Jméno Jana Jeřábka je dnes známější mezi adepty grafologie než mezi hudebním publikem. Přitom na začátku 90. let působily kapely, v nichž hrál, jako zjevení: hlavně kombinací dobrých písní se zvukem, který nijak nenavazoval na dosavadní českou „alternativu“. Z těch dob zůstalo třeba výtečné album s Janem Burianem a Františkem Jančem Buď moje slunce, jehož zvuk by někoho rozčílil asi i dnes.
Psychoterapeut a grafolog Jeřábek teď po delší pauze vydává písňová pozorování, pro něž často platí „čas nám šuměl ve spáncích zpomaleným vodopádem“. Je v nich ale i pronikavý, pro někoho možná riskantně vědoucí pohled psychologa, který ve vrstvách pod slupkou vidí, co by leckdo radši nechal nezjevené. „Tma zmizela ve tmě, mlha spolkla dým, jsi tak blízko, že tě nevidím“: protipól energickému rytmu kytary tu tvoří barokní violy Ireny a Vojtěcha Havlových, jejichž figury se tu motají jako čas, který nemá jen jeden směr. Zařazovat pod žánrové visačky: terapie songem, indie koan, jungiánský folk! Pavel Klusák Jan Jeřábek, Irena a Vojtěch Havlovi: Tuláci v zrcadlovém sále. CD vydal Galén, 2010.
