Právě jsem dočetla druhý díl pamětí Ivana Klímy Moje šílené století, které autor věnoval letům 1967-69, a znovu jsem s autorem prožívala tu absurdní komedii, které se říkalo budování socialismu. I když člověk tato líčení v různých podobách četl mnohokrát, Klímův věcně cudný styl, s nímž trpělivě líčí všechny potupy, nekončící buzeraci a nebetyčnou tupost režimu a jeho náhončích dokáže i dnes vyvolat bezmocný vztek. A také úctu ke člověku, který přiznal omyl, ale pak už se svým zásadám nezpronevěřil. Tento stav považoval za danost svého života, ať ho to stálo cokoliv. Prostě žil s vědomím, že dokud budou tihle hajzlové u vesla, on s nimi nic...
Vzápětí se mi ale do ruky dostal rozhovor s režisérem Jiřím Adamcem v MF DNES, a to tedy byla lekce z opačné strany. Císařem domácích oportunistů byl pro mě odjakživa Otakar Vávra, ale pan Adamec ho docela trumfl. Ještě v polovině 90. let by ale takový rozhovor nevyšel. Nejde o žádnou cenzuru, nebyl by důvod, vždyť Adamec byl odjakživa provozní režisér, který díky rudé knížce takzvaně jel. Točil televizní seriály, estrády, sjezdy. Dnes ale stačí, když mu někdo sebere režírování dalšího seriálu. Adamec režíroval například Rodáky - jednu z nejpříšernějších záležitostí komunistické propagandy 80. let, která navíc slizce parazitovala na Jasného snímku Všichni dobří rodáci. Jeho výroky ohledně tohoto díla děsí - autor Matějka se prý snažil napsat něco, co mapovalo dějiny této země. O kus dál zase tvrdí, že byl členem KSČ a scházel se s komunisty, ale všichni to prý byli slušní lidé, z nichž nikdo nechtěl brát nikomu majetek, nikoho vraždit, kádrovat. Pokračuje starou dobrou rétorikou: do partaje vlezl v 70. letech, protože chtěl pomáhat. Věděl totiž, že to, co tady žijeme, není v pořádku. Jak se říká - že ho huba nebolí. Ale pozor, občas byl i odvážný, třeba na žádné stranické prověrce neřekl, že nás Sověti osvobodili od kontrarevoluce. A chtěl emigrovat, protože ho všechno štvalo a pronásledovala ho StB. Nezbývá než si s Havlem zanotovat: Jsou to ale paradoxy, Vaňku.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
