Najít v obci Ludmírov invalidu není problém. Mnozí z nich invalidním důchodem vyřešili svoje existenční starosti.
LUDMÍROV Statný muž nakládá na zahradě na kraji Ludmírova na Prostějovsku do avie starý kotel a jiné sesbírané železo. Nikdo by nehádal, že má nějaké problémy se zády. Přesto se právě na bolavá záda snažil „uhrát“ invalidní důchod. Jako jeden z mála neúspěšně.
„Když jsem dělal na pohotovosti, jezdili jsme k němu co chvíli. Chtěl nasbírat potvrzení, aby se s nimi mohl ohánět u posudkového doktora,“ říká o Petru Krejčím starosta Ludmírova Jan Kuchař. Invalidní důchod nakonec Petr Krejčí nedostal, prý proto, že byl už příliš dlouho bez práce. „Musel bych nejdřív rok dva dělat, abych na něj měl nárok,“ říká Krejčí. Má ale za to, že doklady o bídném zdravotním stavu se přesto mohou hodit. Rodina žije ze sociálních dávek. Petru Krejčímu se nechce jezdit za prací do pětatřicet kilometrů vzdáleného Prostějova ani chodit na veřejně prospěšné práce. „Když mi někdo něco řekne, já mám zdravotní omezení,“ říká Krejčí, „tady na to mám papír.“
Hned ve vedlejším domku bydlí invalidní důchodce Jan Březina.
Kvůli lupence je vyučený automechanik doma už osmý rok. Původní práci dělat nemohl, živil se tedy jako řidič nebo obchodní zástupce, „Jenže dvakrát i třikrát do roka jsem musel na měsíc do nemocnice. Kvůli tomu jsem přišel o práci jednou, podruhé... Dneska se s vámi nikdo nepáře, pracovních sil je dost,“ říká Jan Březina.
Peníze z invalidního důchodu mu přišly vhod. Být doma ho prý ale příliš netěší. „Člověk je vyřazený ze společnosti,“ stěžuje si. „Sousedi si o mně říkají, co jsem kde komu strčil, abych to dostal. Ale já bych opravdu raději něco dělal. Jsem přítěž, máme tři děti na škole a vydělává jenom manželka.“
Starší manželé Jarmila a Bohumil Hanusovi jsou v invalidním důchodu oba. Stejně jako bratr pana Hanuse a jeho manželka. Také v jejich případě byly důvodem invalidního důchodu nejen zdravotní důvody, ale i sociální a životní okolnosti.
Jarmila Hanusová si musí několikrát denně píchnout inzulin. Přesto i s částečným invalidním důchodem dělala v místním družstvu. „Kolikrát mě odvezli z pole domů, protože jsem tam zkolabovala,“ vzpomíná. Pak si ale řekla: „Už dost.“ Svou roli v tom hrál také fakt, že družstvo jí platilo méně, než mohlo. „Dostávali na ni od státu sedm a půl tisíce dotace, ale dali jí z toho jen dva a půl tisíce korun,“ zlobí se její manžel.
Bohumil Hanus pracoval jako dělník na stavbě, po operaci plotýnky také zvolil invalidní důchod. „Kdo vás v pětapadesáti zaměstná? Kdo vám dovolí se na chvíli natáhnout, když vás rozbolí záda?“ argumentuje a počítá: „Za prací bych musel jezdit do Prostějova, to je sedmdesát kilometrů tam a zpátky. Autobusy tu nejezdí, musíte autem. Co vyděláte nad důchod, to projedete. Za pět roků máte auto rozbitý, nemáte práci ani auto.“
Starosta Ludmírova Jan Kuchař se na „své“ invalidní důchodce zlobí: „Je snazší ze sebe udělat chudáka než se snažit sehnat práci.“ Zároveň ale jejich motivům rozumí: „Práce tu není, spojení do Prostějova je špatné, mzdy jsou nízké. A do člověka, který je v invalidním důchodu, se nikdo neobouvá, že se mu nechce dělat.“ Souvislost mezi množstvím pracovních příležitostí a invalidních důchodů vidí i Daniela Bruthansová z Výzkumného ústavu práce: „Pokud je člověk ve špatné životní situaci, hledá východisko. Invalidní důchod je jistota.“
