Jak si mají umělci a intelektuálové počínat za velkých světových konfliktů? V mezních situacích se málokdo zachová hrdinsky, vyplývá ze Spottsovy knihy. A asi by se hrdinství od umělců a inteligentů ani nemělo očekávat, protože mnozí lidé s rozvinutým smyslem pro estetiku mívají pro hrdinské činy jen malý talent.
Autor uvádí svou knihu tvrzením, že v roce 1939 byla Paříž kulturním centrem světa, zatímco v pětačtyřicátém roce tento čestný titul ztratila. Co se dělo mezi tím? To je právě téma Spottsovy knihy: mezitím se událo něco, co vedlo k tvůrčímu i morálnímu fiasku.
Po roce 1940 každý, kdo mohl, prchal před nacisty z Paříže: miliony Francouzů se uchýlily na jih. Tanečník ukrajinského původu Serge Lifar přirovnal Paříž k obrovskému vyprázdněnému divadlu, kde kulisy čekaly, aby byly rozloženy pro příští jednání. Autor pokládá tehdejší francouzské společnosti nadčasovou otázku: má příslušník intelektuální elity právo na to, aby vyklidil scénu, když je jeho země ohrožena? (Tato otázka se netýká jen francouzské inteligence. Podobně se tázala i česká společnost po roce 1968 nebo sarajevská za války v Bosně. Dnes už se takové otázky nekladou: v naší individualistické době je prostě přijato, že si každý dělá, co chce, a pokud se pohybuje v prostoru legality, nemusí nikomu skládat výčet ze svých činů.)
Spotts ze sebe místy dělá soudce a přísně odsuzuje ty, kteří se za nacistů nechovali zrovna příkladně. Známé jsou případy spisovatelů jako Drieu La Rochelle, Robert Brazillach či L. F. Céline, kteří po válce spáchali sebevraždu, byli popraveni či odsouzeni k letům vězení. (Jednalo se však o výtečné spisovatele; Brazillach, stejně jako další kolaborantský autor Rabatet se úplně přestali vydávat, což je jejich druhá smrt.) Méně známá je „slabá opozice nacistům“ spisovatelů Andrého Gida a Jeana Cocteaua, ale podle Spottse také malířů Picassa a Matisse.
Spottsův soud o umělcích, kteří se za nacistů zachovali statečně, je daleko přesvědčivější než jeho moralizování: tak třeba když vypráví příběh herce Jeana Gabina, milence Marlene Dietrichové, který se v roce 1944 vrátil z exilu v USA, aby sloužil u tankové divize, nebo historku pohádkově bohaté komtesy Lily Pastré, která věnovala své peníze a zámek u Marseille na to, aby poskytla útočiště umělcům, i židovským, v exilu; na zámku žilo na 40 uprchlíků a mezi nimi přes tři roky i český malíř Rudolf Kundera.
Válečné období je jedno z hlavních traumat francouzského národního povědomí. Snad i proto Francouzi sami o tomto úseku své historie nevydali ty nejvěrohodnější knihy: vytrvale totiž hájí legendu o dalekosáhlé francouzské rezistenci. Nejobjektivnější texty o Francii za nacismu vyšly z řad cizinců; a tato kniha je jednou z nich.
LITERATURA FAKTU ČESKY NEVYŠLO The Shameful Peace
Frederic Spotts Vydalo nakladatelství Yale University Press, 2008. 288 stran.
