Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Já vlastně na koleji nikdy nežil

Česko

Přes čtyřicet let dělí Michala Prokopa od počátku jeho kariéry muzikanta, zpěváka, skladatele a frontmana skupiny Framus Five. Ohlížet se může s hrdostí.

Pořád to platí, zjišťuje Michal Prokop a potvrzuje deskami, jejichž vznik vymezují léta 1968 až 1989. Komplet šesti archivních CD, která se skupinou Framus Five nahráli v předlistopadové éře, nyní vychází v luxusním „balíčku“ v supraphonské edici a jejich úroveň je dokladem muzikantské zdatnosti i vývoje elektronického nahrávání v Čechách.

* LN Máte před sebou čtvrtstoletí své práce a života jako na dlani. O čem tahle bilance vypovídá? A jak se vám nahrávky, pořízené až před čtyřiceti lety, jeví dnes?

Kupodivu si za nimi – pokud jde o výběr a snad i zpívání – většinou stojím. Nejdřív jsem váhal, ale říkali jsme si, že by bylo dobré, kdyby vyšly nějaké ty staré věci, protože je posluchači chtějí, chodí za námi na koncertech a hledají je. I když všechna cédéčka vyšla už v reedicích, nejsou k mání. Nakonec se mi nápad vydat to celé nezdá tak špatný. Těch šest alb zahrnuje období pětadvaceti let, to je velký časový rozkmit, navíc jsou točená v různých dobách, technika digitalizace se měnila, takže je vidět i vývoj nahrávání po technické stránce.

* LN První album Blues In Soul představuje vaše úplné začátky. Točilo se na podzim roku 1968, už po sovětské okupaci, ale zřejmě ještě v poměrně volnějších podmínkách. O tom, kromě jiného, svědčí, že je celé v angličtině.

Ještě jsme žili v doznívající naději, která ovšem záhy pominula. Ale je tu názorně vidět vývoj kapely, která se prosadila z úplně neznámé skupiny až na špičku během pouhého tři čtvrtě roku. Přitom naše první deska byla vlastně první stylově vyhraněná u nás, ze sta procent jsou na ní převzaté věci, to se ale tehdy běžně dělalo třeba i v Anglii. Není postavená na žádném hitu, ale žije to, a některé písničky mají sound, za který se dodnes nestydím.

* LN Jak se vám poslouchá mladý Prokop?

No, v bonusech alba jsou snímky skutečně na hranici únosnosti, nejen technické, ale i z hlediska mého výkonu. Bylo to první utkání se studiem, s nahráváním, žádné zkušenosti jsme neměli ani my, ani technici, ti tehdy měli úplně jiné modely nahrávání, byli zvyklí na Karla Vlacha nebo TOČR, to byl úplně jiný svět. Když si poslechnete třeba píseň Respect, ta je jedna z mých prvních, ještě nahraná mono, a srovnáte ji s vlastním albem, jen o tři čtvrtě roku později natočeným, vidíte ten obrovský pokrok, jak člověk do sebe tu profesi postupně vstřebával. Na začátku skřehotám jak havran, je to křečovitý, ale po pár měsících je to pak až překvapivě dobrý. Taky „živáky“ z festivalů, které tam byly přidané jako bonusy, bych dneska asi nevydal, jsou technicky strašné, ale editoři mají vždycky takovou encyklopedickou tendenci, chtějí, aby všechno bylo pohromadě. Takže: obsah a výběr je i po těch letech podle mě v pořádku i dnes, ale technika zpívání, celý ten zvukový model, je dokladem našich tehdejších možností.

* LN Slavná deska Město ER je považována za revoluční. Cítíte ji tak i vy?

