Pondělí 24. ledna 2022, svátek má Milena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

I doba škrtů žádá obranu

Česko

KOMENTÁŘ

Nová koncepce NATO sází na spolupráci s Ruskem, ale pomíjí aktéry typu Číny a Indie

Soudě dle ohlasů ve světovém tisku skončil summit NATO v Lisabonu v podstatě úspěchem. V jeho předvečer generální tajemník Rasmussen prohlásil, že hlavní funkcí Aliance zůstává územní obrana členských zemí a jejich obyvatel, že NATO se nechce stát světovým policistou a že věří ve spolupráci s Ruskem. Vezmeme-li to vše v úvahu, pak s dosaženými výsledky musí být celkem spokojen. Aliance se shodla na nové strategické koncepci, dosáhla konsenzu ohledně Afghánistánu a snad i úspěšně restartovala (pokolikáté už?) vztahy s Ruskem.

Není sporu, že jedna každá z těchto věcí úspěchem je. Na druhou stranu ovšem spousta důležitých otázek zůstává nezodpovězená. Pokusme se zamyslet alespoň nad některými z nich.

Jak to vysvětlit voličům?

Oproti roku 1999, kdy byla rovněž přijata nová strategická koncepce, se změnil nejenom svět, ale i hrozby, kterým alianční státy případně budou muset čelit. Před deseti lety se Aliance musela vypořádat s rozpadem Sovětského svazu a Varšavské smlouvy, což nakonec vedlo k podstatnému rozšíření členské základny, a musela reagovat na nástup globálního terorismu, což přispělo k nalezení konsenzuální odpovědi na klíčovou otázku: Out of area or out of business? (Rozuměj: Buď překročit tradičně definovanou hranici severního Atlantiku, nebo to zabalit.) Ani jedna z těchto aktivit zásadním způsobem nezmenšila schopnost bránit své členy.

Tým, jenž připravoval návrh nové koncepce, ve své zprávě uvedl, že „hlavními riziky současnosti jsou kyberterorismus, útoky pirátů, nestabilní prostředí zhroucených či hroutících se států či zbraně hromadného ničení v rukou fanatiků“. Dále se lze dočíst, že „hrozba konvenčního útoku vůči území NATO je nízká, ale nelze ji ignorovat“, a že v řadě regionů a zemí po celém světě „se významně zvyšuje moderní vojenský potenciál“. Konečně pak že „Aliance nepovažuje žádnou zemi za svého nepřítele, ale nikdo by neměl pochybovat o jejím odhodlání, pokud by byla ohrožena bezpečnost jakéhokoliv členského státu“ a že se „NATO hlásí k cíli vytvořit podmínky pro svět bez jaderných zbraní, ale potvrzuje, že dokud jaderné zbraně ve světě existují, zůstane jadernou aliancí“.

S nastíněnými analytickými závěry nelze než souhlasit a je dobře, že se na nich členské státy dokázaly shodnout. Problém však bude jinde: organizace, jež má být primárně poskytovatelem územní obrany a sama vyhlásila, že nechce být světovým policistou, bude stejně nucena působit daleko od Evropy a hasit problémy, jež nás – zejména nás Středoevropany – zdánlivě nepálí. Jak to srozumitelně vysvětlit veřejnosti, tedy voličům?

V období doznívající ekonomické krize, kterou snad všude doprovází étos úspor, je pravděpodobné, že řada politiků bude prosazovat zásadní škrty v obranných rozpočtech a přesvědčovat veřejnost, že přímá vojensko-bezpečnostní rizika vlastně neexistují. Je-li přitom něco schopné Alianci účinně zlomit vaz, pak právě mentální posun, kdy se většina členských zemí utvrdí v názoru, že NATO bezpečnost poskytuje jaksi automaticky. A protože Aliance teď nedefinovala žádného nepřítele, tak stačí být jejím pasivním konzumentem. Představa, že za málo peněz bude hodně muziky, byla sice již mnohokrát vyvrácena, ale když je nestabilní prostředí zhroucených či hroutících se států tak daleko… Proč s Ruskem, a ne s Čínou?

Velmi zajímavě se v Lisabonu začaly rýsovat vztahy s Ruskem. NATO výslovně prohlásilo, že Moskvu nevnímá jako nepřítele či hrozbu, aniž by Moskva potvrdila totéž v opačném gardu. Připomeňme, že Rusko v nové vojenské doktríně výslovně uvedlo, že rozšiřování NATO hrozbou je. Z Moskvy je teď slyšet spokojené mručení, neboť Rusko je v očích Aliance opět důležité. Rusko-alianční spolupráce, i když explicitně zmiňovaná v souvislosti s budováním protiraketové obrany, je totiž ze strany Kremlu podmíněna absolutní rovností obou stran, důvěrou a otevřeností.

Moskva tím získala spíše psychologickou výhodu, neboť Rusko je náhle stejně důležité (mocné) jako všech osmadvacet členských států NATO, tudíž nemá konkurenci (USA jsou jakoby „rozpuštěné“ v Alianci). Je namístě položit si otázku, zda Kreml nebude tuto absolutní rovnost Ruska vůči NATO vnímat jako právo veta vůči jakékoli aktivitě Aliance. Z dosavadní zkušenosti vyplývá, že tomu tak nejspíše bude.

I když je spolupráce s Ruskem v mnoha ohledech důležitá a pro klid v Evropě je i politicky vhodná, vynořuje se další otázka: Je představa globální strategické stability nebo bezpečnosti před raketami uskutečnitelná právě jen ve spolupráci s Ruskem? Vždyť tyto aktivity vůbec nezohledňují Čínu, Indii a případně další aktéry.

***

Je-li něco schopné Alianci účinně zlomit vaz, pak právě mentální posun, kdy se většina členských zemí utvrdí v názoru, že NATO bezpečnost poskytuje jaksi automaticky

O autorovi| MICHAEL ROMANCOV politolog, e-mail: michael.romancov@gmail.com

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...