Interní obrana Hřebejka

OKRAJE Naše kulturní rubrika je spravována demokraticky, takže se nikdo nemusí bát mít jiný názor než pan vedoucí. Tedy já, jemuž se například líbil nový film Nevinnost Jana Hřebejka, zatímco Vojtěchovi Ryndovi, jenž film recenzoval, nikoli. To je normální, však se k tomu asi ještě vrátíme v sobotním Salonu. Já si totiž na Jana Hřebejka už léta lepším názor, a zatímco v 90. letech jsem byl jeho kritikem a jeho „konsenzuální“ – to slovo jsem s dovolením pro něj použil první já – obrazy z nedávné české minulosti (Pelíšky, Musíme si pomáhat...) mi neseděly, tak čím jsme oba starší, tím je mi bližší, což platí i pro jeho scénáristu Petra Jarchovského. Nejenže se mi líbí, jak ty filmy vypadají a jak mu v nich hrají herci, ale zdá se mi důležité, o jaká témata v nich jde a jak se k nim jako umělec a člověk staví. Hřebejk s Jarchovským stále více zrají k tématům, jako je vina, trest, odpuštění a morálka. Netvrdím, že jsou to filmy bez chyb (třeba Kawasakiho růže jich má plno), ale blíží se potřebě postaršího diváka, tedy i mé, dotknout se některých věcí, kterým může rozumět asi jen člověk s jistými zkušenostmi – a dělá to napínavě a s porozuměním obsahu těch věcí. Tím nechci říct, že mé zkušenosti jsou podobné těm v Nevinnosti. Ale v určitém věku jim už třeba rozumíte.