Vraťme se ale ještě jednou k oslavě položení základního kamene. Přišla totiž Nely, která má nám už známou babičku. Nely je moje bývalá žačka. V roce 2001 jsem ji učila v páté třídě. Pak si na ni kluci občas stěžovali, že tančí s muži, pije čiču...
Co to má Nely v uzlíčku na zádech? To snad ne! „Asi padneš,“ šeptá Edison.
Ostatní po mně zvědavě pokukují. Oni už to vědí, já ještě ne, pro mě to bude novina. Blesk z čistého nebe.
Nely má na zádech miminko. Přišla se pochlubit krásnou dceruškou. Je to naše první „třídní“ dítě. Ano, padám, připadám si, jako bych se náhle stala babičkou. Kolik že je Nely let? V roce 2001 říkali, že jí bylo deset, přesně se to ale neví, teď je rok 2005, že by jí bylo čtrnáct? Možná jí bude i patnáct. „Nely, holčička je krásná.“ Nemusím se nad věkem maminky nijak pohoršovat, pro Čechy nezletilé matky jsou v Peru „normální“. Zvlášť u indiánek v horách.
„Mohla jsi ještě počkat, no ale dobře. Je na tebe muž hodný?“
Nely se zamilovaně usmívá: „Ano, je hodný.“
Také je šťastná, že žijí ve městě, v Cusku. Jaká škoda, ale chápu to, Nely se doma stará o miminko, uvaří... V Pucamarce by musela chodit na pole, na pastvu. Na pastvě je příjemně, když je krásné počasí, on ale často fouká vítr, bývá zima... Nely si ve svých očích i v očích svých kamarádek polepšila.
Muž, se kterým žije v Cusku, si prý od někoho půjčuje auto a pracuje jako taxikář.
Nely se mě ptá: „Nepůjčila bys nám peníze? Koupili bychom si vlastní auto. Můj manžel také potřebuje peníze na řídící papíry.“ Zřejmě na řidičský průkaz, pomyslela jsem si.
Peníze na auto půjčit nemohu, ale Nely se nezlobí, je ráda, že se mohla pochlubit holčičkou a zprávou o „manželovi“. I když si u toho „rvu vlasy“ a děti lomí rukama a vykřikují mé české: „Ježíšmarjá, viď.“ Je dobré, že spolu žijí, že od ní chlapec neodešel, jak se těhotným dívkám často stává. Navrhuji jí, ať mi nechá v Pucamarce svou cuskeňskou adresu a číslo telefonu, až nějaký oni nebo jejich sousedé budou mít, že se manželovi ozvu, když budeme potřebovat taxíka. Snad si mezitím pořídí řidičský průkaz.
Taxikaření v Cusku není žádné „terno“. Přes město se jezdí za obvyklou cenu dva soly za cestu, to je asi čtrnáct korun. Taxikáři nemívají vlastní auto, pronajímají si ho každé ráno od majitele vozu, kterému večer zaplatí předem smluvenou cenu za pronájem auta. Co si řidiči vydělají navíc, to je jejich. Někteří lidé, třeba učitelé, si na důchod pořídí auto, které půjčují na taxikaření jiným řidičům. To udělal například manžel sestřenice mé bývalé pucamarské ředitelky nebo Rubidiův otec, který je učitelem matematiky. Oba si ale na živnost stěžovali: řidiči prý vozí zákazníky s těžkými náklady, jezdí nešetrně, auta se často rozbíjejí. Rubidiův otec auto nakonec prodal, protože peníze z pronájmu vozidla nestačily na jeho údržbu, několik měsíců stálo auto na dvorku, zatímco rodina šetřila na jeho opravu...
Ideální asi je, když majitel auta své vozidlo také řídí - to je nakonec dobré i pro zákazníky.
Edison Nejšikovnějším žákem mé šesté třídy (učila jsem čtvrtou, pátou a šestou v jednotřídce) byl Edison. Dítě z nejchudší rodiny ve vesnici, ani nemají vlastní pole. Když vyhrál v soutěži kreslení první místo a s ním spojených několik kilogramů cukru a rýže odměny, byl snad nejšťastnějším dítětem zeměkoule. Přinesl své rodině takové množství jídla!
