Jako bychom až v posledních letech zjistili, že nejde o žádné japonské specifikum, tudíž se vyplatí to slovo znát. Nejpozději od ničivé tsunami v Indonésii na Vánoce 2004 používá ten výraz snad každý pozemšťan. (Kdyby indonéská katastrofa přišla o čtvrtstoletí dříve, když ještě nebyl dostupný internet a cizí slova se důsledně počešťovala, psali bychom dnes zřejmě cunami.) Ale i tak žije většina Evropy v přesvědčení, že jde o fenomén exotický, východní, pacifický, prostě vzdálený. Není tomu tak ani náhodou. Dávno předtím, než se Evropa se slovem tsunami vůbec seznámila, už znala katastrofy způsobené ničivými vlnami z moře či oceánu. Ale právě proto, že to „bylo dávno“, stačila společenská paměť tu přímou i generačně sdílenou zkušenost vytěsnit. Vytěsnila ji tak dokonale, jako třeba u Pražanů zkušenost povodňovou. Kdo znal fotografie zatopené Prahy ze září 1890? Nanejvýš milovníci starých knih. A najednou, v srpnu 2002, viděli totéž na vlastní oči všichni.
Ano, výraz povodňová paměť zažívá v posledních letech rehabilitaci. Lidé v Čechách i na Moravě si opět pamatují to, co během pár generací už zapomněli - pamatují si, kam sahala voda za povodní v letech 1997, 2002 i později. A právě tak si můžeme osvěžit, kam až sahaly škody způsobené v jižní Evropě tou či onou tsunami.
S cestovkou a tsunami za hranice všedních dnů Ve výkladních skříních různých cestovek visí plakáty s atraktivním leteckým snímkem řeckého ostrova Théra (Santorin). Je to takový srpeček skály čnící z moře, na okraji se tísní malý přístav - no nekupte si tam zájezd. Jenže ten skalní srpek je posledním zbytkem ohromné sopky, která vybuchla okolo roku 1500 před Kristem. Následná tsunami pak smetla pobřeží celého východního Středomoří a zničila kvetoucí minojskou kulturu.
Až se budete na Krétě ptát, proč byl slavný palác Knossos zničen a musel být odkryt až před sto lety novodobými archeology, pak vězte, že kráčíte po stopách tsunami. Odhady, opírající se o polohy naplavených sedimentů z té doby, spekulují o vlně vysoké snad až 150 metrů, jež zalila severní pobřeží Kréty.
Mnohé Čechy fascinuje Lisabon. Celý střed portugalské metropole jim připomíná mnohonásobně zvětšenou pražskou Malou Stranu. Domy z druhé poloviny 18. století se táhnou - na rozdíl od levobřežního centra Prahy - až za obzor a propůjčují Lisabonu dojem architektonické jednolitosti. Odkud se ta jednolitost a podoba s Menším Městem pražským bere? Od katastrofy z 1. listopadu 1755, kdy prakticky celý Lisabon smetlo zemětřesení a následné vlny tsunami.
Tehdy čtvrté největší město v západním světě - po Londýně, Paříži a Neapoli - bylo z 85 procent srovnáno se zemí, včetně královských paláců a proslulých knihoven. Z 275 tisíc obyvatel Lisabonu zahynulo na 90 tisíc.
Metropole se tedy musela postavit prakticky celá znovu. A protože i tehdy bohatému Portugalsku trvalo patnáct let, než na tu investici sehnalo prostředky, tvář Lisabonu získala své dnešní rysy až od sedmdesátých let 18. století - jako pražská Malá Strana.
V médiích narážíme na pravidelně se vyskytující zprávu, že Itálie se chystá spojit mostem pevninu (Kalábrii) a největší středomořský ostrov Sicílii. Je to takový italský národní projekt či spíše znak národní hrdosti. Hledáte-li však na mapě, kudy ta spojnice povede, pak vězte, že právě tam se roku 1908 nacházelo epicentrum zemětřesení a následných vln tsunami, jež pobořily Messinu, Reggio Calabria a mnoho menších měst. Sama Messina byla zničena z 93 procent a počet obětí se odhaduje na 70 tisíc (podle maximalistů až na 100 tisíc či dokonce 200 tisíc).
Staré fotografie pobořené Messiny velmi připomínají záběry, které nyní přicházejí z Japonska. A až v nějaké televizní soutěži padne otázka, kdy a kde se odehrála největší přírodní pohroma v Evropě 20. století, směle odpovězte, že to bylo 28. prosince 1908 v sicilské Messině.
Tím není vůbec řečeno, že italský projekt mostu na Sicílii je bezpodmínečně hazard, že Lisabon to má spočítané nebo že na řeckých ostrovech nevíte dne ani hodiny. Je tím řečeno jen tolik: to, s čím teď zápolí Japonsko, odpovídá tomu, s čím seizmicky citlivé oblasti jižní Evropy zápolily například v letech 1755 a 1908. Obecně platí toto: v oblastech ležících na rozhraní tektonických desek (v našem případě desky eurasijské a africké) se občas odehrávají přírodní katastrofy.
Tragédie v nejlepším ze všech světů Lisabonská katastrofa v roce 1755 ovlivnila evropskou společnost více, než si připouštíme. Dnes už nikdo nezdůrazňuje její vliv na rozvoj osvícenství, neboť nám přijde jaksi nízké spojovat přírodní děje s myšlenkovými přelomy. A přece Voltaire věnoval lisabonské tragédii zvláštní báseň a v Candidovi ho inspirovala k satiře na filozofa Leibnize, na jeho víru, že náš svět je ten nejlepší ze všech možných světů.
Ještě v roce 1966 napsal Theodor Adorno ve své Negativní dialektice, že stačilo lisabonské zemětřesení, aby Voltaira vyléčilo z Leibnize: jak to, že v nejdokonalejším ze všech světů je tolik utrpení? Sám Adorno vedl jistou analogii mezi Lisabonem a holokaustem: obě katastrofy byly natolik rozsáhlé, že umožnily transformaci evropské kultury a filozofie.
Zemětřesení v Lisabonu přišlo ráno na svátek Všech svatých, když byly kostely plné lidí. Tam -a z následných požárů - se také počítaly první tisíce obětí. Ti, co přežili, utíkali k moři, též proto, aby si prohlédli neznámý jev ustupující vody. Až příliš pozdě zjistili, že ústup byl jen dočasný, že se na ně hrne dvacetimetrová vlna.
Zemětřesení u japonských břehů dokázalo zaskočit národ, který si pěstuje záplavovou paměť už tisíce let, i globálně znejistit bezpečnost jaderné energetiky. Nechme se překvapit, jak jeho společenské důsledky v Evropě zhodnotí za 250 let Wikipedie.
***
To, s čím teď zápolí Japonsko, odpovídá tomu, s čím seizmicky citlivé oblasti jižní Evropy zápolily například v letech 1755 a 1908
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
