Ať už je léto, jak má být, nebo se jeho způsob zdá poněkud nešťastným, lidé shánějí mapy a průvodce. Listují v zeměpisných atlasech, jezdí prstem po mapě a kontrolují, zda letovisko, kam si zakoupili zájezd, skutečně leží u moře, a nikoli v srdci hor nebo uprostřed pouště.
Ale pro překladatele jsou mapy, atlasy a geografické encyklopedie nepostradatelnými pomocníky po celý rok. I literární postavy totiž cestují, a nejen o prázdninách. A také často bydlí na podivuhodných a neznámých místech nebo navštěvují jiné postavy na místech ještě záhadnějších, která přesto existují, a nejen ve spisovatelově hlavě, a překladatelovým úkolem je tudíž vypátrat, kde to sakra je. V toponymech vládne chaos. Pro některá místa mají jazyky své vlastní označení a pro jiná zas ne, a ke všemu občas mívají jeden název pro vícero zcela odlišných míst.
Pokud je cestování přímo náplní příběhu a popisům míst se věnuje dostatečná pozornost, je to dobré, překladatel se lehce zorientuje. Horší je, když postava jen tak ledabyle utrousí větu typu: „Jeho jachta kotví v Gallipoli.“ Gallipoli je přístavní město u italského Taranta a také turecký poloostrov a přístav Gelibölü. A člověk nad tím nemůže mávnout rukou, protože v češtině by nepoužil stejnou předložku pro přístav i pro břehy poloostrova. Také letmo zmíněná Galizia může překladatele potrápit. V italštině označuje kromě španělského regionu i Halič. A to už je vážně strašná dálka.
Podobně ambivalentních toponym má italština víc. Například Monaco: Mnichov i Monacké knížectví; Barcellona: kromě katalánské existuje i jedna sicilská, u Messiny. Takže když postava bydlí v Messině a dozvídáme se o ní, že dojíždí učit na základku do Barcellony, překladateli nezbývá než doufat, že pozorný čtenář si všimne dvojitého l a nebude je považovat za překlep. Jinak bude dumat nad tím, jestli ta učitelka lítá tryskáčem.
Další nástrahou jsou cíle obrazné, míněné v přeneseném významu, i když ve skutečnosti existují. V češtině například posíláme lidi do Prčic nebo tvrdíme, že je někdo zralý do Bohnic (a on pak skončí v Kateřinkách). V italštině se zas můžete o někom dozvědět, že šel do Canossy, a on přitom nevystrčil paty z domu. Andare a Canossa (městečko v okrese Reggio Emilia) znamená „ponížit se“, „ustoupit“, protože v roce 1077 se tam císař Jindřich IV. kál před Řehořem VII., aby papež odvolal klatbu, kterou na něj uvalil. Také když v italštině slyšíte, že se někdo vydal do Timbuktu, mohl tam sice jet na exotickou dovolenou, ale také to může být ekvivalent našeho: „až na konec světa“, „do Tramtárie“, „do horoucích pekel“. A sdělení, že někdo nebo něco „`e andato a Patrasso“ (do Patrasu), v italštině obvykle nemá s řeckým městem nic společného a znamená to, že to s dotyčným dopadlo bledě, že plán zkrachoval atp. Dříve to byl dokonce eufemismus pro smrt.
No a když už jsme u těch eufemismů, na dovolené také nezřídka potřebujeme vyhledat místa, jejichž označení je víceméně mezinárodní a srozumitelné: WC. Zde doporučuju být konkrétní, zvlášť je-li stav akutní. Já jsem se jednou chtěla vyhnout přízemnímu označení „toalety“, či dokonce „záchod“ a přišlo mi lepší vyjádřit se vzletným opisem. Jenže když si naše cudné: „Kde se tady chodí na dámy (případně na pány)?“ přeložíte do italštiny doslovně, vyjde vám: „Kam se tady chodí za ženskýma (případně za chlapama).“ Italské „andare a donne, a uomini“ označuje intimní schůzku. Ajá navíc vyjádřila touhu po dostaveníčku lesbickém. To by pak člověk nejradši skočil „na dámy“ a spláchl za sebou.
I literární postavy cestují nebo často bydlí na podivuhodných místech. A překladatelovým úkolem je vypátrat, kde to sakra je.
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
