Italský kněz Lazzaro Spallanzani vyvrátil teorii o samoplození mikroorganismů
Mikroorganismy objevil v 17. století holandský pláteník Antonie van Leeuwenhoek. Čočky si vybrousil a mikroskop ukutil původně ke zkoumání textilních vláken, pak přešel k celoživotnímu zkoumání všeho. A hned se zrodila otázka: kde se vzala ta „drobnohledná zvířátka“? (Tak se jim tehdy říkalo.) Pořádná hovádka se – to dá rozum – rodila z matky nebo se alespoň líhla z vajec či jiker, ale tahle?
Úctyhodný všeználek Aristoteles – aniž měl tehdy ve 4. století př. n. l. sebemenší tušení o jejich existenci – předpokládal, že mrňouskové všeho druhu vznikají sami od sebe, takzvaným samoplozením neboli abiogenezí, třeba i z bahna, hniloby, špíny a dalších nechutných humusů.
Italský básník Francesco Redi, současník Leeuwenhoekův, který chtěl svět poznávat nejen srdcem, tedy provedl pokus: Do dvou džbánů vložil po kousku masa. Jeden džbán nechal volně, druhý zakryl závojem. Zatímco v otevřené nádobě se zanedlouho objevili červi a mladé mouchy, v zakryté nebylo nic. Tak prostě padly složité úvahy o samoplození hmyzu, obecně by se řeklo makroorganismů. Ale co mikroorganismy?
„Vzal jsem trochu šťávy ze skopového masa ještě horké, nalil do lahve a tu ucpal korkovou zátkou pevně tak, aby ze vzduchu do šťávy nemohla vniknout žádná malá zvířátka ani jejich vajíčka. V druhém případě jsem láhev s obsahem ještě zahříval v horkém popelu. To jistě usmrtilo všechna zvířátka i jejich vajíčka, která snad v lahvi zůstala. Přesto se po několika dnech obsah lahví pod drobnohledem zvířátky jen hemžil! Toť důkaz, že jejich život může samočinně vzniknout z hmoty neživé! Místo skopové šťávy podobně poslouží i odvar ze semen...“ Za tento důkaz samoplození mikrobů před 260 lety se stal anglický katolický kněz a přírodovědec John T. Needham členem Královské společnosti v Londýně.
O pár desítek let později pokus zopakoval Needhamův italský kolega Lazzaro Spallanzani (narozen 12. ledna 1729 v Modeně), shodou okolností rovněž katolický kněz. Pokusy na sobě (pojídal odlišně zabalené potraviny, po různém čase je zvrátil a studoval míru jejich natrávení) dokázal rozhodující účinek žaludeční šťávy na trávení, jako první také uměle oplodnil žáby.
Především však sérií pečlivých experimentů s horkem sterilizovanými „živnými půdami“ dokázal, že Needhamovi noví mikrobi buď přežili příliš mírné a krátké zahřívání, nebo dovnitř pronikli nedokonalým utěsněním nádob. A že tudíž i samoplození „zvířátek“ je nesmysl.
Needham vyrukoval s teorií vegetativní Síly, kteroužto prý jeho vlašský bratr v Kristu prudkým horkem oslabil natolik, že nebyla s to vyplodit nová zvířátka. Za tento poznatek se stal členem francouzské Akademie věd.
Zbožný Spallanzani reagoval ďábelsky – negací skrze bezvýhradný souhlas: „Nechť má učený abbé pravdu... Když tedy rostlinná semena netoliko zahřejeme, ale upražíme až dohněda, z vegetativní síly v nich jistě nezbude zhola nic a v jejich korkem zazátkovaném odvaru (což podle ctěného pana kolegy k izolaci stačí) se ani po čase jistě nic živého neobjeví...“ To, co se při Spallanzaniho pokusech objevilo, bohatě stačilo nedlouhý život Síly ukončit.
Umírá po mrtvici. Budoucnost přenechal mikrobiologii. Nesmyslnost abiogeneze definitivně prokázal až za tři čtvrtě století jeden ze zakladatelů bakteriologie ve vědecké podobě Louis Pasteur.
