Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Ich bin ein Dederón

Česko

Německý prozaik Thomas Brussig se v románu Oslnění vrátil k dramatickým událostem roku 1989, kdy se zhroutila železná opona a na hranicích Německa začalo živelné křižování trabantů a mercedesů.

Svědomím všech nepřesností lze říci, že Thomas Brussig (* 1965) je německým Petrem Šabachem. Alespoň v zarputilosti, s níž se tento rodák z Východního Berlína znovu a znovu pokouší nahlédnout dobu socialismu v jeho všedních i zlomových okamžicích. Oba prozaiky navíc provází slušný čtenářský ohlas a oba až donedávna sdíleli řekněme tragikomický pohled na ona báječná léta pod psa. S postupujícím věkem však u obou autorů jako by narůstal vzdor vůči (n)ostalgii, o čemž svědčí jejich poslední práce. V Šabachově případě syrové zobrazení sovětské okupace v próze Občanský průkaz, u jeho německého kolegy právě vydaná románová kronika.

Vojáčci studené války Thomase Brussiga vystřelil na literární výsluní v roce 1995 román Hrdinové jako my (česky 2000). V pořádně vypouklém zrcadle zde autor zkarikoval absurditu života ve východním bloku. Narozen v DDR 20. srpna 1968, kdy pod okny drnčí pásy tanků valících se do Československa, prožije Brussigův antihrdina dětství vykolíkované zákazy a tabu, až se chlapcovou zálibou stane „zachovávání zákona“. Ostatně jeho matka je inspektorkou hygieny, otec zas potírá ideovou špínu u tajné policie, k níž se přidá i potřeštěný synek. Víc než špiclování však tohoto švejkujícího vojáka studené války pohltí probouzející se sexus. První erekci prožije při sledování Ein Kessel Buntes, v závěru pak jeho olbřímí mužství napomůže k pádu berlínské zdi...

Poněkud méně crazy, nicméně taktéž stylizovaná je autorova další próza Na kratším konci ulice (1999, česky 2003). Vyprávění o životě klukovské party v rozděleném Berlíně nejvíce vykazuje rysy anekdotických šabachovských historek. Kašírované vzpomínky spolehlivě pobaví a připomenou lecjakou bláhovost doby, ze své podstaty však většinou neproniknou hlouběji k srdci, stejně jako ta pohraničníkova střela, jež se zaryje do gramodesky Rolling Stones, kterou východoněmecký rocker pašuje pod bundou. Scéna porodu mladičké existencialistky přímo v trabantu, když cestu do porodnice zatarasí kolona ruské delegace, zas upomene na slavný porod „theatre-in“ z majstrštyku Michala Viewegha, kde hrdina přichází na svět při představení Čekání na Godota.

Následující Brussigova novelka Život až po chlapy (2001, česky 2003) je vystavěna jako monolog provinčního fotbalového trenéra, v němž autor nahlíží politiku a život vůbec (rozuměj: od dětí přes dorost až po chlapy) sportovní terminologií. I zde se vyrovnává se zkušeností totality, i zde se zaměřuje převážně na osudové outsidery, kteří „kdykoli bylo zapotřebí zahodit nějaký pokutový kop, vždycky byli připraveni“. Husákovy a Honeckerovy děti Zmiňované Brussigovy knihy přinesly českému čtenáři i několik mimoliterárních zážitků. Tak především poopravily typizovaný obraz východního Němce. Kožené kalhoty, knírek orosený od eintopfu, placka s Deanem Reedem, buzertaška skrývající jizvy z wehrmachtu – nic z toho už neplatí pro Brussigovu generaci. Až jistá hrůza čiší z poznání, jak měl našinec téměř na chlup stejné konfekční dětství jako ti hošíci a dívenky z NDR: totožné kulisy, zážitky, mindráky, detaily, obdiv Západu... Prostě, hrdinové jako my. „Ich bin ein Dederón,“ skoro by se chtělo parafrázovat výrok prezidenta Kennedyho, jímž vyjádřil solidaritu s Berlíňany rozdělenými zdí.

