Příběhy knih odsouzených po roce 1969 k likvidaci a lidí, kteří se je snažili zachránit, by vydaly na román. Jeho četba by asi pozměnila mínění o tzv. šedé zóně lidí, kteří za normalizace jen tupě zírali do televizorů. Síť „záchranářů“ netvořili jen příslušníci disentu, ale tisíce lidí, kterým nebylo jedno, že se ničí knihy. Rok šedesátý devátý už byl jen marným bojem o ztracené pozice... Byl poločas totality a my to nevěděli, zapsal antikvář Luděk Svoboda ve svých pamětech. V tomto roce neskončily jen naděje na obrodu socialismu, vlastně tím definitivně skončilo i jeho budování. Cílem normalizace nebylo stavět, ale bourat.
„V 50. letech šlo o utopický projekt, byť zvrhlý, a řada lidí se do něj pokládala s nadšením. V 70. letech si na žádný elán opravdu nepamatuju. Spíš jsem to vnímal jako úřední mechanismus, ve kterém lidé zvláštního ražení vše unaveně vraceli do stavu před rokem 1965,“ vzpomíná Aleš Zach, kterému bylo v roce 1969 osmadvacet. Na rozdíl od Hrabalova Haňti, který „třicet pět let lisoval starý papír a knihy“, by jeho životní story mohla začít slovy: „Dvacet pět let jsem za socialismu pracoval v odborných knihovnách. Byl jsem svědkem vytváření zvláštních fondů...“ Přestože dnes je předním odborníkem na historii českých nakladatelství, o této době jako historik mluvit ani psát nehodlá. „Neměl jsem potřebu zabývat se tím podruhé, už jsem si to užil.“ Aleš Zach nevnímá konec 60. let jako předěl kulturních epoch, okleštění nakladatelského života bylo podle něj v principu stále stejné od roku 1949 až do roku 1989.
Změna spočívala jen v atmosféře ametodách. Oč méně se po roce 1968 zabíjelo, fyzicky mučilo a zavíralo, o to systematičtěji se režim zaměřil na všechny duchovní zdroje, z nichž čerpá lidská paměť a tvořivost – v první řadě na tištěné slovo.
Normalizace v oblasti písemnictví měla tři fáze: nejdřív bylo nutné odstavit z veřejného kulturního života konkrétní lidi – spisovatele, redaktory, překladatele... Poté zmařit nebo zničit jejich práci, tedy knihy. A nakonec vymazat z paměti i jejich jména – vyřazováním ze slovníků i z fondů veřejných knihoven. První dvě fáze normalizátoři zvládli během pouhých dvou let.
Parta desperátů Ve dnech 29.–30. května 1969 proběhlo zasedání ÚV KSČ, které ve svých závěrech zřetelně vytyčilo, jakými prostředky státní aparát znovu nastolí nakrátko oslabenou totalitu. První na řadě byli jednotliví lidé či společenství, která se utvořila kolem literárních časopisů. Těch se na konci 50. a v průběhu 60. let vyrojilo nebývalé množství: Plamen, Orientace, Host do domu, Květen, Tvář, Literární listy... V roce 1969 byly v podstatě všechny zlikvidovány. „Nahradila“ je Tvorba. Postupně byly také demontovány redakce nakladatelství, vyměněni jejich šéfredaktoři, řada redaktorů a překladatelů přišla o práci.
