Inscenace Goebbels/Baarová vzešla dílem ze hry německého režiséra a dramaturga Olivera Reese „Goebbels. Samomluva“ a dílem z pamětí a svědectví Lídy Baarové, které byly u nás publikovány už v několika knižních verzích (od Škvoreckého až po Motla). Nápad přidat k Reesově mrazivě vyznívající kompozici z Goebbelsových deníků zpověď jeho osudové milenky, herečky Lídy Baarové, je skvělý a sliboval, že by mohla vzniknout vrstevnatá inscenace, která by ukázala obě strany jedné mince, dva oddělené, a přece spojené osudy. Kromě této oboustranné rezonanční desky tak Pařízek – režisér a autor v jedné osobě – vytvořil přirozenou vazbu na české prostředí a zdálo se, že bude moci stavět na kontrastech a paradoxech, které vyvolávají řadu otázek.
Na první pohled je skoro nepochopitelné, že tak třaskavý materiál jenom chabě doutná. A proč tomu tak je, se vyjeví postupně. Především proto, že se spojily dva texty nestejné kvality: ať už byl Goebbels sebevětší psychopat, jeho deníky jsou hrůzně sugestivní čtení, zatímco Baarová, jejíž naivita a sebeobelhávání i v pozdním věku se místy jeví až nesnesitelné (i když i to je otázka), prostě jenom líčí, jak šly události za sebou. Jak ji Hitler pozval, jak ji Goebbels zaujal a poznala se s jeho ženou, šla s jeho dětmi zahradou, a konečně, jak to celé vůdce zarazil... Při znalosti historie má samozřejmě i tohle líčení svou uhrančivost, ale bez dodání dalších akcentů z něj drama stvořit jde jen stěží.
To Goebbelsova samomluva chronologicky zachycující jeho život je jiný kalibr a Martin Pechlát se jí zhostil famózně. A je tu i další rafinovaná dimenze, a to sice, že herec coby vysoký a urostlý blonďák představuje typ muže, jakým si zakrslý kulhající skřet Goebbels přál být, ale osud rozhodl jinak. Goebbelsovo vědomí vlastní fyzické nedostatečnosti bylo bezpochyby zdrojem, z něhož se napájela jeho patologická psýché, a Pechlát tento fakt herecky zúročuje s autentickou přesvědčivostí a plasticitou – v mnoha dramaticky vyostřených ploškách, ve střídání silné exprese s takřka introvertně ztišenými polohami. Nevytváří žádnou pajdající a šklebivou karikaturu, zmrzačená noha, na niž občas napadá, je v jeho pojetí vnitřní stigma, pod nímž se utvářela poškozená, pokroucená duše. Jeho hysterické slovní výrony jsou vedeny po hraně, a někde vzadu cítíme i herecký odstup a jemnou ironii nad tím, co jeho postava říká, neboť moment hlouposti a směšnosti, i když nebezpečné, tu nelze nevidět.
Dušan Pařízek, který v posledních letech dává přednost minimalistickému pojetí, i zde zachovává jednoduché aranžmá situací, které pracují s prostou, ale působivou symbolikou – zatímco se Pechlátův Goebbels často i nelehko pohybuje po šikmě svažující se směrem k divákům, v jejím pravém horním rohu u stolku se Baarová v podání Gabriely Míčové nepřestává po celou dobu líčit. Jen několikrát se na Goebbelse otočí a jako by jej jen očima, gestem chtěla umravnit, zlidštit. Není náhodou, že tito dva se vlastně po celou inscenaci fyzicky nesetkají. V druhé půlce Míčová sedí na filmařské židličce v bílé róbě, v ruce cigaretu a sklenku vína. Ze židličky nevstane, jen mluví, nakonec i řve a vyloudí slzy.
Míčová je tvárná a zajímavá herečka, ale s Baarovou měla svázané ruce. Jak ji pojmout? Jako naivku, oběť, nebo pozdně prohlédnuvší osobu? Míčová ji nejdřív hraje jako Mandlovou a nasadí ironicky vědoucí tón, který k naivním vyprávěnkám a jednobarevnému líčení německé reality 30. let příliš nesedne. Prostě to, co předváděla Mandlová, nikdy nemohlo být parketou Baarové. Postupně se propadá k monotónnímu nicneříkajícímu deklamování, které téměř uspává. Mělo by to k předchozímu Goebbelsovi působit kontrastně a významotvorně, ale není tomu tak. Zůstává jenom dojem výtečného ztvárnění jedné z obludných postav dějin 20. století. S minimem prostředků a s maximální účinností. A to není zas tak málo.
HODNOCENÍ LN
*****
Oliver Reese,
Dušan D. Pařízek:
Goebbels/Baarová
Scéna a režie: Dušan D. Pařízek
Kostýmy: Kamila Polívková
Divadlo Komedie, česká premiéra
4. 9. 2009
***
Není náhodou, že se Goebbels s Baarovou během inscenace vůbec fyzicky nesetkají
lidovky.cz Více fotografií najdete na www.lidovky.cz/kultura
