Sobota 28. května 2022, svátek má Vilém
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Ideje srdce a rytmus hlavy

Česko

Čtyři a půl roku po smrti literárního vědce, básníka a překladatele Miroslava Červenky vyšly v Atlantisu jeho deníkové záznamy z let 1985 až 1989. Jak píše editorka Jana Uhdeová, rukopis poslal autor do nakladatelství 1. listopadu 2005. Devatenáct dní nato zemřel.

Jde tedy o text, na kterém Červenkovi záleželo a jejž si přál vydat, byť možná s tímto úmyslem jej před těmi dvaceti patnácti lety primárně nepsal. Základní záměr zapisovat si věci rázu osobního (nikoli ale privátního, natož intimního) a věci takové, kterým bude asi rozumět jen on sám, je na výsledku patrný a čtenář s tím musí počítat. Spolu s touto těžko zvenčí proniknutelnou vrstvou však jeho zápisky obsahují zprávu o jisté tristní historické situaci, která právě vrcholí a spěje k zániku, a o tom, v jakém stavu se tehdy nalézala česká humanitní inteligence, tady aspoň její literárněvědně zaměřená část. A samozřejmě je to svědectví o vzácném člověku Miroslavu Červenkovi, o jeho vědecké práci a myšlení, o jeho postojích a pohledech. A také o jeho zarputilosti, pracovitosti a jaksi lyrické bezelstnosti, která se v jeho dlouhém těle pozoruhodně doplňovala s analytickým intelektem sídlícím pod jeho tmavou kšticí. Na těchto vlastnostech se snad bez větších výhrad shodnou ti, kdo Červenku znali. Ale i na ty druhé z těch zápisků prosvítá, aniž by byly ostentativně demonstrovány.

Empirie, analýza, sdílení Text začíná zápisem, který do deníku vlastně nepatří. Je jím Červenkova odpověď na anketu do samizdatového časopisu Obsah z jara 1985: „Co jste dělal a v co jste věřil, když Vám bylo dvacet?“

Červenka odpovídá: „V roce 1952, když mi bylo dvacet, jsem zatím ještě bez pochybností věřil světovému názoru, který teprve krátce před tím byl státní ideologií. (...) Byl jsem ochoten souhlasit s tím, aby plnost tady a teď byla obětována jasným zítřkům. (...) Ke své hanbě jsme já a mnoho podobných potřebovali ke vstupu do skutečnosti náraz zvnějšku. Měly nám stačit vlastní hlavy a srdce: empirie, logická analýza sanktifikovaných výroků, živelná potřeba lidskosti.“

Ta věta s výpočtem orgánů a nástrojů je velmi červenkovská: mozek a srdce, analýza, empirie, sdílení. Vše se v těch záznamech nějak stýká, setkává a prostupuje: ať už to jsou literární postřehy, poznámky, drobné glosy, delší popisy procházek, kdy co chvíli odbočuje ke „struktuře“ oné procházky, anebo líčení tak důležitých činností, jakou je chytání ryb, což byla Červenkova vášeň spíše kvůli meditačnímu rituálu kolem toho než pro úlovek. Jsou to zápisy mozku, který je doživotně odsouzen vše prohnat skrz síto exaktní analýzy, čemuž srdce se svou potřebou sdílení dodává krev lidskosti.

Věda na koleni Červenka patřil k té části generace, která v mladých letech přijala stalinismus jako novou víru a jistou dobu v ní setrvala. Jak byla jeho básnická produkce těch let naivní, tak na druhé straně jeho intelekt od počátku tíhl k analytickému přístupu k umění jako k estetickému jevu. „Velký zakladatel“ Jan Mukařovský zrovna tehdy odvolával strukturalismus, ale ona zvláštní vášeň některých k tomu disponovaných mozků pro hledání jádra poezie, ba celého umění ve slabikách, verších, rytmech a přízvucích byla těžko potlačitelná.

Mladí „formalisté“ – a mezi nimi byl Červenka brzy hvězdou – se začali záhy vzdalovat od státní ideologie. Tento odklon nebyl v 60. letech nijak sankcionován, ba byl součástí „středního proudu“, který obsadil vědecké ústavy a redakce, jež svým renomé ozdobily ona „zlatá léta“. Normalizace toto všechno zlikvidovala způsobem, který budí úžas (k čemu to vlastně potřebovala?). Ale základní vlastností toho režimu byla na všech úrovních podezíravost a žárlivost na všechno, co jej přesahovalo a čemu nerozuměl.

Likvidován jako profesionální vědec měl být i Miroslav Červenka, který našel v polovině 70. let místo jako knihovník v podniku Pragoprojekt. Ve skutečnosti však zůstával stále vědcem, který pracuje, byť „na koleni“. Povaha jeho vědecké práce (versologie) naštěstí vyžadovala „jen“ tužku, papír a přísun literárního „materiálu“. A samozřejmě mozek a vůli.

O postupu práce si dělal záznamy a poznámky do deníku. Je z nich patrné, jak důsledně a jak houževnatě jde po svých úkolech: během několika měsíců „dělá“ na Otakaru Březinovi, Antonínu Sovovi a devadesátých letech, pak na Richardu Weinerovi, od kterého se přesune k Jiřímu Kolářovi, zabývá se soustavně také Ivanem Wernischem, Karlem Šiktancem, Bohumilem Hrabalem, vrací se k Máchovi, k překladům Goethova Fausta. O poezii píše dílčí i souhrnné studie, které jsou určeny jednak pro úzký okruh odborníků, neboť jim rozumí skutečně jen málokdo, ale asi především pro „budoucnost“ či ještě spíš pro „věčnost“, prostě proto, že někdo musí vysokou, ba exkluzivní úroveň literárního myšlení držet. A kdo jiný by to měl být, než tedy on sám?