Ještě v polovině roku 1969 sice vznikl nový Svaz českých spisovatelů (v jeho čele stanul Jaroslav Seifert), ale ten byl vzápětí zbaven všech pravomocí: už v dubnu 1970 mu bylo odebráno nakladatelství Československý spisovatel a na sklonku roku 1970 byl ustaven přípravný výbor nového svazu, kam měli být vpuštěni pouze „prověření“ autoři. Zásady pro další vývoj svazu formuloval Jan Kozák v referátu, který razantním odmítnutím „emigrantů, revizionistů a exponentů pravice“ připomínal projevy Ladislava Štolla z 50. let. „Píšeš o tom Kozákovi, že je to pěkný skok do hloubky po Seifertovi. Jenže to je úplně chybné uvažování. Svaz vedený Seifertem zanikl, přestal existovat, mezi tímhle novým spolkem a tím zaniklým není žádná kontinuita. Tohle je parta desperátů; jak to můžeš srovnávat, když to má společné jen jméno? Ptáš se, co je tam za lidi. Seznam členů nikdy neuveřejnili, je to jeden z nejtajnějších dokumentů,“ píše v dopise Josefu Škvoreckému v červnu 1972 Jan Zábrana.
„Totálně rozehnali svaz spisovatelů a udělali nový – to nemělo nikde jinde obdobu,“ shrnuje tehdejší situaci Jiří Gruntorád, ředitel knihovny Libri prohibiti, která soustředí samizdatovou a exilovou literaturu. V době sovětské invaze mu bylo šestnáct let. O deset let později, když pracoval jako zedník, se dostal k prvnímu samizdatu. Začal knihy sám opisovat a šířit a dvakrát za to šel do vězení, kde strávil přes čtyři roky.
Z tiskárny rovnou do stoupy „Do konce září 1970 bylo odborem knižní kultury nebo z jeho podnětu vyřazeno z výroby, případně nedistribuováno či staženo z prodejen více než 130 titulů původní beletrie a odborné společenskovědní literatury,“ píše se v Dějinách české literatury 1945–1989.
Autoři Dějin i oslovení pamětníci se shodují, že při zakazování a ničení knih po roce 1969 nešlo primárně o ideje v knihách obsažené, jako to bylo v 50. letech, ale o jména, tedy o osobní pomstu režimu na lidech, kteří se jakkoliv podíleli na obrodném procesu nebo jen na kulturním životě 60. let. „Naděje na publikování se ,vyřazeným‘ tvůrcům otvírala jen pod podmínkou jejich veřejného distancování se od éry šedesátých let a názorů, které tehdy zastávali, jakož i přihlášení k soudobé stranické kulturní politice,“ uvádějí Dějiny. Za toto výkupné směli zveřejňovat některé své texty třeba Bohumil Hrabal, Miroslav Holub či Jiří Šotola.
Mnozí vynikající autoři nesměli publikovat vůbec, jiní – například Ivan Wernisch a Pavel Šrut – se uplatnili nanejvýš jako překladatelé či autoři leporel. Pouze do oblasti překladu byl vykázán i Jan Zábrana: „Nemáte ponětí, jaká je tu cenzura! To jsme si v 50. a 60. letech jen mysleli, že je to peklo; tohle je absolutní. Z knížek se škrtají celé odstavce a přesazuje se to, vyřezávají se doslovy pro jediné slovo, přebalují záložky a pak je to stejně ještě zabaveno. Škrtá se v klasicích, zcela bezostyšně všechno, co by mohlo být ,narážkou‘ na současnou situaci. Zabavuje se všechno: Hesseho Stepní vlk (kvůli autorovi), Mladá garda (kvůli překladateli Machoninovi), Werfelových 40 dní (kvůli Werfelovi – židovi).“
Kvůli osobě překladatele či autora doslovu byli perzekvováni také zahraniční autoři, dokonce i starověcí. Jeden z mnoha absurdních příběhů roku 1972 líčí překladatel Jindřich Pokorný: „Do stoupy měl jít také náš překlad Horatia. Odeon protestoval, že to znamená finanční ztrátu a že jde o dva tisíce let starého klasika. Ptali se: Co vám na něm vadí? A dostali odpověď: Nám na něm vadí, že to překládali Mertlík a Pokorný.“ Nakonec Horatius v Knihovně klasiků vyšel, ale musela se z něj vytrhnout původní tiráž a vytisknout nová bez uvedení jmen překladatelů, jen s poznámkou „Přeloženo z latinských originálů“.