A ještě něco měly Husákovy a Honeckerovy děti společného. Zvláštní obsesi, s níž na dobu prožitou v táboru míru a socialismu – s odstupem let – tak nějak rády vzpomínaly. A často s humorem, byť nahořklým, neboť strangulační rýhy od pionýrského šátku nevymizí nejspíš do konce života. Brussig to vyjádřil poměrně přesně: „Kdo si chce skutečně uchovat v paměti, co se událo, nesmí se oddávat vzpomínkám. Vzpomínky jsou pro člověka příliš velkým zdrojem blaženosti, než aby mohly věrně zachytit minulost. Vytrvale totiž uskutečňují zázrak smíření s minulostí, veškerá zášť vyprchává a měkký závoj nostalgie se snáší na všechno, co člověk kdysi vnímal ostře a bolestně. Šťastní lidé mají špatnou paměť a bohaté vzpomínky.“

Ve svém posledním románu se chtěl Brussig od „měkkých“ vzpomínek odstřihnout. Pokusil se co nejstřízlivěji postihnout lámání epoch, a ještě k tomu vyhmátnout nějakou silnou metaforu doby. Jak se mu to podařilo?

Oslněni svobodou Román Oslnění zachycuje dobu od léta 1989 do léta 1990, v níž se starý systém rozložil, ale nový ještě nebyl nastolen. Divoký mezičas historie. Oslnění svobodou. Kronika iluzí, kterou budeme číst skrze naši zkušenost s pádem socialismu, umocněnou zde ovšem o dějství sjednocování rozděleného národa.

Pečlivě rekonstruovaný „časový snímek“ zachycuje hroucení totalitního režimu krok za krokem. Počínaje hromadným úprkem východních Němců přes naši metropoli. „Češi stáhli prdel, hranici neotevřeli, nebyli tak humanisticky přecitlivělí jako Maďaři,“ píše bez servítků Brussig o tehdejším přežívání stovek azylantů na ambasádě v Praze.

Pravé furore však začíná až pádem zdi. Zatímco zápaďáci sledují historický přelom s distingovaným údivem, obyvatelé „kružítkového“ Německa se vyřítí přes hranice – „ani po sobě doma nespláchli“. Kdo nezažil, nepochopí: „Vracející se výchoďáci, když museli zastavit na červenou, vyndávali z igelitek banány nebo pomeranče nebo čokolády, které jim v Západním Berlíně rozdávali z náklaďáků, a ukazovali je úplně cizím lidem, kteří taky stáli na červenou.“

Euforie pochopitelně zvolna mizí. Řečníky z lidu vystupující na basách od piva začínají střídat profesionální politici, převlékači kabátů, podvodníci. Usazená špína stoupá vzhůru. Pro zobrazení dobových paradoxů užívá Brussig mnohohlasu řady prolínajících se postav z obou stran berlínské zdi. Není tu vyložených vítězů, ani poražených. Západního hochštaplera, vydávajícího se za zástupce Volkswagenu (předzvěst invaze Viktorů Kožených), stihne jen symbolický trest od lidovědemokratického prokurátora. Prominentní právničku trápí výčitky za konfidenství jen maličko, neboť si zachovala „čisté svědomí“. Ustrašený šéf papalášského hotelu se povaří ve své malosti, ale ono to nakonec nějak dopadne. Fotograf nenachází satisfakci za své dávné ublížení, co naplat, nikdy předtím však nebyla historie „tak fotogenická“... Přestože je román Oslnění zručně napsán i přeložen, přestože obsahuje řadu bystrých postřehů a několik skutečně groteskních scén (třeba tu o známce ROH zatoulané v dámské lůno), působí chladně a překombinovaně. Široce rozmáchlé vyprávění má těžkopádný rozjezd, drobí se do mnoha epizod a navzdory dramatickým kulisám postrádá opravdu velký příběh, který by vás popadl a táhl od stránky ke stránce. Snaha zachytit všechny atributy doby vehnala autora do pasti, z níž ho nezachrání ani podtext: že je revoluce slepá, fraškovitá, že ji zakládají náhodné jevy a nad ideály že vítězí mrzký blahobyt – to vše jsou fakta, žel umělecky banální.

Přesto je Oslnění důležitou knihou. Svým nezastřeným pohledem a ochotou ukazovat věci, které už nechceme vidět. Ve skutečnosti totiž nechceme znát o sobě pravdu. Jako ta žena z Brussigova románu, jíž vrátili zrak, ale ona se před palčivou září světa raději stáhla zpět do své slepoty. Protože se v ní narodila a zvykla si na ni. I my, oslněni dalšími deziluzemi, se budeme chtít vracet do starých časů. Ach, ta báječná šakalí léta, z nichž kape sliz ještě do dnešních dnů....

***

KNIHA TÝDNE

Oslnění

Thomas Brussig Přeložila Jana Zoubková. Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2008. 457 stran.

O autorovi| JAN NEJEDLÝ, Autor je literární publicista, působí jako učitel

Autor: