Málokdo by do nás asi řekl, že každý rok společně lyžujeme,“ vypráví do telefonu barytonista Gordon Jones z vokálního kvartetu Hilliard Ensemble. Hilliardi působí jako liga anglických gentlemanů, ale v druhé polovině své existence, tedy posledním dvacetiletí, jejich život zdobrodružněl.
Setkání s estonským Arvem Pärtem, nejslavnějším současným skladatelem duchovní klasiky, jim otevřel svět dnešní hudby. „Dnes už je to tak padesát na padesát,“ odhaduje Gordon Jones, „pořád sice zpíváme programy staré hudby, včetně českého Kodexu Speciálníku, ale za poslední rok jsme měli šest premiér současných skladatelů.“ Je to zvláštní most napříč časem: Hilliard se noří do staré hudby a pak do té úplně nové. Jako by romanticko-klasické období bylo už obehrané nebo pro tuhle scénu málo atraktivní? Mister Jones se směje: „Hlavně je to tím, že po šestnáctém století toho už vzniklo pro naše obsazení minimum! Přestalo se tak psát! Ne že bychom hudbu z té doby neměli rádi, tím to není.“ A co na čtyřzvuku mužských hlasů ve „starém stylu“ tak láká dnešní autory? „To, že nezpíváme falešně,“ praví Jones se suchým anglickým humorem, ale pak jde k věci: „Zníme hodně kompaktně: dbáme na to, aby naše hlasy šly dobře dohromady, ve výsledku je to spíš jeden zvuk než čtyři. Myslím, že tohle autory přitahuje. Nepíší pro čtyři hlasy, ale adresně pro Hilliardy.“
A stejné je to i s projektem Officium Novum: kvartetu by nemohl troufale zasahovat do starých skladeb jiný saxofonista než Jan Garbarek. „Je jako pátý hlas. Ne každý saxofon může být inspirací pro vokalistu: Jan ale hraje lyrickým způsobem, v kterém je slyšet dech, koresponduje s vlastnostmi mužského hlasu.“
S dalším „crossoverovým“ koncertem Dowland Project pro Struny podzimu přijíždí muž, který je byvším vůdčím členem Hilliard Ensemble. John Potter, světová autorita na poli staré vokální hudby, od souboru po sedmnácti společných letech odešel, protože měl v hlavě dost svébytných plánů. „Akce Dowland“ nabyla konkrétních rozměrů v rozhovorech s Manfredem Eicherem, šéfem zásadního, i když dnes už zčásti konzervativního labelu ECM. Pro nás je zajímavá i tím, že se tu skvěle uplatňuje slovenský houslista (a jindy i dirigent) Miloš Valent.
Dowlandovské variace mají za sebou jedenáct let ctěných nahrávek a koncertů: hlavně proto, že kvartet zvládá jak ponor do historické hudby, tak vzlet k osobní svobodě. „John Dowland žil v převratné době revolučních změn, co se týče kompozičního stylu,“ napsal John Potter o velkém anglickém skladateli (1563-1626). „V pozdějších písních přijal za svůj volnější italský styl, kde skladatelé měli poskytnout jen basovou linku a melodii. Tak vznikla příležitost pro hráče všeho druhu, kteří mohli improvizovat vlastní harmonii, a nemuseli to být nutně loutnisté (basovou linku přečte kdokoli). Je možné, že ještě před Dowlandovou smrtí se muzikanti zmocňovali jeho slavných písní a předělávali je v novém stylu.“
Eicherovi bylo jasné, že tady se otevírá paralela s jazzovým přístupem, Potter měl zase vůli znovuobjevit svět staré hudby tím, že přijme její impulz k otevřené hře. Eicher, jako mnoho producentů vizionářů, míří k jakémusi umělecko-sociálnímu smíru. Dává vzniknout situaci, kdy různé světy koexistují bez konfliktu. I tady se sešli zástupci dost různých hudeb: k tenoru Johnu Potterovi přibyl jazzový saxofonista John Surman a nadstylový, klasicky vzdělaný experimentátor s loutnou Stephen Stubbs. Do rozjetého vlaku byl o něco později přizván Miloš Valent. Jako by tu měl nejblíž k temperamentnímu, fyzickému hraní: však byl vždycky doma nejen v klasice (je vyhledávaným koncertním mistrem specializovaných orchestrů dobových nástrojů a zakladatelem souboru Solamente Naturali), ale i ve slovenském folkloru a u cigánské muziky.
