Nádherným zjevem neoslňovala, něžným půvabem nedojímala, typ dobové krásky nenaplňovala a za ženu výjimečné krásy ji svět také nikdy nepovažoval. Narodila se ovšem pro světla ramp; měla charisma silné osobnosti naplněné touhou vyniknout, stát se součástí veřejného dění, být aktérem před zraky zbytku světa. Pro dychtivou herečku exotického výrazu a expresivních emocí Apolloniu Chalupiec z provinční Varšavy v počátcích minulého století rodící se mediální svět zdál být jako stvořený. Rychle se v něm proměnila ve filmovou divu rafinovaně znělého jména Pola Negri, jež se stala jednou z prvních ikon masové kultury. Ovšem oproti řekněme Mary Pickfordové, Charliemu Chaplinovi či Douglasi Fairbanksovi, které stvořila explozivně industriální Amerika, se její postavení dodnes jeví historicky výsostnější, neboť své světové proslulosti dosáhla již na starém kontinentu, který ani zdaleka neoplýval takovou dynamikou vývoje k modernímu pojetí života.
Zrození femme fatale Svůj umělecký život začala jako baletka, údajné onemocnění tuberkulózou ji ovšem nasměrovalo do akademie dramatických umění, stejně tak to ale mohl být pro vznosné figury nevhodný typ její slovanské postavy jako i talent výrazněji herecký než taneční. Nové umělecké směřování ztvrdila i změnou jména, s mladou italskou básnířkou Adou Negri se cítila být spřízněna palčivým vědomím zrozeného z rozporu nuzně nevýznamného původu s mladistvě vznešenými múzickými tužbami. Nepodajně bohatý vlas havraní barvy, žhnoucí pohled velkých očí, dávající tušit náznak romské krve ze strany otce – slovenského přistěhovalce, stejně jako živelný temperament učinily z Negri okamžitě výraznou postavu varšavského divadla. Hlavně úspěch inscenací Divoké kachny, Hannele a Konce Sodomy přilákal i průkopníky polského filmu.
V roce 1914, tedy po necelých dvou letech od svého divadelního debutu, se Negri ocitla díky významnému filmovému podnikateli a režisérovi Alexandru Hertzovi i před kamerami ve snímku Nevolnice smyslů – titul, jenž jako by osudově předurčoval budoucí výraz její filmové osobnosti femme fatale. Mohlo jí být sedmnáct, ale také jednadvacet let. Rok narození stejně jako fakta svého původu totiž ponechávala Negri po celý život včetně své autobiografie „Vzpomínky hvězdy“ v mlhovině náznaku.
S Maxem Reinhardtem na světovou scénu Následovalo sedm dalších filmů Hertzovy společnosti Sphinx, také postava dívky z harému ve varšavské inscenaci divadelního představení Maxe Reinhardta Sumurun a hlavně prestižní srovnání s dánskou tragédkou Astou Nielsen. Pro obnovenou berlínskou premiéru Reinhardt již žádal výhradně Negri. Slovy Fritze Langa poválečné Německo v tomto okamžiku prožívalo „období nejhlubšího zoufalství, děsivé hysterie, cynismu a nekonečné nemorálnosti“, nicméně pro Negri byl tento společenský marasmus skryt hluboko pod vysokou vlnou přízně osudu. Touto nabídkou divadelního génia se pro ni, aniž to bylo ještě zjevně patrné, otevírala manéž světové scény.
Negri si také plně potvrdila úspěšnost metody založené na hvězdné manýře, halasné publicitě a významných mužích. Těch v jejím životě defilovalo mnoho, ať již to byli oba manželé, hrabě Dambski a princ Mdivani, či údajní milenci Charlie Chaplin a božský Valentino, nebo jen příznivci jako G. B. Shaw, jenž v ní viděl nejlepší představitelku své Johanky z Arku, nebo Adolf Hitler, pro nějž se stala jednou z nejoblíbenějších představitelek meziválečných německých filmů. Z toho šťastná samozřejmě nebyla, ale z existenčních důvodů neodporovala. Ve svých vzpomínkách napsala: „Za fakt, že si mě Hitler oblíbil jako herečku, jsem nesla asi tolik odpovědnosti jako za skutečnost, že si mě kdysi trestanci z Alcatrazu vybrali za svou nejoblíbenější hvězdu.“
Pokračování na straně IV
Dokončení ze strany I
V Berlíně záhy začala spolupracovat s prestižní, státem podporovanou společnost UFA. Mezi lety 1917 až 1920 pro ni natočila přes dvacet filmů, nejdůležitější pro její věhlas však měla Carmen a Madame Du Barry (v Americe uvedené jako Cikánská krev a Vášeň), v nichž ji režijně vedl nejdůležitější mužtvůrce jejího života Ernest Lubitsch. Právě díky těmto snímkům, v Americe uvedeným s nebývalým diváckým i kritickým úspěchem, o ni v roce 1922 projevila prostřednictvím mocného producenta Adolpha Zukora zájem největší hollywoodská společnost Paramount. Recenze vlivných novin New York Times uváděla: „Negri je jednou z těch mála hereček, jež oplývají skutečnou filmovou osobností. Její projev je plný individuality a bravurního pantomimického umění. Je expresivní, v tom spočívá její kouzlo. Du Barry činí skutečnou...“ Exploativní Hollywood nabídl Negri halasnou publicitu, zdůrazňující spíše zajímavosti a pikanterie z jejího života společenského než hereckého. Proto svět věděl, že Negri v Americe zavedla rudý lak na nehty, turbany a vysoké ruské boty či že mezi ní a Glorií Swansonovou panuje nesmiřitelný boj o postavení královny Hollywoodu. Proto také Negri jako hvězda z kategorie nejvyšších honorářů (na tehdejší dobu závratných 7 až 8000 dolarů týdně) spíše figurovala na předních místech průzkumů filmových časopisů než v průzkumech názorů majitelů kin. Z neblahého dědictví postav femme fatale, do něhož ji uvrhl hned první americký film Bella Donna, travička, ji teprve vysvobodil režisér Mauritz Stiller, jenž ji umožnil prokázat prostřednictvím filmů Hotel Imperiál a Za ostnatým drátem skutečné charakterové herectví. Jenže to se již dvacátá léta chýlila ke konci epochy němého filmu, navíc Negri díky věčnému opakování zápletkových schémat a stejného typu hrdinky přestávala být divácky zajímavá. Proměny doby vynesly do popředí nové ikony a jak rychle vycházel z módy exaltovaný typ ženy ovládané vášní, tak rychle ztrácela Negri své výsadní postavení. Zvukový film uzavřel hvězdnou hollywoodskou kapitolu Poly Negri s konečnou platností, její silný evropský přízvuk působil příliš nepřijatelně.
Při své nezdolné profesionální houževnatosti si Negri dokázala ještě jednou vydobýt během třicátých let přízeň Evropy, ale bylo zřejmé, a to nejen vlivem historických událostí, že čím dále tím více je spoutána už jen s minulostí.
A právě pro tu minulost je přínosné vrátit se k filmům Poly Negri. Znamená to připomenout si svět, a to nejen filmový, jaký býval v první polovině 20. století. Ale také připamatovat si významnou osobnost sedmého umění, již zrodil středoevropský kulturní prostor, který bychom si tolik přáli propojit novými plodnými vazbami.