Edison se v posledních letech pohyboval v širokém okruhu. Díky českému kmotrovi měl příležitost studovat na střední škole v Cusku. Prý ho tam ale šikanovali městští spolužáci i učitelé. Byla jsem se podívat na jedné hodině matematiky, nejoblíbenějšího Edisonova předmětu, a to, co předvedla moje kolegyně (jsem také učitelka), to bylo úděsné.
„Že zase nemáš úkol! Nemá, nemá, nemá!“ řvala před celou třídou, dostávajíc se do varu.
„Kolik je pětkrát osm? Neví, že neví!“
Edison dobře ví, kolik je pětkrát osm, stál tam ale zaražený, se slzami na krajíčku. To bylo tedy prostředí. Brzy začal chybět ve škole, pak absentoval čím dál víc, posléze se, nakonec i na moji radu, vrátil z města domů.
V okresním městě Chincheru blízko Pucamarky je střední škola a Edison přešel tam.
Rok nato ho ale otec alkoholik poslal na práci do Arequipy, krásného milionového města na jihu Peru. Asi byl rád, že se zbaví hladového krku, a ještě dostane trochu peněz. Edison byl v Arequipě „nezvěstný“. Sice mi jeho otec dal telefonní číslo tety, u níž Edison bydlel, mohli jsme ale volat v jakoukoli dobu, Edison byl vždy ve škole: v neděli ráno, ve středu večer...
Později mi vyprávěl, jak v Arequipě žil. To jsme se potkali v Pucamarce, kde pomáhal třináctiletému kamarádovi Davidovi orat pole s krávou. Edison byl v rekonvalescenci po těžkém úrazu. A tak jsme se konečně shledali a já se dozvěděla, že ho otec poslal do Arequipy ke vzdálené tetě, aby jí pomáhal.
Arequipa je nádherné město, ležící pod sopkou Misti, s koloniálním centrem, umně zdobenými fasádami katedrál a malebnými kláštery. Krásný je například klášter Santa Catalina, s mnoha uličkami, barevnými náměstíčky, květinami a hezky upravenými komůrkami bývalých jeptišek, respektive dcer bohatých španělských rodin, které jako druhorozené neměly nárok na věno do manželství, a byly tedy posílány do klášterů. Tam kromě náboženských aktivit vytvářely ruční práce, zlé jazyky tvrdí, že někde, například zde v Arequipě, žily také kulturním životem - přijímaly básníky a potulné herce...
Kulturní kouzla Arequipy si ale Edison příliš nevychutnával. Za byt a stravu smažil pro klienty tetina „podniku“ celé dny vepřové (čičarón de čančo). Večer prý chodil do školy. O tomto bodu programu ale pochybuji, ani nevěděl, kde se škola nacházela. Ze vzpomínek na pobyt v Arequipě vlastně jen suše zmínil tetino „nepříjemné zacházení“.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Pak se jednoho dne zranil při fotbale, přesně jsem nerozuměla, jestli ho někdo kopl do hlavy nebo nešťastně spadl, ale jisté je, že zůstal ležet v bezvědomí na zemi, dokonce strávil několik dní v nemocnici. Po propuštění občas omdlíval, a tak ho teta na čas poslala domů. Tam jsme se setkali. Edison se změnil. Myslím, že pozitivní na jeho pobytu v Arequipě bylo, že tam evidentně jedl maso, konečně také jednou v životě, po těch mnoha letech brambor, které ještě v chudé rodině nebyly každý den. Dříve byl maličký, teď vyrostl a zesílil, v osmnácti letech je z něj kus chlapa. Možná že ale prostě vyrostl věkem. Strávili jsme spolu několik dní, jezdíval za mnou do Cuska, kde nám společně s Davidem a Eloym pomáhal upravit místnost nadačního fondu Inka.
Udělali jsme s jeho rodiči dohodu: Edison se po rekonvalescenci nevrátil k tetě do Arequipy, ale zůstal doma v Pucamarce a znovu se zapsal na střední školu do Chinchera.
David Copak dělá náš mazlíček David? Byl to on, jehož bolavé zoubky přivedly děti z Pucamarky, a tím i rodiče, poprvé k lékaři. David dnes už chodí na střední školu do Chinchera. Základní škola je v Peru šestiletá, pak následuje pět let střední školy. Davidův otec zemřel před několika lety, když porážel strom, tehdy padající kmen padl právě směrem, kde stál. David je tedy sirotek a vdova se třemi dětmi by těžko mohla na školu pro Davida vůbec pomyslet. Chlapec je šťastný, že má českou kmotru, jen díky ní mohl jít na střední školu. Takové štěstí nemá v kraji každý.