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
Mnoho knih však skutečně ve stoupě skončilo anebo byla jejich výroba zastavena. „Přehled o zastavených a pozastavených titulech k 1. 10. 1970“, vypracovaný ministerstvem kultury, ukazuje, jak bohatá byla škála děl, která neměla být čtena. A celková finanční ztráta 12 178 900 Kčs svědčí o tom, jak moc režimu záleželo na tom, aby se nedostaly ke čtenářům.
Ne u každého titulu je hned jasné, proč byl zastaven. Mimo pochybnost jsou paměti prvorepublikového nakladatele Ladislava Kuncíře Život pro knihu, Postavy a problémy českých dějin Josefa Pekaře, Základové konkrétné logiky T. G. Masaryka, knihy Jaroslava Foglara, díla emigrantů (Škvoreckého Tankový prapor, Konec nylonového věku), katolíků (Durychova Gotická růže, Renčovo Hoře z návratu aj.) a muklů (Stránského Štěstí, Až se se mnou vyspíš Jana Beneše). Nepřekvapí jména jako Václav Černý, Roman Jakobson či Jan Patočka. Větší záhadou už je Hölderlinův Endymion, než zjistíme, že šlo o rozpracovaný překlad Antonína Brouska.
Způsoby likvidace a způsoby záchrany Ani knihy, které stihly vyjít, neměly vyhráno. Přímo z výroby nebo ze skladů šly desítky titulů ve vysokých nákladech rovnou do stoupy. Toto zařízení učinil Bohumil Hrabal symbolem nové doby ve svém textu Příliš hlučná samota z roku 1976:
„Vyškubávají jádra knih z desek a házejí zděšené a hrůzou naježené stránky na běžící pás, tak lhostejně a klidně, aniž by prožívali to, co taková nová kniha znamená, přece někdo musel tu knížku napsat, někdo ji musel opravovat, někdo ji musel přečíst, někdo ji musel ilustrovat, někdo ji musel vysázet, někdo ji musel korigovat ... a někdo musel brát ty knihy a sestavit z nich balík a někdo musel napsat za knihu a za všechnu práci na knize účet a někdo musel o knize rozhodnout, že není ke čtení, a někdo musel knihu zatratit a dát příkaz, aby šla do stoupy...“
Ve všech jmenovaných fázích vzniku mohla být kniha zničena – ale také zachráněna. Na začátku 70. let bylo zastavování i ničení „závadných“ titulů masivní. V socialistickém plánování totiž trvala výroba knihy nejméně dva roky – takže plody roku 1968 měly vyjít v roce 1970. Normalizátoři měli v té době nejvíc práce a při mechanickém postupu se jim nedařilo vše uhlídat. V knihovně Libri prohibiti lze proto dnes číst knihy, které zastavili až v posledních fázích výroby. „Když byl v nakladatelství někdo slušný, tak rukopis vzal a odnesl,“ říká Jiří Gruntorád. Z již připraveného rukopisu tak vzniklo například strojopisné vydání Hančových Událostí či Prométheových jater Jiřího Koláře. V jiném samizdatovém exempláři zas vyšla Prométheova játra jako fotoreprodukce hotové sazby.
