověď.“
Rozhovor s dnešní hudební scénou je lákavá možnost. Stejně jako dohadování, zda se senzitivní umělci skutečně jen o něco „předcházejí“ před tématy, která nás zanedlouho zasáhnou jinde než v písničkách.
***
„Hudba je rychlejší než ekonomika a politika, a proto předem zpodobňuje změny společenských vztahů.“ Jacques Attali
O autorovi| Pavel Klusák hudební publicista
