Nejpamátnější scéna z filmů o Indianu Jonesovi je hned v prvním dílu. Indiana má cosi na práci na káhirském trhu, když tu všichni ječí a prchají, v davu vznikne ulička a v ní postava v černém hábitu mává dlouhou šavlí. Diváci se vážně obávají o život hrdiny, ale Indy vytáhne pistoli a s mimořádně otráveným výrazem chlapa na dálku zastřelí.
Scéna umožňuje několik alternativních intelektuálních interpretací, může jít o metaforu vztahů mezi naší civilizací a třetím světem, najmě jeho islámskou částí, která dnes působí mimořádně hrozivým dojmem, neboť mává šavlí. Ale tudy až někdy jindy. Scéna vypovídá i o obtížné přenositelnosti diskurzů do světů, v nichž se nezrodily.
Indianův protivník si mezi šermíři jistě nestál špatně, a kdyby nepotkal někoho, kdo odmítne šermovat, mohl zůstat uctíván. Také my (přírodo)vědci máme řadu kritérií, podle nichž poznáme, kdo je alfa zvíře a má úplně nejdelší šavli. Fakt, že vědec má nebo nemá dobrou vědeckou pověst, je oprávněně považován za nedostatečně kvantifikovatelný, začasté založený na intenzitě, s níž to o sobě jedinec sám šíří, a na tom, kdo je jak dobrý kumpán večer po konferenci.
Nostalgie po době, kdy vědci věděli, kdo je alfa zvíře, sami od sebe a nikdo je zvenčí nehodnotil, je hlavně nostalgií po době, kdy vědců bylo tak málo, že to vůbec šlo. I já bych se dojímal představou takového světa, kdybych si byl jist, že mezi těmi nečetnými vědci budu. My, současní vědci, totiž děláme vědu právě proto, že náročnost vstupních kritérií poněkud ochabla: za první kvartál 2010 bylo publikováno skoro 17 tisíc vědeckých článků, jejichž autorem byl kdosi jménem Li. Je skoro nemožné zjistit, kolik je to osob (nositelů tohoto příjmení je na světě přes sto milionů), natož mít ke kvalitě jejich produkce nějaký osobní vztah. Je nás moc.
Abychom se v monstrózně zbytnělé vědě nějak vyznali, sčítáme si publikace i jejich citace jinými autory, a protože to stále není dost ezoterické, aby laikům připadalo, že to je skutečná věda, počítáme si Hirschův index. Vědec má Hirschův index o hodnotě h, pokud má h článků citovaných aspoň hkrát – pokud této větě nerozumíte, aspoň vidíte, že to je skutečná věda. Takto si dokážeme spočítat, kdo z nás má jak dlouhou šavli, a můžeme vyrazit na trh.
Tam si, kupodivu, o čísle h nikdo nepovídá a pokus aplikovat naši h hierarchii na jiné druhy lidí budí leda posměch. Bouřlivé konflikty, které zachvátily českou vědopolitiku v posledním roce, ukázaly, že vědci jsou kupodivu z velké části opravdu upřímně přesvědčeni, že vynikající vědectví kvalifikuje k něčemu jinému, než je uctívání ve vědecké obci. Představa, že by o financování sportu měl rozhodovat ten, kdo uzvedne největší činku, a že ideálním ministrem dopravy je ten, kdo ujel nejvíc kilometrů bez nehody, je zjevně absurdní; představa, že osoby s vysokým h mají vládnout osobám s nízkým h a zvláště pak osobám, které nemají vůbec žádné h, je ze stejného soudku. Žijeme ve velmi omezených, uzavřených světech. Problém je, že všichni máme sklon domnívat se, že celý svět běží podle pravidel platných v našem ghettu. To je v pořádku, pokud ve svém ghettu dokážeme prožít celý život. Koho to ale pudí do světa, měl by zvážit, zda je schopen svá pravidla ostatním vnutit. Pokud ne, je lépe se ve volném prostoru tvářit co nejnenápadněji.
Jinak vás tam odbouchnou.
***
Představa, že by o financování sportu měl rozhodovat ten, kdo uzvedne největší činku, je zjevně absurdní
O autorovi| Jan Zrzavý, Autor přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluční biolog
