Na Zemi žije nyní přes šest miliard lidí, kteří disponují jadernou energií a těžkými kovovými stroji, jako jsou buldozery, zatímco Velikonoční ostrov obývalo nanejvýš několik desítek tisíc lidí, kteří měli jen kamenná dláta a sílu vlastních svalů. Přesto dokázali zpustošit své životní prostředí a jejich společnost se dostala na pokraj kolapsu. Tento rozdíl proto značně zvyšuje naše dnešní ohrožení.
Další rozdíl pramení z globalizace. Na chvíli si nevšímejme environmentálních problémů ve vyspělém světě. Zeptejme se jen, zda by poučení z dřívějších kolapsů mohla platit kdekoli v dnešním třetím světě.
Ekolog a politik ve shodě Nejprve se obraťme na ekologa z akademických kruhů, odtrženého od života, který toho sice ví mnoho o životním prostředí, ale nikdy nečte noviny a politika jej nezajímá. Požádejte, aby vyjmenoval zámořské země, jež čelí nejhorším problémům environmentální zátěže, přelidnění, případně obojímu. Ekolog by odpověděl: „To není nic těžkého, je to jasné. Na seznamu environmentálně problematických míst by určitě byl Afghánistán, Bangladéš, Burundi, Haiti, Indonésie, Irák, Madagaskar, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Filipíny, Rwanda, Šalamounovy ostrovy, Somálsko a další.“
Pak zkuste požádat politika některé vyspělé země, který o problémech životního prostředí a přelidnění nic neví a nestará se o ně, aby vyjmenoval nejhorší problematická místa na světě: země, kde se zhroutila státní vláda nebo jí kolaps právě hrozí, případně ji zničily nedávné občanské války. Tyto země svými problémy vytvářejí problémy i nám, bohatým vyspělým zemím, které jim možná nakonec budou muset poskytnout zahraniční pomoc, čelit jejich ilegálním přistěhovalcům nebo se jim rozhodnou poskytnout vojenskou pomoc, aby se vypořádaly se vzpourami a teroristy, případně k nim vyšlou vlastní vojáky.
Politik by odpověděl: „To není nic těžkého, je to jasné. Na seznamu politicky problematických míst by určitě byl Afghánistán, Bangladéš, Burundi, Haiti, Indonésie, Irák, Madagaskar, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Filipíny, Rwanda, Šalamounovy ostrovy, Somálsko a další.“ Není žádným překvapením, že oba seznamy jsou velmi podobné. Spojitost mezi nimi je jasná -problémy dávných Mayů, Anasaziů a obyvatel Velikonočního ostrova se v moderním světě odehrávají znovu. Dnes, stejně jako v minulosti, hrozí zemím, které jsou postiženy environmentální zátěží nebo přelidněním (případně obojím), také politické napětí a zhroucení vlády. Když lidé žijí v zoufalých podmínkách, podvýživě a beznaději, obviňují z toho právě svou vládu, kterou považují za příčinu svých problémů nebo za neschopnou tyto problémy vyřešit. Pokoušejí se za každou cenu emigrovat. Bojují spolu o půdu. Navzájem se zabíjejí. Rozpoutávají občanské války. Vědí, že nemají co ztratit, a stávají se z nich teroristé nebo terorismus podporují či tolerují.
Výsledkem této jasné spojitosti jsou genocidy, které dosud propukly v Bangladéši, Burundi, Indonésii a Rwandě; občanské války a revoluce ve většině zemí na obou seznamech; volání po tom, aby do dané země byli vysláni vojáci z vyspělých zemí, jako v případě Afghánistánu, Haiti, Indonésie, Iráku, Filipín, Rwandy, Šalamounových ostrovů a Somálska; zhroucení vlády v Somálsku a na Šalamounových ostrovech a zdrcující chudoba ve všech právě uvedených zemích.
Nejlepším signálem, který předpovídá moderní „selhání státu“ -tedy revoluce, násilné změny režimu, kolaps státní moci a genocidu -, je proto míra environmentálního a populačního tlaku, například vysoká dětská úmrtnost, rychlý populační růst, velký procentuální podíl dospívajících v populaci a houfy nezaměstnaných mladých mužů, kteří nemají žádné vyhlídky na zaměstnání, takže jsou zralí k naverbování do milicí.
