Minulý týden uveřejnil Pavel Kosatík v týdeníku Respekt sloupek k výročí srpna 1968, v němž formuloval několik mimořádně zajímavých postřehů. V úvodu si stýská, že se nenašel nikdo, kdo by vyložil „starý příběh nově pro tuto dobu“. Debatovat o roce 1968 by podle něj měli hlavně ti, kteří tehdy ještě nebyli na světě. Hlavní „příčinnou souvislost“ mezi dneškem a dobou před čtyřiceti lety pak vidí v tom, že sovětský vpád zničil s tehdejšími iluzemi i schopnost společnosti věřit v jakékoliv ideály. „V srpnu 1968 nás za naši víru v možnosti zlepšit svět kdosi vykrákal tak důkladně, že jsme se v děsu rozhodli nikdy ničemu nevěřit.“
O několik dní později rozvinul Pavel Kosatík své teze v eseji publikovaném v MF Dnes. V závěru čteme „poučení pro dnešní dobu“: „socialismus s lidskou tváří byl, jak vše nasvědčuje, nesmysl – ale že se svět může a má měnit k lepšímu, kdykoli to jde, bude platit pořád“.
Kosatíkovy texty by neměly skončit tak, jak články publikované v novinách a časopisech obvykle končí – chvatným přečtením a otočením stránky. Zaslouží si širší debatu, do níž bych také rád přispěl několika slovy, už proto, že jsem tenkrát také „nebyl na světě“, takže nejsem snad zatížen „hledáním cizích a omlouváním vlastních vin“.
Nejprve k oněm „starým příběhům nově“. Česká společnost si platí asi tisícovku historiků, kteří působí na vysokých školách a ve třech historických ústavech. Téměř všem ale schopnost či dar vykládat staré příběhy nově chybí. Většinu z nich dokonce asi ani nenapadlo, že by se o takovou věc měli pokoušet. Za vrchol snažení českých historiků je považováno kritické a pokud možno reprezentativní vydání pramenů – zažili jsme to přece loni na výročí Charty 77.
Problém je širší a zdaleka se netýká jen historiků. Schopnost nově interpretovat předpokládá kritické čtení a tvůrčí psaní. Ani k jednomu však české školy – základními počínaje a vysokými konče – nevzdělávají. Jde možná o největší deficit českého intelektuálního života, jehož odstranění bude trvat generace.
Problém Kosatíkova poučení z roku 1968 je ten, že jeho autor nijak nevymezuje, co myslí tím my (kteří jsme se v šoku rozhodli již ničemu nevěřit), a vlastně ani neupřesňuje, o jakou víru by tu mělo vlastně jít: víru v politickou reprezentaci, v politický program nebo snad jakousi Víru? Proti tomu, že svět se může a má měnit k lepšímu, asi bude těžko někdo protestovat a těch, kteří by si mysleli opak, určitě mnoho nebude. Ti, již zažili komunistický režim, si však pamatují, jak tehdejší propaganda této téměř přirozené lidské víry zneužila do floskulí o „boji za lepší zítřky našich dětí“, které byly nejhlasitěji pronášeny všude tam, kde bylo potřeba zakrýt nějaké obzvlášť velké darebáctví.
Nepochybuji o tom, že žijí nějací lidé, kterým sovětský vpád způsobil trauma, z něhož se už nevzpamatovali. Myslím ale, že tuto zkušenost nelze nijak zevšeobecňovat, a už vůbec ne vztahovat na dnešní českou společnost. Podle nedávného výzkumu si 30 procent Čechů nemyslí o pražském jaru vůbec nic – mezi mladými je takových lidí dokonce 70 procent. Věci jako historická kontinuita či tradice mají nějaký význam pro minoritu intelektuálů – ostatním je rok 1968 stejně šumafuk jako roky 1938, 1848 či 1526.
Nové interpretace nemáme a debaty se nekonají. Škoda. Třeba příště. Ty knihy, které bychom si rádi přečetli, si často musíme napsat sami.
Historická tradice má význam pro minoritu intelektuálů – ostatním je rok 1968 stejně šumafuk jako roky 1938, 1848 či 1526
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
