Mezi občanské kampaně, do nichž jsem se nezapojil, byla ta bouřící se proti vztyčení sochy zpěváka Michaela Jacksona na Letné. Pokud vím, měla tam původně stát od včerejška, ale vztyčovatelé prý zatím raději chvíli počkají, až opadne povyk. Pak ji tam prý opatrně, možná v noci, zapíchnou. Ne že bych byl z představy, že dotyčný stepař bude mít v mém oblíbeném parku sokl a bystu, nějak zvláště nadšen, ale nevidím jediný důvod, proč by právě něco takového mělo rozumnému člověku vadit. V onom parku je dosti místa pro různé věci, například je tam socha ptačího vajíčka, což doufejme nikomu nevadí, ale proč právě vejce ano, a Jackson ne? Socha, byť pramálo povedená, by se tam klidně vešla, zobrazený objekt není masovým vrahem, svým způsobem to byl pozoruhodný úkaz, nějaké zásluhy by se našly, a ani by nemusely. Stačí, že má své klaněče. Simón Bolívar nebo Ševčenko v Praze nikdy nebyli, a sochy tady mají. Komu by se to nelíbilo, mohl by chodit kousek jinudy nebo se chvíli nedívat. To je věcí, které by se člověku měly od pohledu hnusit právem! Socha vznikla jako kultický předmět a vlastně donedávna jim skoro výhradně byla. Například Slované tesali ze dřeva dosti neohrabané špalkovité idoly, říkali ji „dědci“, jimž se různě klaněli, mazali je medem, obkládali koláči. Jeden z prvních projevů civilizace je, že se staré sochy vyvrátí, povalí, rozbijí - a nahradí novými. To se ostatně Slovanům stalo, jak o tom třeba vtipně píše Havlíček. Já jsem proto, aby si každý mohl postavit sochu, jakou chce, když si ji zaplatí nebo nějak zařídí. Navrhl bych rád novému primátorovi Prahy, aby zřídil něco na způsob sochařského Hyde Parku, kam by si každý mohl přinést sochu, jakou by chtěl. Myslím, že by bylo zajímavé, co by se tam objevovalo. Právě Letná, třeba ohrada, kde měl stát Kaplického blob, by se na to hodila. Sochy by v noci mezi sebou vedly rozhovor a učily by se toleranci. Jejich uctívači též, a ještě by se poučili. My také.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
