listopadu.
PRAHA Různí čeští pořadatelé se vystoupení Hectora Zazoua marně pokoušeli realizovat dlouhá léta. Zazou přitom u nás poprvé hrál -prakticky nepovšimnut - už v roce 1985. To ovšem pro něj ještě byl život na turné zcela běžný.
„Do Prahy jsme tehdy dorazili v sobotu v jednu odpoledne a všude bylo zavřeno, v restauracích neměli nic k jídlu. Velmi nás to překvapilo, byli jsme poprvé na Východě. Oba koncerty - v Praze a v Brně - se myslím velice povedly, ale celkově na nás Československo zapůsobilo velmi smutně. Byli jsme tak dojati chudobou lidí, že jsme ani nechtěli žádný honorář. Potom jsme jeli do Maďarska, to se nám zdálo daleko bohatší.“
Dlažební kostka v ksichtě policajta
O pět let později Zazou přijel do Prahy znovu. Tentokrát nehrál, jeho návštěva přesto měla na české publikum daleko větší dopad: dohodl se totiž s vydavatelstvím TomK na licenčním vydání dvou desek: Traité de mécanique populaire, která vznikla pod hlavičkou dvojice ZNR, a kompilačního alba 1977-1990, sestaveného výhradně pro československý trh.
Zazoua u nás tehdy skoro nikdo neznal, obě alba se i tak dobře prodávala; bylo to ovšem v době, kdy zásobenost trhu byla stále malá a hlad po neobvyklé hudbě velký.
Hector Zazou začal muzikantskou dráhu jako bouřící se student na pařížských barikádách v neklidném roce 1968. „Se skupinou Barricade jsme hráli skladby typu Jsme hezčí než dlažební kostka v ksichtě policajta. Naše hudba byla dost drsná a syrová. Když jsem potom slyšel české undergroundové skupiny, hlavně Plastic People, cítil jsem v tom jistou podobnost. Bydleli jsme společně v jakési komuně, našim jediným problémem, ovšem velikým, byl nedostatek žen. Celé to skončilo na podzim 1973. Strašně jsme se pohádali a začali se navzájem vyhazovat. Vyhnaní se v noci vraceli a snažili se odnést s sebou co nejvíc věcí. Ostatní pak podnikali trestné výpravy a kradli si to zpátky.“
Zazou pak další inspiraci hledal v klasické hudbě, především v díle francouzského skladatele Erika Satieho, silně ho také zaujal minimalismus. Vydával sólové desky různorodého zaměření - od drsné provokace La Pervesita po sofistikované propojování komorní hudby s elektronikou na deskách Géographies a Géologies. V 80. letech ho však nejvíc proslavil afropop, který hrál v souboru Zazou/Bikaye. Právě s touhle kapelou taky v roce 1985 přijel do Československa.
„S africkými hudebníky jsem začal nahrávat jako producent, pečlivě jsem studoval rytmus a objevoval jeho možnosti. Zároveň mě hodně zajímala elektronika; z toho vyšla idea spojení africké hudby se syntezátory. První významný Afričan, se kterým jsem pracoval, byl Papa Wemba. Natočili jsme jednu desku, ale tím to skončilo. Wemba se chtěl věnovat výlučně tradiční hudbě, experimenty ho nezajímaly. Jeho basista Bony Bikaye měl jiný názor, a tak jsme to spolu dali dohromady.“ Tato spolupráce byla prvním krokem k dlouholeté fascinaci hudbou z celého světa. Dnes je Hector Zazou renomovaným skladatelem a producentem, který je díky spolupráci s řadou významných hudebníků dost známý na to, aby našel posluchače i pro skutečně zvláštní a novátorské projekty. V polovině 80. let se ale zdálo, že popularity dosáhne daleko jednodušší cestou. „Koncem roku 1986 jsme byli na turné v USA. Neměli jsme tam jezdit, skončilo tím naše kamarádství. Byli jsme překvapeni úspěchem, který jsme tam měli. Vyšla o nás o nás spousta článků, dostali jsme spoustu nabídek, slibovali, že z nás udělají hvězdy. Ovšem když jsme se vrátili do Francie, nic se nedělo. Bony tím trpěl, velice stál o úspěch a měl mi za zlé, že mi to bylo celkem jedno.“
Každá další deska bude jiná
Poslední koncert skupiny Zazou/Bikaye se konal v roce 1989 a Hector Zazou pak už žádný další stabilní soubor nesestavoval. Pracuje hlavně ve studiu a intenzivně se věnuje velmi různorodé tvorbě - od alba polyfonních lidových písní z Korsiky přes zpěvačku Sainkho z Tuvy po nahrávky Tibeťanky Yungchen Lhamo. Album Lights In The Dark bylo inspirováno irskou duchovní hudbou, Glyph vzniklo jako spolupráce s Haroldem Buddem, renomovaným tvůrcem v oblasti ambientu, další desky natočil s Barbarou Goganovou a Sandy Dillonovou, na kolekci Strong Currents účinkovala celá řada zpěvaček včetně Laurie Andersonové.
Práci s širokou škálou zpěváků si Zazou poprvé vyzkoušel roku 1992 na albu Sahara Blue, poctě básníkovi Arthuru Rimbaudovi, natočené s Johnem Calem, Davidem Sylvianem, Khaledem či Lisou Gerrardovou. Ještě úspěšnější bylo o dva roky později další koncepční album, Chansons des mers froides, kde Zazouovy skladby zpívaly Björk, Suzanne Vega, Siouxsie nebo finský dívčí soubor Värttinä. Hector Zazou si ostatně v kontrastech přímo libuje. Od doby, kdy z anarchistického rocku náhle přešel k tichým impresionistickým nahrávkám, platí v jeho tvorbě jediná jistota: každá další deska bude jiná, a to pokud možno úplně.
„Všechny ty protiklady samozřejmě jsou záměrné a já jsem se snažil, aby byly znát nejen mezi různými alby, které jsem natáčel, ale i v rámci těch desek samotných. Třeba Reivaux au Bongo obsahovalo Bikayův zpěv za doprovodu smyčcového kvarteta a v kontrastu k tomu part operní zpěvačky se syntezátorem. Na svých sólových deskách jsem se snažil o různé propojení akustických nástrojů a elektroniky - někdy jsem je stavěl proti sobě, jindy jsem je natáčel tak, aby se rozdíl mezi přirozenými a umělými zvuky ztrácel.“
V neděli 25. listopadu předvede Hector Zazou v Divadle Archa multimediální projekt QuadriChromies: pracuje v něm s elektronikou, doprovází ho klarinetista a smyčcové kvarteto. Nedílnou součást vystoupení tvoří projekce, které jsou dílem francouzského výtvarníka Bernarda Caillauda.