Potter je ten poslední, kdo by chtěl přehlížet či rozvolňovat to, co dělá starou hudbu tak specifickou. Ale dopustil se pamětihodného výroku, kterým navhuje vymezení hranic: „Pokud se rozhodneme ignorovat historické detaily tam, kde v ničem neslouží našim současným zájmům, pak se vyhneme hlídkám muzikologické policie a můžeme komunikovat přímo s mrtvými skladateli.“
Výraz Romaria označuje poutnickou cestu: je to název posledního alba i nadcházejícího pražského koncertu. John Potter vzpomíná, že po jednom natáčení, které se tradičně dělo v rakouském horském klášteře St. Gerold, si Eicher s hudebníky užíval výtečnou večeři. Sezení se protáhlo do noci: kolem dvanácté Manfred Eicher navrhl, aby se vrátili do kaple a ještě něco natočili. Potter namítl, že už s sebou nemá žádné noty: jen sbírky středověké poezie v latině a angličtině. Odrazili se od nich: rozpoutala se svobodná muzikantská výměna, o níž klasik Potter dodnes mluví jako o jednom z nejsilnějších zážitků, jaké si kdy v hudbě způsobil. Po půlroce se vrátili na místo činu, aby album dokončili: obratem se jim podařilo navázat na atmosféru té noci. Je to hudba pokorná vůči svému kořenu, zároveň relativně divoce rozpoutaná.
Je jasné, co je na ní tak rajcovní: Potter, Surman, Valent & Stubbs mají svobodu, troufají si - a přece nepřešvihnou své úlety do laciných nebo ilustrativních mezí. Tohle je cenný projekt.
Mehldau & Anne Sophie: Zásnuby hodnot Poměrně zvláštní postavení v dnešních „crossoverech“ má Brad Mehldau - klavírista, u něhož hned při prvním českém vystoupení v roce 2006 praskalo Rudolfinum ve švech. Pověst sofistikovaného, romantického a módně cool hráče si získal improvizacemi, v nichž do vlastních melodií vplétá Beatles, Radiohead nebo předčasně zemřelého Nicka Draka. Vážný, poněkud uzavřený Mehldau má tak trochu roli zušlechťovače - popové melodie přesazuje do náročnější formy. Podobně zvýšený kredit postihl i jeho vlastní řemeslo jazzového hráče, když pro Renée Flemingovou zhudebnil Rilkovy verše. Do Prahy nyní přijíždí čerstvý čtyřicátník Mehldau s druhou ze svých klasických spolupracovnic. Mezzosopranistka Anne Sophie von Otter se v minulosti nebránila výjimečným výletům k popu: nahrála desku s Elvisem Costellem, dokonce nazpívala písně Abby (připomeňme, že je Švédka). Otevřený cyklus Love Songs, který zazní v Obecním domě, kombinuje Mehldauovy skladby s písněmi amerických autorů (mj. Bernsteina), duo ale sahá i francouzským šansonům nebo švédským písním.
„Všechny hybridy jsou nestálé. Vždycky znovu se nakonec vrátíme k originálu,“ napsal přesvědčeně Mehldau (překvapivě aktivní autor článků a esejů) o hudebních fúzích, konkrétně o acid jazzu, který skrze samply citoval starý funk. „Netrvalo dlouho, než se provalilo, že acid jazz není nic jiného než slabý funk,“ uvádí Mehldau a na adresu hudebních hybridů dodává: „Jejich čas vyprší, než řeknete švec, stejně jako u technologie, která je zrodila.“ Sám neskládá hudbu pomocí elektronických technologií: bez ohledu na to je čistým, vášnivým a dlouholetým autorem hybridní muziky.