„Učím se dobře, aby měla kmotra radost a abych mohl jednou pomáhat mamince a bratrům,“ nesměle se tulí.
Wilian Neuvěřitelná změna se stala s naším třídním rošťákem, mým miláčkem Wilianem.
Jak se objeví „na scéně“, děti hned volají: „Actor, actor!“ Herec, herec!
Tahle naše školní přezdívka mu zůstala, říkali jsme mu actor, protože nám ve škole, tehdy byl v páté třídě, stále všechno, co jsem jim při výuce vysvětlovala, přehrával. Třeba náhle spadl ze židle pod lavici, aby nám s nevinnou tváří potvrdil sílu zemské přitažlivosti: „Ta fuerza de gravedad mě ale přitahuje!“
Rodina má mnoho dětí, když se dozvěděli, že Wilian bude moci studovat na střední škole, byli šťastní. Ale také se objevila starost, jestli dokážou zajistit dostatek jídla, aby dobře jedl, aby mohl dobře myslet. Pak problém vyřešili: „Nejdřív se nají Wilian a až potom my ostatní, hlavně aby on měl dost jídla.“
Wilian má už teď respekt rodiny jako předzvěst toho, že bude oporou celého rodu. Bydlí nyní u tety v Chincheru, našem okresním „městě“. Je tam více domků než v Pucamarce, ale jinak tam všichni žijí stejně jako všude v kraji, z prodeje brambor. Chincherané se ale prý vždycky nad Pucamarčany vytahovali - že jsou město, že mají v obci zdravotní středisko a okresní úřad. Nedávno přibyla ještě střední škola, což je výborné. Já jsem s nadřazeností Chincheranů vůči Pucamarce nikdy osobní problémy neměla, ale o nevraživosti jsem věděla a potěšilo mě, když mi otcové řekli, že si Pucamarca mým pobytem tam trochu polepšila. Chinchero mělo obecní úřad a Pucamarca učitelku s barevnýma očima.
Chodívala jsem do Chinchera k okresnímu úřadu telefonovat dceři Veronice do Čech a také nakupovat. Se ženami na tržišti jsme probíraly, co z artesánií (to jsou lidové umělecké předměty - ubrusy, přehozy, dřevěné sošky) se nejvíce prodává, jestli jsou děti zdravé, kdo s kým chodí, kdo má nové dítě. Mnohdy ze mě mívaly i radost, protože jsem u nich koupila několik pěkných tkanin, kvalitních, a tím pádem drahých. Ženy v Chincheru umí totiž spřádat vlnu a tkát na dřevěných „tyčkách“ řádek po řádce nádherné textilie. Za pěkný ubrus zaplatíte i tři tisíce korun, je to ale umělecká práce. Takový ubrus tkají přes dva měsíce.
V Chincheru jsou i pěkné „ruiny“ - přímo palác inky, panovníka a hezký koloniální kostelík. A to ani nemluvíme o ruinách inckých svatyň tu tam v polích. U jedné bílé skály je incká zeď s krásně opracovaným zdivem, taková kamenická práce je vidět jen na chrámech a domech vládců, nejspíš to musela být svatyně. Je odtamtud mimořádně nádherný výhled na hřebeny Cordillery Vilcabamba na jedné straně a Cordillery Vilcanota na druhé straně. Chodívala jsem se k té skále vždycky připravovat na další den výuky. Je to pusté místo, jen jednou nebo dvakrát tam osamělý stařec ryl s kravkou políčko, u té „panovnické“ zdi. Takže Wilian teď přes týden přebývá v Chincheru u tety, aby se mohl učit i večer. Teta má totiž zavedenu elektřinu, ta doma není. Wilian stále sní o tom, že jednou bude řídit volvo, nákladní automobil. To si přál už před pěti lety, a když jsme psali Ježíškovi, Wilian si přál volvo, volvíčko. Co myslíte, jestlipak mu ho Ježíšek tehdy nadělil? ... Uhádli jste.
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Olga Vilímková Peru - děti Inků Vydalo: nakladatelství Smart press 168 stran, cena 329 Kč Zítra: Tábor Vojna