Určitě. Byla důležitá v několika směrech – byla to naše první autorská deska, první zpívaná česky, a byl to i první vstup básníka Josefa Kainara do hájemství rockové hudby. Jeho slavné Kuře v hodinkách přišlo až poté. A také se u nás poprvé na desce objevila tak rozsáhlá skladba. Dvacetiminutové Město ER s Kainarovým textem zabírá celou první stranu desky... V tom smyslu to byly určitě novátorské pokusy u nás do té doby vlastně nevídané. Petr Hannig byl tehdy neznámý čerstvý absolvent kompozice, spolužák některých mých spoluhráčů z konzervatoře. Najali jsme ho, protože byl schopen napsat aranžmá pro velký orchestr, což my tehdy neuměli. Ani my, ani on sám, jsme netušili, co bude jeho další kariéra obnášet. Já si myslím, že Město ER bylo to nejlepší, na čem kdy pracoval.

* LN Je zajímavé, že Město ER vyšlo v čase, kdy skupina Framus Five vlastně už neexistovala. A přitom tahle deska, jak pamětníci potvrdí, měla velmi dobrý ohlas u posluchačů a skvělé recenze. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Rozporuplně. To bylo ve dvaasedmdesátém roce, kdy jsme se rozpadali a já byl v nejhlubší krizi.

Pokračování na straně 14

Já vlastně na koleji nikdy...

Dokončení ze strany 13

Zrovna jsem začínal u Hany Zagorové s popíkem a byl jsem z toho celej špatnej, protože mi to nešlo po žádné stránce... Deska vyšla a Jiří Černý na ni psal ódy. A já byl na jednu stranu šťastnej, a zároveň jsem se cítil, jako když mi na hlavu někdo naleje kýbl sraček. Jako by mi to říkalo, co to děláš, ty blbče...

* LN Čili pro vás osobně to byla zásadní věc, dalo by se říci převratná deska?

Ano. Bylo tu několik poprvé. První osobní tvorba, vstup Luboše Andršta na profesionální scénu, první setkání s pánem z čítanky...

* LN Myslíte Josefa Kainara. Ten pro rockery musel znamenat vysokou laťku. Jak se to podařilo, že básník jeho kvalit napsal text k Městu ER?

Teď vím, že mu tehdy bylo o dvanáct míň, než je mně v současnosti, ale pro mě už byl klasik. Vlastně v té době ani nechtěl už nic psát, byli jsme za ním na Dobříši a dalo to dost přemlouvání, vína i muziky, kterou jsme mu pouštěli, abychom ho navnadili na tu velkou plochu, jakou Město ER představovalo. Nakonec se to povedlo. Dnes si taky můžu přiznat, jak se tu – v přidaných bonusech například – ukazuje můj boj s češtinou, kterou jsem tehdy ještě neuměl zpívat. Jenže angličtina se jaksi přestala nosit...

* LN Je pro vás těžší zpívat česky než anglicky?

Pro člověka zvyklého na angličtinu to těžší je. Já se do té doby o texty vůbec nezajímal, pro mě slova byla jen jakási onomatopoe, zvukomalba. Ale v mateřském jazyce ty významy najednou vnímáte. Zastavuje vás to. Byl to zpočátku velkej boj a trvalo nějakou dobu, než jsem se to naučil. Některé ty věci, které tu v bonusech slyšíte, původně měly anglické texty, psal je náš basista. Pak se anglicky nesmělo, Vladimír Poštulka tedy napsal texty české a já se to nakonec naučil.

* LN Mezi Městem ER a deskou Holubí Dante byla pauza deseti let. To zřejmě odráží tehdejší krizi vašeho angažmá ve středním proudu a potom start nového Framusu. Kam ve svém osobním žebříčku tuhle vaši autorskou desku řadíte?

I když ji považuji asi za nejslabší ze svých desek, po letech se mi Holubí Dante vlastně zdá v lecčem dobrý pokus. Například interpretačně. Řekl bych, že je to dobře zazpívané, ale textově to podle mě nedrží moc pohromadě. Byl to výsledek desetileté snahy o návrat. Myslel jsem si, že stačí se jednoduše vrátit tam, kde bylo Město ER, a ono to nešlo. Byla jiná doba, bylo třeba na to jít už jinak, jinak skladatelsky, jinak aranžérsky, a já nevěděl jak. Vidíte to i v bonusech – je tam třeba píseň Svítá od Ježka, Voskovce a Wericha, nebo taková ptákovina, kterou jsme udělali s Františkem Ringo Čechem, zkrátka ode všeho něco. Na tomhle albu jsem si až na jednu výjimku všechnu hudbu napsal i zaranžoval. A dospěl jsem k závěru, že dělat si všechno sám není moje parketa. Uvědomil jsem si, že musím najít tým lidí, se kterými budu nadále pracovat. Od té doby mám vždycky na desce jen část svých vlastních věcí a zbytek píší lidi kolem mě.

