Američtí Interpol vydali své třetí album Our Love To Admire. Kapela z činžáku se na něm snaží zabydlet byt s příliš vysokými stropy.
Our Love To Admire není ani špatná, ani akademicky vybroušená či nepoužitelná deska. Stejně jako na předchozích albech Turn on the Bright Lights (2002) a Antics (2004) se na ní střídají skvělé skladby s těmi slabšími, které však nejsou natolik neduživé, aby si zasloužily osud natahovaných žvýkaček nalepených pod stolem.
Na nové desce Interpol je však něco nezřetelně podivného. Nepomáhá ani několikerý soustředěný poslech, obvyklý akt milosrdenství laskavého posluchače, který desku posléze řádně a uctivě pohřbí v šuplíku nahrávek s falešným příslibem brzkého opětovného vylovení a slovy plnými respektu kryje fakt, že tohle album už si nepustí ani při vaření.
Snídají při poslechu vážné hudby
Ve ztrátě schopnosti napsat chytlavou, rytmickou a jaksi na zapřenou taneční písničku to není - viz například jeden ze styčných důstojníků alba Rest My Chemistry, salutující v pozoru předchozím dvěma deskám.
Our Love To Admire je vůbec první elpíčko Interpol vydané u velké společnosti, navíc paradoxně taktéž první opus, který newyorská čtveřice nahrála v New Yorku. A trpí nezdravou ambicí být dokonalé, čisté a perfektní.
Kapela vůbec poprvé využila pomoci zvenčí a angažovala producenta Riche Costeyho, který příznačně stojí za zvukovým obžerstvím Muse na albu Black Holes & Revelations.
Své zřejmě udělal i fakt, že kapela snídá, svačí i večeří při poslechu vážné hudby a desku Our Love To Admire, prorostlou a umaštěnou od dosud nevyužitých možností zvukové opulence, skládala primárně na sekvenceru a klávesách a teprve v druhém plánu ji převedla na kytary a rytmiku.
Výsledkem je zvuková pestrost, roztahující se do bizarních rozměrů velkopanského pomníku a tendence k (zá)vážné kompozici, při které však ani Woody Allen nedostane chuť napadnout Polsko (ano, Interpol stále mají své účesy a la rozverný Adolf). Je to v tom cítit touha po dokonalosti, snaha vybrousit osobitě převzaté dědictví po Joy Division (zpěvák Paul Banks má v sobě skutečně cosi z Iana Curtise) směrem k čistotě tvaru a ještě umocnit přitažlivost městské melancholie a jakési pouliční fatality, kvůli které Interpol příznačně chválili Robert Smith z Cure, Bernard Sumner či Peter Hook z New Order a kvůli které R. E. M. předělali píseň NYC z debutové desky.
Jenže tahle touha zavděčit se milovaným strejdům a udělat desku, která namísto z kocoviny čerpá z touhy po kráse, jednoduše nemohla skončit dobře. Interpol jsou kapela z činžáku a deskou Our Love To Admire se snaží zabydlet byt s příliš vysokými stropy.
Zejména v prvních skladbách na desce vyniká schopnost Interpol napsat svižnou, chytlavou a tancechtivou písničku. Filmovou estetikou střihu inspirované texty Paula Bankse celé album opět obdařily schopností dodat všedním momentům života městského floutka punc nezaměnitelnosti a osudovosti. Přes to všechno je nejvýstižnější charakteristickou desky Our Love To Admire samotný obal - snímky z muzejního diorama. Na jedné straně dokonale sošné, na druhé straně tak nějak neuspokojivě neživé.
HODNOCENÍ LN ***
Interpol: Our Love To Admire
Capitol/EMI 2007, čas 46:59
