Hůř si u nás zvykají děti z alternativních škol, říká ředitel netradičního gymnázia

LN: Kdo je typický zájemce o studium na vaší škole?

Hlásí se k nám děti z klasických základních škol, ale taky z alternativních. Máme i několik studentů, které učili rodiče doma. Zajímavé je, že hůř si na náš systém zvykají děti z alternativních škol, kde se prosazuje co největší svoboda –a najednou po nich chceme taky nějaké povinnosti. Naopak mnohem lepší je ta změna pro děti z tradičních základek, protože přejdou z drilu do světa, kde je ledacos možné.

Na našem webu píšeme na rovinu, že studium je náročné hlavně časově, protože máme spoustu aktivit i mimo školu. Zájemci mohou přijít na náš den otevřených dveří, ale můžou jet taky na víkendovou expedici, kde si vyzkouší, jestli by jim vyhovovalo jít s námi patnáct kilometrů s batohem na zádech.

LN: Každé dítě si na vaší škole určuje, jak a kdy bude plnit úkoly. Jak se s tím popasují, když donedávna měly jen pár domácích povinností?

Každý primán má hned od začátku svého patrona z vyššího ročníku, který mu s dodržováním termínů během školního roku pomáhá. A je jen na něm, jestli úkol z fyziky pojme jako prezentaci pro ostatní spolužáky, nebo napíše esej z dějin fyziky. Snažíme se hodně propojovat studenty napříč ročníky. Jsme malá škola, máme osmdesát studentů a chceme, aby spolupracovali na různých projektech. Během školního roku jsme šest týdnů mimo školu, jezdíme na expedice, kde si každý vyzkouší, co by ho bavilo, od ekologie přes historii až po umělecké projekty.

LN: Vaši studenti se učí nejen samostatné aktivitě, ale také prezentačním dovednostem, aby se nestyděli mluvit na veřejnosti. Jak se to dá natrénovat?

Začínají hned v primě, učí se mluvit před třídou i před staršími spolužáky. Tentýž rok nacvičují divadelní představení, které má několik repríz, učí se techniku mluvy, aby je bylo slyšet. A již po první červnové expedici prezentují své výsledky před plnou posluchárnou rodičů. Připravují si nejen samostatnou prezentaci, ale zkusí si také nahrávání rozhovoru s cizím člověkem nebo reakce na dotazy a vedení diskuse. Naši absolventi pak většinou nemají problém dostat se na vysokou a velmi rychle se adaptují na samostatné studium na univerzitě. Hodně studentů jde na přírodovědné fakulty, ale máme několik absolventů na pedagogické fakultě nebo na FAMU i DAMU.

LN: Jak se adaptujete na systém jednotných přijímacích zkoušek?

Myslím, že to není dobré řešení, protože zkoušky selektují děti, které jsou něčím jiné, například sociálně slabší nebo z bilingvních rodin. Naše škola je nyní nucena z šedesáti procent brát ohledy na výsledky státních testů, ale my si chceme sami vybírat, koho přijmeme. Někdy si říkám, že pokud to takhle půjde dál, v čem se pak budeme lišit od státních škol? Leda v tom, že ředitele nevolí státní úředník a máme nižší platy.

LN: V čem se za čtyřiadvacet let fungování vaše škola změnila?

Ten základní způsob výuky zůstal stejný, a dokonce se jím inspirují i někteří učitelé na základních nebo středních školách. Největší potíž byla v prvních letech, kdy jsme museli vzít kvalifikované kantory, protože to po nás chtělo ministerstvo. Do té doby u nás učili moji spolužáci, kteří neměli pedagogické minimum. Najednou jsem musel přijmout učitele, kteří měli sice papír z pedagogické fakulty, ale jen těžko si zvykali na náš přístup ke studentům.

LN: Původně jste v 80. letech chtěl studovat pedagogiku, ale pak vás zlákala přírodovědecká fakulta. Proč jste se tenkrát tak rozhodl?

Jezdil jsem od šestnácti na výpravy s oddílem ochránců přírody. Když jsem se dostal na vysokou, brzy jsem zjistil, že víc než teorie pedagogiky mě baví vědecká práce a organizování akcí pro děti. Můj vedoucí diplomky mi domluvil praxi na škole v přírodě v jedné základní škole. Tam jsem si poprvé vyzkoušel model, který kombinoval základy skautingu a zkušenosti Antona Makarenka a Janusze Korczaka, kteří pracovali s problémovou mládeží. Chtěl jsem, aby děti viděly, že svoboda je fajn, ale souvisí taky se zodpovědností vůči ostatním. Během celé školy v přírodě děti plnily úkoly a navzájem si pomáhaly. Tenhle model jsem pak chtěl zkusit i v rámci učení na základce.

LN: Po roce 1989 jste nastoupil na základní školu v Praze na Smíchově. Jak se vám podařilo přesvědčit vedení, aby vás nechalo experimentovat?