* LN Holubí Dante možná nedrží pohromadě, zato Kolej „Yesterday“, kterou jste připravili a natočili za rekordní dva roky, se povedla po všech stránkách. Potvrdila, že najít lidi naladěné na stejnou vlnu, byla dobrá strategie.

Byla to opravdová bomba díky tomu, že se podařilo najít tým, ale také jsme se trefili do pocitu a potřeby doby. Honza Hrubý, Petr Skoumal a já jsme skládali hudbu, Pavel Šrut ale i další poetové psali geniální texty, mezi hosty byli C&K Vocal, Jirka Stivín, Honza Spálený a další... Dodnes tu desku prodáváme, má pevný tvar, nepotřebuje žádné bonusy. Má všechno, co Holubí Dante nemá. Od základního hitu Koleje „Yesterday“ až třeba po ty funebráky v Blues o spolykaných slovech a Bitvu o Karlův most, zazněla tu už píseň V baru „Krásný ztráty“. Přitom autorů je tady taky několik, ale je v tom společná nálada, jednotící linka. Lví zásluhu na tom má Láďa Kantor, který mně tenkrát tuhle cestu jako producent desek ukázal.

* LN Dalo by se říci, že tehdy jste se znovu našel?

Nějak jsem cítil, že „to je vono“, aniž bych dovedl přesněji definovat, v čem to je. Po letech bezcílného bloumání jako by se všechno nějak znovu zapojilo a zapadlo do sebe. Taky už mi bylo tolik let, že jsem věděl, že už se nedá čekat.

* LN O písni Kolej „Yesterday“ někdy říkáváte, že jste se kvůli ní musel učit nezpívat...

Musel jsem se naučit zpívat jinak, civilně a nevěřil jsem, že to dokážu tak jednoduše a lehce jako Petr Skoumal. Když mi ji poprvé přinesli a já si poslechl demo, říkal jsem si, že takhle to udělat nebudu umět. Tahle písnička je taky typický příklad toho, jak si posluchači ztotožňují zpěváka s obsahem písně. Já třeba nikdy nebydlel na koleji, žil jsem u mámy v Praze na Vinohradech. Ale vždycky se mě na to ptají, jaké to bylo za studentských let...

* LN Album Nic ve zlým nic v dobrým natočené v roce 1986 představuje v bonusech i dvě písničky Vladimíra Merty. Byl s nimi ale původně problém.

Karyatidy a Kamarádi jsou nedílnou součástí téhle desky, protože jsme je z Vláďovy tvorby právě pro tuhle desku vybrali, ale postihl je jeden z jeho zákazů činnosti a my byli nuceni je nejdřív vyřadit. Vyšly pak o rok později, když Mertův distanc pominul, jako singl. Jinak tu byl stejný tým jako na Koleji, někteří muzikanti už byli externisty, ale spolupracovali dál. Je tu slyšet takový můj mírný pokus o návrat k opravdovému zpívání, není to už tak vyprávěcí jako v Koleji „Yesterday“. Duch zůstal stejný, jen je tu jiný zvukový model. Zatímco na Koleji jsme neměli elektrickou kytaru, tady jsou dvě, a půjčovali jsme si Honzu Hrubého.

* LN Snad nám naše děti prominou, opakujete v Mertově textu v titulní písni na poslední z této šestice CD. A po létech vlastně také říkáte, že tahle otázka, dosud nezodpovězená, pořád platí?

