Koncem sedmdesátých let jsem coby sedmnáctiletý jakousi shodou náhod zavítal na vystoupení Petra Spáleného. Přestože jsem v té době poslouchal hlavně rock a punk, na tento koncert nikdy nezapomenu. Ten samý večer jsem doma vzal do ruky kytaru a neuměle zkoušel: „Když ji potkáš a když vzpomene si...“ V kontextu naší populární hudby té doby mi Petr Spálený přišel jako zjevení. Zpíval prosté a jednoduché songy, každý ale s určitým sdělením a vše umocňoval jeho hluboký hlas.
Když koncem srpna 1967 nahrál svůj první veliký hit Plakalo bejby, měl za sebou několik let působení v bigbítové kapele Crossfire, v níž hrál na bicí a kterou ve dvaašedesátém založil s kamarády Zdeňkem Rytířem a Láďou Kleinem. K mikrofonu se postavil až ve skupině svého bratra Jana The Hipp’s. Po zdaru písně Plakalo bejby získal Jiří Štaidl tuto skupinu do divadla Apollo, kde přijala název Apollobeat. Přišly první úspěšné singly Zlý znamení, Balalajka, To vadí a rychle následovaly další. Na přelomu 60. a 70. let už byl velkou pěveckou hvězdou. Získal svoji první zlatou desku a v roce 1971 se v anketě Zlatý slavík vyšplhal na druhé místo.
S postupující normalizací ale přišel zlom a možností nahrávat postupně ubývalo. Přesto dokázal ještě v třiasedmdesátém vydat jedinečné dvojalbum Podoby. Na další elpíčko Dítě štěstěny si musel počkat až do roku 1980. Vznikalo ve spolupráci se Zdeňkem Rytířem a přineslo hned celou várku nezapomenutelných hitů: Kolej Albertov, Peggy, Když ji potkáš, Je to trest. Dodnes se tato deska řadí mezi nejlepší alba české country. V první polovině 80. let se okruh jeho textařů rozrostl o Michala Horáčka - Petr Spálený byl vůbec prvním zpěvákem, který jeho texty interpretoval.
Argentinský diktátor
Jeho hudební život je spojen i s divadlem a muzikálem. Skládal hudbu pro Divadlo E. F. Buriana a Divadlo Jiřího Grossmanna, v němž po roce 1987 působil. V české verzi muzikálu Evita vystupoval v roli argentinského diktátora Perona. A koncem roku 1995 se znovu vrátil na koncertní pódia s novou skupinou Apollo. V závěru tisíciletí nahrál několik úspěšných alb svých hitů, aby posléze to nové zahájil skvělým albem Na týhle planetě už zůstanu.
Za čtyři desítky let své hudební dráhy natočil tolik hitů a nezapomenutelných písní, že by mohl spokojeně užívat hudebního důchodu. Chuti k tvoření i invence má ale třiašedesátiletý písničkář stále dost. Potvrdilo to i jeho zatím poslední řadové album Jackpot, které v roce 2005 vyšlo u Supraphonu.
Petr Spálený je živoucím důkazem toho, že popularita nemusí být postavena na podbízivosti a účinkování v televizních estrádách. Po celou svoji pěveckou dráhu pečlivě vybírá písně svého repertoáru, ať už jde o věci převzaté (Lee Hazlewood, Bob Dylan, Neil Diamond, Tim Hardin, John Prine a další) nebo pocházející od spolupracovníků (bratr Jan, Pavel Krejča, Zdeněk Rytíř). V případě coververzí nesahá pouze po ověřených hitech, ale vybírá si i písně méně známé. Znamenitě převedl do české podoby songy svých oblíbených autorů - mj. Merleho Haggarda a Mickeyho Newburyho. Měl štěstí na skvělé textaře, mezi jinými Jiřího Štaidla, Vladimíra Poštulku, Pavla Vrbu, Michala Horáčka a zejména Zdeňka Rytíře.
Univerzální zpěvák
Zpíval s bigbeatovou kapelou, se symfonickým orchestrem, dechovým nonetem, smyčcovým kvartetem, s bigbandy Karla Vlacha a TOČR i muzikálovým orchestrem. Nebránil se širokému stylovému záběru ani občasným hudebním experimentům. Přesto mi nikdy nepřišlo, že by v tom bylo něco nepatřičného. Vždy dokázal dát písním vlastní osobitou tvář. Jak mi jednou po koncertě řekl: „Prostě jsem se hudbou bavil a dodnes se bavím.“ Hudbu k mnoha písničkám si skládá sám, dokáže napsat i kvalitní text. Tím nejdůležitějším jsou pro něj písně, které zpívá. Všechno ostatní je podružné. Žádné pozlátko nebo bulvár. To ho odlišuje od naprosté většiny interpretů naší nablýskané pop music.
O autorovi| EVŽEN MÜLLER Autor je redaktorem serveru CountryWorld.cz