Takové tlaky způsobují střety kvůli nedostatku zemědělské půdy (jako například ve Rwandě), vody, lesů, ryb, ropy a nerostů. Nevedou jen k chronickým vnitropolitickým střetům, ale i k emigraci politických a ekonomických uprchlíků. Pokud se dané autoritativní režimy pokoušejí odvrátit pozornost veřejnosti od vnitropolitického napětí a zaútočí na sousední státy, dochází k válkám.
Stručně řečeno, otázkou není to, zda mají kolapsy dřívějších společností paralely v moderní době a zda nám nabízejí nějaká poučení. K podobným kolapsům skutečně nedávno došlo a vypadá to, že bezprostředně hrozí další. Jedinou otázkou je, kolik zemí ještě postihnou. Plastové lahve, boty i žárovky Pokud jde o teroristy, mohli byste namítnout, že mnoho politických vrahů a sebevražedných atentátníků (včetně teroristů z 11. září 2001) bylo spíše vzdělaných a bohatých než nevzdělaných a zoufalých. To je pravda, jsou ale stále ještě závislí na zoufalé společnosti, která je podporuje a toleruje. Každá společnost má své vraždící fanatiky; ze Spojených států například pocházel Timothy McVeigh nebo Theodore Kaczynski, který studoval na Harvardu. Bohaté společnosti, které skýtají dobré vyhlídky zaměstnání, například Spojené státy, Finsko a Jižní Korea, ale své fanatiky obecně nepodporují. Problémy environmentálně zpustošených a přelidněných vzdálených zemí se vlivem globalizace stávají i našimi problémy. Jsme zvyklí o ní přemýšlet z našeho pohledu, tedy z pohledu bohatých moderních obyvatel vyspělých zemí, kteří své dobré věci, jako je internet a kokakola, posílají chudým zaostalým obyvatelům třetího světa. Globalizace ale nepředstavuje nic jiného než lepší komunikaci a dopravu po celém světě, díky níž můžeme přepravit spoustu věcí oběma směry; neomezuje se jen na dobré věci převážené z vyspělých zemí do třetího světa.
Mezi škodlivé dopady, které do rozvojových zemí putují z vyspělých zemí, patří třeba vyvážení milionů tun elektronického odpadu z průmyslových zemí do Číny. Množství odpadu, který se bezděčně přesouvá po celém světě, si lépe představíme na příkladu malých atolů Oeno a Ducie v jihovýchodním Tichomoří. Oba patří k nejodlehlejším místům na světě. Průzkumy ale zjistily, že po celé délce jejich pláží leží na každém metru průměrně jeden odpadek. Musely sem doplout z lodí nebo asijských a amerických zemí vzdálených tisíce kilometrů. Nejčastěji to byly plastové tašky, bóje, skleněné a plastové lahve (zvláště lahve od japonské whisky Suntory), lana, boty a žárovky - dále zvláštnosti v podobě fotbalových míčů, vojáčků a letadélek, pedálů z jízdních kol a šroubováků.
Pochmurnějším příkladem škodlivých dopadů převážených z vyspělých do rozvojových zemí jsou toxické průmyslové látky a pesticidy. Nejvíce jich v krvi mají Inuité (Eskymáci) ve východním Grónsku a na Sibiři, kteří přitom žijí nejdále od míst, kde se chemikálie vyrábějí nebo intenzivně využívají. Jejich krev obsahuje tolik rtuti, že to odpovídá akutní otravě tímto kovem. Množství toxického PCB (polychlorované bifenyly) v mateřském mléku inuitských žen zase odpovídá hodnotám, které jsou dost vysoké na to, abychom jej mohli označit za „nebezpečný odpad“. Dopady, které to má na jejich děti, zahrnují ztrátu sluchu, poškození mozku a sníženou činnost imunitního systému, z čehož pak vyplývá častý výskyt ušních a dýchacích infekcí.
