Zahi Hawass, egyptský ministr národního dědictví, před dvěma dny oznámil, že se při uklízení odpadků na náměstí Tahrír našla socha krále Achnatona, nedávno odcizená z Egyptského muzea v Káhiře. Do něj se neznámí pachatelé vloupali 28. ledna, v době vrcholících demonstrací proti Mubárakově režimu. Rozbili několik vitrín, zmizelo asi sedmdesát objektů, z nichž se část našla v odpadkových koších nebo na různých jiných místech v muzeu. Nejcennějším dílem byla právě socha Achnatona, kterou v odpadcích před budovou nalezl chlapec, jehož otec poznal, že se jedná o vzácnost.
Světové společenství, včetně Čechů, si tak může konečně oddychnout. Na začátku egyptských událostí to vypadalo, že Čechy zajímá především osud jejich dovolené u Rudého moře, kterou jim vzbouřenci hrozili zkazit. A co víc, rekreanti se v Egyptě snad ani nepodívají do muzea, protože jim to tam ti divocí chuligáni rozkradou. Některá média zprávu o vloupání do muzea značně dramatizovala: Jako by se do něj měl vrhnout dav zuřivých Egypťanů a ničit umělecké poklady lidstva, jejichž důležitost ve své omezenosti vůbec nechápe.
Podobné myšlenkové stereotypy jsou ilustrací „postkoloniálního diskursu“, teorie, která popisuje dynamiku mezi kolonizátory a kolonizovanými. Klasicky ji vyložil Edward Said v náhle znovu aktuální knize Orientalismus. Západ si vytvořil představu barbarského východu, který musí, třeba i násilím, zcivilizovat. Obyvatelé východu jsou vnímáni jako primitivní, nechápající kulturní hodnoty jimi samými vytvořené. Humornou variantou orientalistického přístupu je Indiana Jones, který ve jménu lidstva zachraňuje kulturní památky barbarů.
Je-li příležitost, při převratech se rabuje všude, včetně Čech. Na konci války třeba na českokrumlovském zámku. Příležitost dělá zloděje a je logické, že se mezi statisíci lidí na káhirských ulicích našel někdo, kdo se jí, značně amatérsky, chopil. Zato u nás máme, třeba v oboru vykrádání kostelů, skutečné profesionály. Ato ani nemusí jít o státní převrat.
O autorovi| TOMÁŠ POSPISZYL redaktor LN