Největší šanci na záchranu a rozšíření měly paradoxně knihy, které se dostaly až ke stoupě – a ještě spíš, pokud se mezitím dostaly do nějakého skladu. „Věřím, že od každé takové knihy se nejméně desítky a někdy i stovky zachovaly,“ říká Vladimír Trojánek, který od poloviny 80. let pracoval jako redaktor v nakladatelství Horizont. „Jednak tu existoval vztah ke knize, vědomí, že tohle se s knížkami prostě nedělá. Druhou příčinou je náš zlodějský naturel.“
Osudy vlastních knih Domácí úkoly a Poupata, která byla cestou ke stoupě rozkradena, líčí i Bohumil Hrabal v próze Proluky. Ústy své ženy, tehdy pracovnice sběrných surovin, v ní vypráví také o tom, jak přímo ze sběrny odvezli výtisky knihy Štěstí autorovi Jiřímu Stránskému. Aleš Zach zase vzpomíná na to, jak se v té době snažil odhadnout, které z chystaných knih budou staženy, a získat je pro knihovnu přímo v nakladatelství. Jednou takto v roce 1972 uviděl v nakladatelství Obelisk Nadeauovy Dějiny surrealismu, připravené do sběru. Díky úřednímu razítku mohl odkoupit pět výtisků ke „služebním účelům“.
Někdy se knihy na cestě mezi tiskárnou, nakladatelstvím a sběrnou zachránily prozíravostí, jindy náhodnou krádeží a někdy omylem. Nedopatřením se například zachovala část nákladu souboru Teigeho studií z 30. let: Ačkoliv se v té době dodržoval prvorepublikový zvyk, že všechna knihkupectví dávala nové knihy na pult v týž den, v Brně se Teige omylem objevil o týden dřív. Zbytek neprodaného nákladu byl zlikvidován, ale tato část kolovala...
Fondy Z – k zapomenutí „Já osobně to prožíval jako boj o paměť. Protože to je moje profese, knihovnictví,“ říká dnes Aleš Zach. Sám byl přímým svědkem i účastníkem třetí, nejméně viditelné fáze knižní normalizace. Ta spočívala ve vyřazování již existujících knih z veřejných knihoven, ale i jmen ze slovníků, katalogů a bibliografických soupisů.
Nikdy nezveřejněný a neautorizovaný seznam knih, které měly být vyřazeny do „zvláštních fondů“, koloval pouze v samizdatu. Má čtyři hustě popsané strojopisné strany: u řady jmen přitom není uveden jeden či dva tituly, ale „vše“. Personální princip normalizačního gumování paměti Aleš Zach ilustruje další absurdní historkou: jeden z autorů seznamu, etnograf Václav Pletka, který sbíral dělnické písně a novodobou lidovou poezii, se proslavil tím, že zakázal svou vlastní knihu. Dělnické písně totiž kdysi připravil s Vladimírem Karbusickým, který emigroval.
Hlavní paradox seznamu k „fondům Z“ však spočíval v jeho utajení: „Zatímco v 50. letech existovaly seznamy knih, které se měly z knihoven stáhnout, v 70. letech žádné oficiální seznamy neexistovaly, ony se diktovaly,“ líčí úřední postup Aleš Zach. Vedoucí knihovny zašli do Státní knihovny, kde dostali takzvaný autentizovaný sešit s číslovanými stránkami. Do toho si napsali nežádoucí tituly, ve své knihovně je vyřadili do zvláštního fondu, zabalili, zapečetili a sešit vrátili. Oficiálně nikdo nic nezakázal.
V lidových knihovnách byly vzniklé fondy nepřístupné, v těch odborných je mohli prezenčně studovat jen prověření pracovníci. Přicházeli však i další zájemci. „Přiznám se, že jsem jim tyto knihy nepůjčoval, protože jsem si říkal, že je potřeba fond zachovat. Nepředpokládal jsem totiž, že sám změnu režimu zažiju,“ říká Aleš Zach, který později pracoval v knihovně Ústavu pro českou literaturu, kde zvláštní fond nebyl zapečetěný. „Věděl jsem, že v Národní knihovně byly ukradeny vzácné konzervační výtisky literatury, která za komunismu vůbec nevycházela – ať to byl brak, nebo dekadentní básníci. Ty ztráty trvají dodnes. Když tedy po mně některý známý vzácnou knihu chtěl, radši jsem mu ji půjčil ze své knihovny.“
Vymazávání paměti však mělo také vedlejší účinky: postupně se zapomínalo i na to, co vlastně bylo zakázáno. To se projevilo i v antikvariátech, pro něž rovněž vznikl seznam knih, které se nesměly vykupovat. Ovšemže antikváři zákaz obcházeli: „I pro nás byla tato práce náhle jakousi emigrací, a navíc nás těšilo pracovat proti cenzuře. To, co jsme nemohli a nesměli prodávat, jsme rozdávali,“ vzpomíná Luděk Svoboda na praxi 70. let ve známém pražském antikvariátu v Dlážděné.