Proč by mělo být množství těchto toxických látek pocházejících ze vzdálených průmyslových zemí v Americe a Evropě vyšší v krvi Inuitů než například v krvi Američanů a Evropanů, kteří žijí přímo ve městech? Hlavní součástí inuitské stravy jsou především velryby, tuleni a mořští ptáci, kteří se živí rybami, měkkýši a garnáty. Na každém vyšším stupni potravního řetězce se dané toxické látky koncentrují. Požíváme je i my ve vyspělých zemích, když příležitostně jíme mořské ryby nebo jiné živočichy - ale v menších dávkách.
Další škodlivé dopady vyspělých zemí na třetí svět zahrnují odlesňování, v tropických zemích třetího světa je dnes jeho hlavní příčinou dovoz dřeva do Japonska; dále nadměrný rybolov. Ten mají na svědomí japonské, korejské a tchajwanské rybářské flotily společně s dobře dotovanými flotilami Evropské unie, které pročesávají světové oceány.
Nemoci jako „dárek“ Obyvatelé třetího světa nám dnes naopak mohou poslat, úmyslně nebo bezděky, zase jejich „dary“: nemoci jako AIDS, SARS, choleru nebo západonilskou horečku, kterou nechtěně přivezou cestující transkontinentálními letadly; nezastavitelné množství legálních a ilegálních přistěhovalců nebo teroristy.
Spojené státy už nejsou izolovanou Pevností Amerika, kterou se někteří z nás pokoušeli ve 30. letech dvacátého století vytvořit; naopak jsme pevně a nezvratně propojeni se zámořskými zeměmi. Spojené státy jsou předním světovým dovozcem, současně vyvážejí zejména potraviny a průmyslového zboží. Propojení s celým zbytkem světa si naše společnost vybrala už dávno.
Právě proto teď politická nestabilita kdekoli na světě ovlivňuje i nás, naše obchodní trasy a naše zámořské trhy a dodavatele. Na ostatním světě jsme tak závislí, že kdybyste před třiceti lety požádali politika, aby vám vyjmenoval země, které jsou kvůli své odlehlosti, chudobě a slabosti pro naše zájmy geopoliticky nevýznamné, seznam by určitě začínal Afghánistánem a Somálskem - přesto se postupem doby staly dost důležité na to, aby si vyžádaly vyslání našich vojáků.
Svět už dnes nečelí pouze nebezpečí, které by se omezovalo na izolovaný kolaps společností, jenž neovlivní zbytek světa, jako v případě Velikonočního ostrova nebo Mayů. Dnešní společnosti jsou naopak natolik propojené, že nebezpečí, s nímž se potýkáme, se rovná celosvětovému pádu.
***
Text je ukázkou z knihy Jareda Diamonda nazvané Kolaps, proč společnosti zanikají a přežívají, kterou vydalo nakladatelství Academia. Text upravila redakce Lidových novin.
Dopadneme jako na Velikonočním ostrově? Obyvatelé tichomořského ostrova nazývaného v domorodém jazyce Rapa Nui si zpočátku žili královsky a budovali mohutné sochy moai. Kolem roku 1600 ale ostrov kompletně odlesnili. Kdysi úrodná půda vyschla a podlehla erozi. Když lidé spořádali veškeré živočichy, přišel hladomor a kanibalismus. Kolaps jejich společnosti tak zapříčinilo hlavně ničení životního prostředí. A podobně by podle Jareda Diamonda, autora knihy Kolaps, mohl dopadnout i dnešní svět.
Jared Mason Diamond (1937) americký vědec a autor populárně naučné literatury „nakoukl“ do široké škály oborů. Je profesorem geografie a fyziologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Je autorem populárních knih Třetí šimpanz nebo Osudy lidských společností, za kterou dostal Pulitzerovu cenu.
Ekologie ruku v ruce s politikou Na seznam environmentálně problematických zemí Haiti by určitě patřily Afghánistán, Bangladéš, Burundi, Haiti, Indonésie, Irák, Madagaskar, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Filipíny, Rwanda, Šalamounovy ostrovy nebo Somálsko. Seznam politicky problematických míst vypadá prakticky stejně. Propojení mezi životním prostředím a kolapsy společností je proto podle Jareda Diamonda pevnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Vypadá to, že hrozí další kolapsy, otázkou je, kolik zemí ještě postihnou