Zpočátku to bylo fajn, byla to moc dobrá škola. Byl jsem třídní sedmáků a učil jsem v dalších pěti třídách. Každou jsem rozdělil do pěti skupin, měli svého kapitána, průběžně plnili úkoly, a když je zvládli, chtěl jsem je vzít na expedici. Děti to nadchlo. Učil jsem je, jak obhájit svůj názor a proč má smysl se ozvat, když se mi něco nelíbí. Došlo to tak daleko, že za mnou chodili i s jinými problémy, a najednou jsem se musel rozhodnout. Buď jim řeknu, ať to řeší se svými vyučujícími, anebo jim pomůžu. Napadlo mě, že by mohli založit školní časopis, kam by psali o tom, co je baví, ale taky co je trápí. A tvrdě jsem narazil. Vedení školy ho zakázalo, prý jsou děti v tomhle věku ještě moc malé, aby projevily svůj názor.

LN: Jak dlouho tato fáze trvala?

Tři měsíce, takže mě stihli vyhodit ve zkušební době. Byl jsem tehdy mladý, asi to bylo na ně moc hr. Nechtěl jsem, aby naše společné akce skončily, a tak jsem dětem nabídl, že budeme jezdit o víkendech na výpravy. Z těch dvou set studentů, které jsem učil, sedmdesát jezdilo pravidelně, pak jsem pro ně dělal i večerní přednášky o biologii a dalších oborech. Na jaře 1992 za mnou děti přišly, jestli bych nezaložil svou vlastní školu. Vůbec se mi nechtělo, protože nesnáším papírování, ale prostě mě k tomu dokopaly.

LN: Založit soukromé gymnázium v 90. letech bylo asi docela dobrodružství.

Tenkrát stačilo poslat na ministerstvo školství jeden papír, kam jsem napsal, kolik hodin budeme učit jednotlivé předměty, a k němu jsem přiložil nájemní smlouvu. Žádný doklad o tom, jaký mám kapitál, po mně nechtěli. Já jsem měl beztak na účtu skoro nulu. Sehnal jsem si na pár měsíců učení na jedné základce, kde jsem bral asi 1400 korun. Do založení školy jsem nadchnul pár kamarádů z fakulty, kteří stejně jako já věřili, že první nájem zaplatíme ze školného. Když se to doslechl jeden můj spolužák, přišel ke mně a řekl mi: „Tady máš do začátku pět tisíc.“

LN: Začínali jste jako víceleté a čtyřleté gymnázium. Jak se vám podařilo sehnat prvních pár dětí, které odešly z klasické základní školy?

Do prvních ročníků jsme přijali čtyřicet dětí, z toho čtvrtina už mě znala. Ty děti věděly, že škola v mém pojetí není jen pohoda, ale taky se musí makat. Pronajali jsme si vilku v základní umělecké škole ve Strašnicích. Mohli jsme tam ale učit jen dopoledne, protože odpoledne probíhaly volnočasové kroužky. Odpoledne jsme se učili v parku, a když bylo ošklivo, šli jsme do metra.

LN: Na co si studenti zpočátku obtížně zvykali?

Třeba už jen na to, že jsme neměli lavice v řadě, ale do „účka“, anebo že se jich najednou někdo ptal, co si myslí o výuce a co by ve škole změnili. Mladší děti, deseti- dvanáctileté, jsou ale tvárnější, takže pro ně to většinou nebyl problém. Rychle si zvykly, že jim dáváme úkoly, které jsou úměrné jejich schopnostem. V tom se lišíme od „klasických“ škol, kde se na studenta nakládá víc a víc učiva a jednou za rok jede za odměnu na hory.

My se snažíme, aby naši studenti co nejdříve zjistili, co je baví, a pak to dál rozvíjeli. Ale zároveň aby si vyzkoušeli všechno: od výzkumu v terénu až po točení filmů nebo třeba práci s dětmi z dětského domova. Aby se jim nestalo to, co běžně slýchám: že někdo vystuduje všeobecné gymnázium, pak jde na humanitní obor na vysoké a v šestadvaceti teprve řeší, co by chtěl v životě dělat.

LN: Jeden tatínek na vašem webu píše, že mu škola „vzala“ syna. Prý radši chodí do školy než na kroužky. Co všechno s dětmi podnikáte?

Začínali jsme tím, co mi bylo nejbližší: ekologickou výchovou. Jeli jsme do Rajchéřova v jižních Čechách. Moc se nám to místo líbilo, jenže pak jsme zjistili, že tam nějaký developer chce vybudovat zábavní park. Naše děti o té kauze natočily film, chodili jsme na jednání s místními a nakonec se to díky tomuhle nátlaku podařilo zastavit. Postupně se projekty rozrostly i do dalších oblastí.

Před pár lety jsme byli na hradě Bečov, jedna skupina studentů kreslila komiks o objevení relikviáře svatého Maura, další se podíleli na doplnění expozice pro děti, dokonce sehnali grant od jedné firmy a nechali vyrobit model relikviáře, který dělal jeden vězeň z nedaleké věznice v Kynšperku. Vloni jsme zase byli na Bečově, dodnes tam ten komiks i programy pro děti fungují.

LN: Nedávno jste zorganizovali koncert pro Jiřího Bradyho. Proč právě pro něj?

Spolupracujeme s ním od roku 2009, kdy jsme začali pátrat po osudech jeho kamarádů z Terezína. Postupně se k nám přidalo patnáct škol z celé republiky. Když jsme vloni viděli, co se kolem Jirky děje, chtěli jsme připomenout hodnoty, které vyznává. Studenti ze dne na den zorganizovali koncert terezínských písniček, který měl velký ohlas. Jsem moc rád, že naše děti jsou tak aktivní a dokážou inspirovat i další mladé lidi po celé republice.