Literární historik Michal Jareš však líčí, že koncem 80. let koupil v antikvariátu knihu Ludvíka Vaculíka. „Už ani ti antikváři ho neznali. Experiment se zdařil.“ Experiment se zdařil?
Do jaké míry se normalizátorům skutečně podařilo paměť vymazat? „Myslím, že v obecném měřítku se jim to docela povedlo. Jinak by dnes byla společnost mnohem odolnější vůči komerci,“ shrnuje výsledek oněch dvaceti let Aleš Zach coby přímý účastník událostí.
Z dnešního pohledu se však boj jednotlivců, kteří se snažili každý svými prostředky uchovat pro budoucnost knihy určené k zániku proti normalizačnímu mechanismu, nejeví jako nevyrovnaný nebo prohraný. Většina tehdejších knihovražd, jak nazval fyzické ničení jednotlivých titulů Michal Jareš v seriálu pro časopis Tvar, nebyla dokonána – anebo ty knihy po roce 1989 „vstaly z mrtvých“. Částečně se zachovaly díky nakladatelským pracovníkům, antikvářům, zaměstnancům sběren, knihovníkům či čtenářům, kteří je tajně kradli, vykupovali, přechovávali, pídili se po nich – a jejichž jména se nikdy nedozvíme. Anebo se – s větším rizikem – mnohé texty zachránily díky strojopisným opisům. Jiří Gruntorád mluví o tom, že v Česku po roce 1969 došlo k největším represím proti písemnictví z celého východního bloku (vyjma SSSR), ale že úměrně tomu byl u nás také nejsilnější samizdat.
Knihy tedy většinou normalizaci přežily, ale rozhodnout, kdo vyhrál dvacetiletý zápas „normálních“ s „nenormálními“, není snadné. Normalizátorům se přinejmenším podařilo dokonale roztříštit literární život. Spisovatelská obec se po roce 1969 rozdělila na nekomunikující skupiny lidí z disentu, exilu a oficiální sféry a rozdělení v mnohém přetrvává dodnes jak v mezilidských vztazích, tak v uvažování o literatuře.
Kvůli přerušení komunikace se nedaří obnovit ani obecně sdílené standardy vydavatelského řemesla. Někteří nakladatelé dodnes reeditují cenzurované texty z období komunismu – ať už jde o Pohádky Boženy Němcové, anebo Čapkovu Válku s mloky. Absence redakčních zásad může být ovšem do jisté míry i dědictvím samizdatové praxe, v níž bylo prioritou text uchovat a rozšířit, přičemž na náročnější ediční přípravu většinou chyběl čas, prostředky i průprava (existovala ovšem řada výjimek – knihy připravované nakladatelskými profesionály, jako byl Jan Lopatka či edice Rukopisy VBF Bedřicha Fučíka a Vladimíra Binara, zaměřená na vydávání sebraných spisů). Bohužel texty z třetí ruky se ještě dnes vydávají – příkladem je zkomolený Velký roman Ladislava Klímy, který kdysi koloval v samizdatu a předloni vyšel v Levných knihách – navzdory tomu, že už od roku 1996 existuje seriózní edice Eriky Abrams. Snaha čelit podobnému šlendriánu ovšem často ústí do opačného extrému, jímž je okázale či úzkostlivě vědecký přístup k edicím děl, která by měla čtenáře těšit, a nikoliv nutit ke studiu.