Červenka v tomhle měl jasno: mohl se cítit jakkoli mizerně a skepticky, k čemuž mu poměry dávaly dosti důvodů, ale jeho „nedostanou“, jak si sám analyzoval v jednom zápisu. Dokud má v rukou a v hlavě pevné nástroje analýzy, potud má v rukou také svůj osud, o tom nejspíš nepochyboval. Aspoň ne ve svých záznamech. To jim dává zcela jiný tón, než je ve známých denících Jana Zábrany nebo Ivana Diviše, v nichž často jen marnost je nutí se proti ní znovu postavit. Tady není žádná „vanitas“, skepse ano, zdrženlivost samozřejmě, intelektuální střídmost jistě: naštvanost nezbytně. Ale depresivní ten deník není ani chvíli.

Navíc přece jen se něco začíná dít. V těch letech pomalu, skutečně pomalu, začíná monolitní krunýř moci přece jen pukat, objevují se možnosti sem tam někde vystoupit s přednáškou, snad přispět do sborníku, byť pořád je to spíš pololegálně a výjimečně. V posledních dvou letech se začínají (1988–89) objevovat signály, že by bylo možné také něco vydat ve státních nakladatelstvích, Červenka zaznamenává kontakty a diskusi, která se kolem toho možného kroku v jeho kruzích vede. Ty „kruhy“ nejsou v ostrém slova smyslu opoziční a sám Červenka se trochu podiví, když se o něm kdosi z oficiálních míst zmíní jako o „disidentovi“.

Chartu Červenka nepodepsal, ale patřil do společenství zakázaných spisovatelů, účastnil se jejich setkání, znal se s nimi: Havel je panem Václavem, sem tam se objeví Vaculík a Klíma, ale nejbližší jsou Červenkovi literární vědci a kritici, kolegové, kteří na tom jsou podobně jako on (Luboš Dobrovský, Milan Jankovič, Milan Jungmann, Jiří Brabec aj.), a pak mladí, kteří do oboru vstupují a kteří se s Červenkou seznamují jako se svým učitelem, ale asi ještě víc přátelským zasvětitelem (Jiří Holý a Jiří Trávníček): s nimi je Červenkovi asi nejlépe, s nimi jezdí na chalupu a zve je na svou vlastní. Meziprostor zaujímá šedá zóna (Vladimír Macura, Daniela Hodrová, Jaroslava Janáčková), jež se „ilegály“ již prostupuje a vůči níž Červenka necítí žádnou distanci. Na druhé straně řeky jsou kariéristé, konformisti a dogmatici, kteří na místech zůstali a s nimiž Červenka nechce a ani nemusí nic mít.

Zajímavou a málo známou epizodou poslední fáze totality je pokus vytvořit večerní podzemní univerzitu, což byl úkol, kterého se Červenka chopil zřejmě s větším zápalem než samotní studenti. Ti se sešli především z okruhu tehdy založené Revolver Revue (Ivan Lamper, Petr Placák, Jáchym Topol, Jan Macháček a jiní) snad z počátku s dobrou vůlí naslouchat kapitolám z poetiky a versologie. V událostmi nabitém roce 1989 to však nebylo zřejmě se soustředěností na studium nejlepší.

Zastřelit se na ulici Červenka se rozhodl zveřejnit svůj deník ve chvíli, kdy tušil, že jeho čas se krátí. Má to do sebe cosi romantického a osudového, ale nikoli v nějakém pokleslém záhrobní smyslu. Jeho povaze muselo být protivné všechno okázalé a efektní: každý jeho zápis je vlastně opakem povrchnosti a lehkosti, se kterou by jiný člověk zápis v dobré vůli provedl. Někdy to vede až k tomu, že i věci prosté by se daly říci jednodušeji. Ale pak tam čteme slova, která jasněji asi říct nelze. 27. října 1988, když uvažuje nad chystanou demonstrací k výročí republik, připouští, že má strach, není si jist, zda je pravá chvíle a zda na takovou konfrontaci je doba i opozice zralá. Pak ale napíše: „Ale nedá se nic dělat než zkusit, aby i oni měli svůj zážitek, což je možné připustit, aby od narození k smrti byl kolem nich (mladých lidí, pozn. jp) jen svět z popela, prachu a hnoje? Ne pro zagitování, ale proto, aby měli svou chvíli ohně a pravdy, dal bych se snad i zastřelit na ulici.“

To nebyly řeči do prázdna. Hned totiž následuje zápis, v němž podrobně líčí demonstraci, která se ten den uskutečnila, a svou účast na ní. Skoro si lze toho dlouhána představit, jak pobíhá po těch ulicích, které kropí vodní děla, a myslí na to, co si včera zapsal. A myslí to zcela vážně.

Je v řádu věci a jeho cudnosti, že dát o tom vědět odložil až na onu chvíli. Ale dát o tom vědět chtěl.

***

Kniha týdne

Záznamník

Miroslav Červenka

Vydal Atlantis v Brně roku 2009. 312 stran

Chartu Červenka nepodepsal, ale patřil do společenství zakázaných spisovatelů, účastnil se jejich setkání, znal se s nimi: Havel je panem Václavem, sem tam se objeví Vaculík a Klíma.

Ale nejbližší mu jsou vědci a kritici, kolegové.

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách
Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách

Také jste radši, když si děti oblíbí hezkou českou písničku místo nějaké v angličtině? Pak se vám rozhodně bude líbit tahle rybičková písnička od...