Zejména v textech Nitky a Snad nám naše děti prominou má tahle deska v sobě už vysloveně politický náboj. Točili jsme ji v osmaosmdesátém roce, vyšla v osmdesátém devátém a bylo v ní plno provokací. Titulní píseň měla zvláštní vývoj. Nejdřív jsem si, když mi Merta ten text přinesl, myslel, že tohle nikdy nemůžou vydat. Překvapivě vydali. Pak jsem si v devadesátém roce představoval, že už tohle totalitní téma je dávno passé, že už jsme ve svobodě, že už je všechno jinak. Pak jsem zjistil, že není. Vynořují se různí estébáčtí strašáci z minulosti, a Husákovy děti, to jsou přece naše děti... To závaží svědomí tady pořád je a naše generace se ho už nezbaví.

***

Město ER byla první autorská deska, první česky, a byl to i první vstup Josefa Kainara do hájemství rocku

Snad nám naše děti prominou

V účesech se točí korouhvičky, každý v tanečních je Don Juan. V zákoutí duše hoří svíčky, noc dává zaznít pochybám. Zašlé stránky památníků nás náhle vůní uhodí. Kroky zazděné do chodníků pády z dvacátého století. Tak dožíváme stíny zašlé slávy, jeden za osmnáct, druhý za bez dvou za dvacet. Každou chvíli jiná – jiný, už začínáme obracet. Místo nás tu mohli zpívat jiní, slova písní šustí jak celofán. Kde chybí nápady, chybí i činy, puklá váza, prázdný rám. Ať se chvíli honí zase jiní, unikám všem nástrahám. Malí vrhají dlouhé stíny, co píšu hned sám roztrhám. Všechno děláme jen na půl, ať to jiný vylepší.

Slova mluví, mlčí činy v prapodivném nářečí. (...) Být čokoládou do perníků to v jistém věku unaví. Když má člověk navíc kliku kouká se spíš vytratit Začínáš spíš myslet na své děti, na to jak je uchránit. Své vlastní cesty od desíti k pěti, žít jen tak jak se dá žít. Zem se točí, svět se hroutí, jsme živé cíle terče na pouti. Staří blázni, staré lásky, nás neopustí do smrti. A až nás skolí chtivé oči radarů co vládnou krajinou smrtka v orloji se pootočí Snad nám naše děti prominou Snad nám naše děti prominou (úryvek textu Vladimíra Merty)

6 CD Michala Prokopa

Blues In Soul + 9 x bonus Supraphon, 1968 První deska, kterou donedávna ještě neznámá kapela nahrála, obsahuje převzaté písně zpívané anglicky

Město ER + bonus Supraphon, 1971 První autorské album, první zpívané s českými texty, poprvé téměř dvacetiminutová skladba, poprvé napsal text pro rockovou hudbu básník Josef Kainar

Holubí Dante + bonus Panton, 1980 První (a dosud jediná) plně autorská deska Michala Prokopa (s výjimkou skladby Daniela Dobiáše a Jana Krůty a bonusu Ježkovy skladby Svítá)

Kolej „Yesterday“ Panton, 1984 Nový tým inspiroval Ladislav Kantor (Jan Hrubý, Petr Skoumal, Pavel Šrut, Michal Bláha, Josef Kainar, Jiří Žáček). Písně z této desky se hrají dodnes: kromě titulní i Hospoda na věčnosti, Bitva o Karlův most, V baru „Krásný ztráty“, Blues o spolykaných slovech aj.

Nic ve zlým, nic v dobrým + bonus Panton, 1987 Autorská deska, písně Vl. Merty Karyatidy a Kamarádi musely být vyřazeny pro Mertův zákaz činnosti, vyšly později na singlu a nyní jsou součástí CD coby bonusy.

Snad nám naše děti... Panton, 1989 Album vydané těsně před listopadovým převratem má silně politický podtext, zejména v textech Vladimíra Merty (Nitky, Snad nám naše děti prominou)

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč
Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč

Každý týden můžete získat zajímavé balíčky od značek Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč. Hrajte s námi a získejte hlavní výhru, balíček s...