Devatenácté století se u něj potkává s moderní Amerikou - syntetizující, individualistickou, nadstylovou. A v tom setkání se rozehrává i určité svádění moci: předvádění hodnot. Staré, klasické, konzervativní znaky, hozené do dialogu s moderními, vrhají ušlechtilé světlo na náš dnešní svět: slyšte, Beethoven není mrtvý, předesignovali jsme ho k obrazu svému. Což je omyl, někdy i kýč. Tohle spojení může nabídnout poznámky k Beethovenově době, komentář umění uměním: což není žádná ostuda a někdy se taková díla vyrovnají vynikajícím úvahám o tvorbě. Avšak ten měšťanský pocit, že úspěšně táhneme těžkou mrtvolu velké klasické éry do našich časů a ona tu k stvrzení našich hodnot ožívá, je šalba. Bez ní budeme vnímat eskamotéra Mehldaua míň ušlechtile, ale zato realističtěji.
***
BRAD MEHLDAU ESEJISTA
Vtip šibala Andyho Jsem dítě své doby: my z Generace X shlížíme na vyčpělé zbytky vlastní nedávné minulosti s hurónským pobavením, které je víc než podezřelé. S ironií, s tou nezbytnou ironií říkáme: „Odešel, ale vzpomínáme -na ten čas, kdy disko vládlo hudbě!“ (Jako trapný vtip přitom působí, že když ten aušus, který tak vzýváme, vznikal, bylo nám nějakých šest nebo sedm let.) Naším Oscarem Wildem je Andy Warhol: moralista šibal, který nám sdělil, že jádrem všeho je patnáct minut slávy. Dovtípili jsme se, že mluví ironicky? Warhol mluvil o zflikované, podezřelé nesmrtelnosti, parodii na pravou nesmrtelnost: to však rozezná jen ten, komu neunikl vtip v jeho výroku. Mluvit o tom, že dnes vzniká něco „nadčasového“, je vždycky trochu legrační a naivní. Ale je to pochopitelný omyl. Padělek nesmrtelnosti, kterým nás častují média, je nestálý v tom nejhorším smyslu. Umně nám vnucuje zboží ke koupi a cynicky předvídá naši citovou reakci. Zas a znova skáčeme na špek a nakupujeme příchuť pro tento týden. Typicky děsivý příklad téhle tyranie je doprovodná hudba v reportážích televizního zpravodajství. Co se to tam ksakru děje, říkáte si. Romantická ironie v tu chvíli vytěžuje sebe samu ve službách nátlakového prodeje. Říká: „My to pro vás okomentujeme, jen hezky seďte a přizpůsobujte se naší prostoduchosti.“ A hudební komentář je zaměnitelný, ať už jde o Operaci Pouštní bouře nebo nový brand kávy. Jakmile se s našimi vjemy obchoduje, jakmile přijmeme „přístup“ k sexu na internetu, pak je to signál, že už nevnímáme vůbec nic. „Zážitek“ je událost, která zůstane uchovaná v naší paměti - a na sumě takových událostí je postaveno naše vnímání světa. Ale dnes jako by všechno vedlo k zapomínání, k popírání. Takže: pokud se píše Věk informací, potom mě z něj vynechte. Vzývat informaci, to je jako modlit se k beznohému trupu: fetišismus, nic víc. (z delšího eseje Elegie)
Poměrně zvláštní postavení v dnešních „crossoverech“ má Brad Mehldau - klavírista, u něhož hned při prvním českém vystoupení praskalo Rudolfinum ve švech
Crossover klasiky s moderní hudbou vrhá ušlechtilé světlo na náš dnešní svět: slyšte, Beethoven není mrtvý, předesignovali jsme ho k obrazu svému. Což je omyl.
