Muži jsou to charismatičtí, často pohlední a velmi vzdělaní. Sečtělí, zcestovalí a hovořící několika jazyky. Znalosti mají encyklopedické. Ženy z tohoto tábora jsou obvykle bojovné intelektuálky, statečné, zásadové a odhodlané. Celkově je ruská demokratická opozice sympatická, ale rozhádaná, bez koncepce a pro většinu občanů i bez srozumitelného programu. Před moskevskou vyšetřovací vazbou na Simferopolském bulváru stálo v pondělí dopoledne v řadě několik desítek lidí. Nijak zvlášť nehlučeli, nic nevykřikovali, nacházeli se dokonce nedaleko autobusové zastávky, takže by se mohlo zdát, že čekají na příjezd MHD. Ve skutečnosti byli účastníky zvláštní protestní akce, která spočívala v „demonstraci jednotlivců“. Každý chvilku postojí na přesně ukázaném místě, vyjádří patřičně naštvaným výrazem tváře své rozhořčení, pak ho vymění další, a tak po celý den. Kdo si odslouží svou vartu protestu, může odejít domů. Podle ruského zákona právě tato forma – pikety jednotlivce – nevyžaduje ani povolení od státních orgánů, a dokonce ani předběžné oznámení o místě a konání akce. Stát a protestovat o samotě může kdo chce, a jak chce.
Přesto lidé, kteří se vydali vyjádřit nesouhlas s tím, že v dané vyšetřovací vazbě sedí jedna z ikon ruské demokratické opozice, šéf strany Solidarita Boris Němcov, byli v jednu chvíli obklíčeni příslušníky speciální policejní jednotky OMON a nastrkáni do zásahových autobusů. Tlupa aktivistů prý bránila běžnému pohybu spořádaných občanů po chodníku. Bylo jasné, že žádný zvláštní důvod k zatýkání ve skutečnosti nebyl. Vlastně byl. Jmenuje se Boris Němcov.
Možní budoucí partneři ciziny Vůdců nejrůznějších opozičních stran a hnutí je mnoho. Jen stěží si je pamatují Rusové, natož aby jejich jména dovedli správně či vůbec vyslovit v zahraničí.
Takových, o kterých se baví diplomaté i prezidenti velmocí jako o lidech, kteří by možná jednou přicházeli v úvahu jako političtí partneři, je hrstka.
Boris Němcov mezi ně patří, i když se ještě donedávna zdálo, že jeho hvězda po zářných letech devadesátých hodně pohasla.
Tento dvaapadesátiletý muž s podmanivým hlasem, s výrazem, úsměvem i účesem policisty Doyla ze seriálu Profesionálové a výrazným charismatem se ale v posledních letech znovu vzchopil. Skloubil v sobě zkušenosti aktivního nomenklaturního politika – v letech 1997–1998 byl dokonce náměstkem ruského předsedy vlády – a vzbouřence, rebela, vytrvalého kritika režimu. V roce 2008 stál navíc u založení organizace, která se alespoň částečně pokouší sjednotit co nejvíc demokratických a jiných opozičních skupinek v jednu organizaci. Hnutí Solidarita zdaleka nepředstavuje jednotnou opozici, ale snaží se tak tvářit. I to je úspěch.
Bývalý šachový velmistr, dnes jeden z opozičních vůdců Garri Kasparov, showman, spisovatel, recesista a vůdce Nacionálně bolševické strany Eduard Limonov, bývalý premiér Michail Kasjanov, Boris Němcov a tak trochu proti své vůli i exprezident kdysi největší soukromé ropné společnosti v Rusku, nejbohatší muž v zemi a dnes nejslavnější ruský vězeň Michail Chodorkovskij. To je pět mužů, kteří – každý jinak – hrají a mohou ještě v budoucnu hrát významnější roli jako vůdci opozičních skupin. Muži, kteří se snaží najít záměnu současnému režimu Vladimira Putina. Ač pouze premiér, je pokládán za prvního muže v zemi a jeho prezident Dmitrij Medveděv za muže, který si své postavení teprve horko těžko buduje. Jenže zatím se zdá, že Putin je příliš silný protivník.
Chodorkovskij, který se původně chtěl věnovat politice jen okrajově, snad jako mecenáš, a svou hlavní úlohu zřejmě viděl v podnikání, je z té pětice zjevně nyní nejznámější. A to hlavně proto, že ho rozsoptěný premiér prostřednictvím soudů, které ho poslouchají mnohem lépe než vlastní labradorka Koni, poslal do vězení na dlouhých čtrnáct let celkem. Zatím. Je možné, že mu ještě časem přidá.
Garri Kasparov proslul zase spíš jako geniální šachista, neporazitelný, s fantastickými strategickými schopnostmi, pamětí slona, temperamentem Kavkazana a vzhledem perského prince. Pro politiku se jeví trochu prchlivý. A Limonov? Spíš provokatér než budoucí státník. Sedět v kriminále ho baví, prát se s milicí a nastavovat zadnici obuškům mu vysloveně dělá radost. Pro legraci Všichni zmínění muži mají pro politickou kariéru nezanedbatelnou výhodu – jsou pohlední, inteligentní, vtipní, výřeční, hrají své role téměř dokonale a na rozdíl od současného vůdce Putina by se do tábora světových politiků docela dobře hodili. Jen v Rusku si z nich většina voličů spíš dělá legraci. Lidé jim nerozumějí, nechtějí s nimi sdílet jejich dramatické osudy, obávají se, že by jejich příchod přinesl i otřesy, které už v devadesátých letech země zažila – korupci, zoufalou kriminalitu, všeobecný chaos, ano, ale také svobodu tisku, a naprosto bezbřehou svobodu pro bandity a podvodníky. Pak demokratické strany propadly v parlamentních volbách, rozdrobená opozice dnes není schopna postavit společného kandidáta v prezidentském klání. Její vliv na veřejné mínění je nicotný, na ekonomiku země ještě menší. Naopak Putin, ač se může některým zdát příliš tvrdý, neomalený, despotický a autokratický, je zárukou jisté stability, přiměřeného dostatku a ruského věhlasu ve světě.
Proto přišlo před vyšetřovací vazbu za propuštění Němcova demonstrovat jen několik desítek lidí, a když posílali Chodorkovského do lágru, rozzuřeně před soudem mávala transparenty s nápisem „Svobodu“ pouhá stovka zoufalců. Na obranu Chimkinského lesa se už ale sešly tisíce. Nakonec, kdyby se Putin svých pohledných protivníků vůbec nebál, neposílal by na ně bandy policistů s obušky.
***
Lidé jim nerozumějí, nechtějí s nimi sdílet jejich dramatické osudy, obávají se, že by jejich příchod přinesl i otřesy, které už v devadesátých letech země zažila
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, spolupracovnice LN