Za následek normalizačního zmatení hodnot lze považovat i „normu“, podle níž se dnes odměňuje vysoce kvalifikovaná práce spisovatele, uměleckého překladatele či editora: pokud je vůbec placena, tak podprůměrně. Jedinečné kulturní instituce, jako je knihovna Libri prohibiti, žijí z milodarů. Stát už nic nezakazuje – ale ani nějak promyšleně a výrazně nepodporuje: Vždyť už se jednou prokázalo, že knihy se dají dělat ve volném čase a skoro zadarmo.
V denících Jana Zábrany Celý život, ale i v zápiscích Ivana Diviše z Teorie spolehlivosti se opakuje myšlenka, že vykonavateli normalizace v oblasti písemnictví se stali lidé budující svou kariéru na tom, že mnozí jiní nesměli publikovat. To se určitě netýká jen spisovatelů – profesionální podprůměrnost zabalená do loajality s režimem znamenala v socialismu příslib úspěchu ve všech oborech a v oblasti umění a humanitních věd obzvlášť. A když tvoří páteř společnosti lidé dělající to, co neumějí (v tomto případě přemýšlet a tvořit), je třeba ty, kteří to umějí, fyzicky zlikvidovat (50. léta), anebo jim najít náhradní program (70. a 80. léta).
Dnes můžeme uvažovat o tom, zda je horší básníka, překladatele, editora, filozofa či teologa zavřít, pověsit, nechat umřít v uranových dolech, anebo ho odklidit někam do maringotky k Děčínu a nad jeho dílem nechat slehnout zem... Normalizační experiment přinejmenším ukázal, že k vymazávání osobní i kolektivní paměti vedla mnohem účinněji druhá, napohled humánnější cesta. Slovy Aleše Zacha: „Nejhorší je ta fáze, kdy už je to každému fuk.“
***
Normalizace v oblasti písemnictví měla tři fáze: nejdřív bylo nutné odstavit z kulturního života konkrétní lidi – spisovatele, redaktory, překladatele... Poté zmařit nebo zničit jejich práci, tedy knihy. A nakonec vymazat z paměti i jejich jména. Od každé takové knihy se někdy i stovky kusů zachovaly. Jednak tu existoval vztah ke knize, vědomí, že tohle se s knížkami prostě nedělá. Druhou příčinou je náš zlodějský naturel.
Vladimír Trojánek redaktor
Zatímco v 50. letech existovaly seznamy knih, které se měly z knihoven stáhnout, v 70. letech žádné oficiální seznamy neexistovaly, ony se diktovaly
Aleš Zach bývalý knihovník
I pro nás byla tato práce náhle jakousi emigrací, a navíc nás těšilo pracovat proti cenzuře. To, co jsme nemohli a nesměli prodávat, jsme rozdávali.
Luděk Svoboda antikvář
Básník Jaroslav Seifert
ještě v červnu 1969 působil jako úřadující předseda Svazu českých spisovatelů. Nastupující normalizace jej však stejně jak o mnoho dalších spisovatelů ajejich děl„smetla“. Mnoho titulů skončilo ve stoupě a řada autorů,překladatelů či redaktorů byla postupně „vymazávána “ zpaměti národa. (Ustavující sjezd Svazu českých spisovatelů, Praha, 10. června 1969. Jaro slav Seifert v pravo, vedle něj místopředseda Jan Procházka.) Likvidace velké části knižní kultury vedla v Československu ke vzniku fenomén u samizdatu. Na archivní fotografii z90.letjeJiří Gruntorád, zakladatel knihovny Libri prohibiti, která se zaměřuje právě na samizdaty a další literaturu z doby nesvobody. Hejzlar
O autorovi| DANIELA IWASHITA, MARKÉTA KOŘENÁ, Autorky jsou redaktorky a literární historičky
