Gluck byl prototypem středoevropského muzikanta. V Čechách se sice nenarodil, strávil tu ale své dětství a mládí. Můžeme-li věřit jeho žáku, Italovi Antoniu Salierimu, měl po celý život problém vyjadřovat se plynně německy a za svou mateřštinu možná považoval češtinu. Nicméně na počátku své kariéry se oddal italské opeře a stal se tak „prvním mezi Italy“ podobně jako předtím saský rodák Georg Friedrich Händel. S ním se také v Londýně sešel a vysloužil si od něj poklonu, že „kontrapunktu rozumí stejně dobře jako jeho kuchař.“ Skutečně to byl kompliment, protože Händelův kuchař byl zdatný hudebník a mistr s ním údajně své kompoziční postupy konzultoval. Romain Rolland ve své pozoruhodné händelovské monografii tvrdí, že kdyby sám Händel nezakotvil v Londýně a rozhodl se pro Paříž, operní reforma se mohla uskutečnit o padesát let dříve a nemusela čekat na Glucka.
Hlavním městem opery byla v polovině 18. století habsburská Vídeň, kde se Gluck pokoušel o nalezení kompromisu mezi hudbou a dramatem. Sám poněkud exaltovaně napsal, že při komponování oper musí skladatel zapomenout na svou profesi a stát se především dramatikem. Poprvé se mu to podařilo v opeře na antické téma Orfeus a Euridika, kterou do hudby uvedl Claudio Monteverdi. Děj Orfea je lineární, soustřeďuje se na jedinou velkou zápletku a sbor tu má podobnou úlohu jako v antických tragédiích. O Gluckově novém stylu se hodně mluvilo, ale ve Vídni se nenašel nikdo, kdo by jej následoval. Proto Gluck přivítal pozvání své někdejší žačky, Marie Antoinetty, zkomponovat operu pro Paříž.
Jedna opera – jedno dějství Premiéra Ifigenie v Aulidě v roce 1774 slavila úspěch mimo jiné i proto, že u pochlebovačského dvora se nikdo neodvážil oponovat vkusu budoucí královny. Marie Antoinetta, provdaná v pubertálním věku na dálku za budoucího krále Francie, jistě s Ifigenií cítila mnoho společného. Dívka, jíž hrozí záhuba díky neopatrnosti jejího otce, který urazil bohyni Dianu (Artemis), je zachráněna mimo jiné i díky lásce svého snoubence Achilla, což je motiv 18. století. Ifigenii v Tauridě uvedl Gluck o pět let později a zhruba stejný čas dělí děj obou dramat.
Bruselská inscenace je opět navýsost originální. Obě opery se hrají v jeden večer a každá je zkomprimována do jednoho dějství, což umocňuje dramatický kontrast mezi mladičkou Ifigenií, která je spíše obětí svého okolí a ne zcela chápe, co se s ní děje, a Ifigenií jako zralou ženou, která bere osud do svých rukou. Zpracování je postaveno na transformaci klasického divadla v řecký amfiteátr. Jeviště je postaveno nad orchestřištěm; tam, kde je obvykle scéna, sedí hudebníci a za nimi je další část hlediště. V té sedí nejen nic netušící diváci, ale sbor, jehož členové jsou oblečení jako běžní návštěvníci opery. Jaké je překvapení všech v sále, když se tito na první pohled diváci zvednou a začnou zpívat?
Hudební zpracování bylo přenecháno souboru Les Talens Lyriques s dirigentem Christophem Roussetem, kteří na podzim excelovali v Händelově Semelé. Až na jednoho či dva mečivé tenory lze stěží co vytknout interpretům hlavních postav. Obzvláště francouzská sopranistka Veronique Gens v roli první Ifigenie je úchvatná.
Christoph Willibald Gluck: Ifigenie v Aulidě, Ifigenie v Tauridě
Divadlo La Monnaie, Brusel.
