Z pohledu neuvěřitelného osudového neštěstí v sousedním Polsku v podstatě malicherná věc. Klaus si při podpisu smlouvy o snížení počtu jaderných zbraní mezi Ruskem a USA užil svých pět minut slávy. Proč ne, dopřejme mu to. K tomu však nepotřeboval nikoho, kdo by ho zastiňoval či ohrožoval jeho pozici. Navíc se mu naskytla příležitost vypořádat se s těmi, kteří mu nejsou po vůli. Zužitkoval ji s mimořádným talentem. Začalo to zelenými s nesmyslným Jaklovým argumentem o „dlouhých stolech“, následoval kníže a nedávný ministr zahraničí, bývalý český velvyslanec v Americe Saša Vondra a také Josef Zieleniec. Ruka mocipána zasáhla i bývalého prezidenta a náčelníka Václava Havla. Odtud hrozilo nebezpečí nejvážnější. Reálná hrozba, že by se veškerá pozornost mohla začít stáčet k jednomu z neznámějších Čechů, musela být nesnesitelná.
Byla to velká, ale krátká sláva. Nebyla však založena na přátelství, důvěře a sympatiích, jako tomu bylo v dobách Václava Havla. Šlo o pragmatické využití místa a času. Bylo to divadlo, v němž hrál Klaus společně s Hradčany jen kulisu v pozadí. Pokoušíli se nynější představitel Hradu vzbudit zdání opaku, jen tím tento fakt potvrzuje. Neopomenutím vlastní důležitosti při setkání prezidentů dvou velmocí a historkami, kterak si s americkým prezidentem zahraje basketbal, si jen nadbíhá. Jsou to spíše zbožná přání. Evokuje to však srovnání s Václavem Havlem, jenž položil základy k těmto dobrým vztahům. Těžko si lze představit, že by americký prezident na Klausovu počest uspořádal basketbalové utkání nebo vystrojil hostinu a v apartmánech Bílého domu by mu hrála oblíbená kapela. A náčelníka Havla si lze stěží představit, kterak vychloubačným kňouráním vypráví o tom, že seděl mezi dvěma prezidenty a oběma rozuměl, i přesto, že každý mluvil svým rodným jazykem.
Slušnost se neodpouští Měl Klaus co vracet? Při nedávném výročí 17. listopadu Hrad žádné oslavy nepořádal. Václav Havel ano. A na svoji velkorysou soukromou oslavu pozval i Klause. Zřejmě to mnozí Václavu Havlovi rozmlouvali, ale i pozvaní hosté jej nakonec respektovali a nevypískali jej. Když v roce 1994 přijel za Václavem Havlem Bill Clinton a v jazzovém klubu Reduta hrál na saxofon, tak Klause nakonec, i přes jeho úporné a nedůstojné vnucování, s troškou dramatické hravosti Václav Havel pozval. A Klaus zářil štěstím. Nyní bývalému prezidentovi tato velkorysá pozvání Modrý čert neopomněl vrátit i s úroky. Slušnost se neodpouští.
Hrad nyní může podávat jakékoliv vysvětlení toho, proč jisté lidi nepozval. Bude tím ale jen dále zastírat fakt, že na Hradě vládne uvadlá kultura hradních pánů, kde malichernost, provinčnost, nenávist a mstivost bohužel vítězí nad láskou, pravdou a otevřeností. Možná se narcismus hradního pána stal již natolik neovladatelným a nekontrolovatelným, že by se měl svěřit do rukou odborníků. Pro začátek by však stačilo, kdybychom Klause přestali nejen brát vážně, ale jednoduše si jej nevšímali, politici jej ignorovali a média o něm přestala pravidelně informovat.
O autorovi| MARTIN VĚCHET, aktivista Autor je zakladatel Open Air festivalu Trutnov
