Rozevlátou apoteózou polského vlastenectví v podobě hry Paula Barze Viva Verdi se v neděli večer otevřel jubilejní patnáctý ročník festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. Tuto původně rozhlasovou hru o setkání dvou skladatelů Itala Giuseppa Verdiho a polovičního Poláka Arriga Boita nastudoval na polské scéně Těšínského divadla režisér Michael Tarant. Zaobalil ji do téměř velkooperně patetické ambaláže a to včetně svých oblíbených dýmů a točny. Ta v kombinaci s občasným máváním polskými i italskými prapory zajišťovala na jevišti stálý vzruch a dojem revolučního kvasu, který však postrádal výrazný konflikt. Hudební dramaturgie sice nabídla efektní kousky nejenom z Verdiho repertoáru, ale celkově byla vlastně banální - sbor otroků z Nabucca je už hodně provařený.
Inscenace ovšem disponuje výtečně charakterizovanou postavou Verdiho, kterého nečekaným způsobem ztvárnil Karol Suszka. Vtiskl mu přímý a až sedlácký naturel a učinil z Maestra člověka stojícího pevně nohama na zemi. Umělce, který i přes všechno zaujetí hudbou zůstal žoviálním bonvivánem, jadrným vesničanem vždy schopným sebeironicky glosovat počínání své i jiných. Suszka zaujme vnitřní autenticitou i citovostí, díky níž přirozeně vyjadřuje i ryze osobní a nezřídka i bolavé momenty. Je to zvláštní lomené pojetí a díky němu částečně ustupuje do pozadí fakt, že Barzova rozhlasová hra má pro jeviště chabý dramatický potenciál. Je to především vidět na situacích, které ne vždy lze věrohodně rozehrát, protože jsou mnohdy klopotně sestavené. Vivat Verdi se ale v Hradci líbil, vzrušená atmosféra inscenace dokázala leccos překrýt a herci se dočkali potlesku vstoje.
Dalším očekávaným kusem úvodu festivalu byla hradecká inscenace dramatické prvotiny Viléma Mrštíka Paní Urbanová. Ve své době skandální hru, která se dočkala prvního uvedení až po devadesáti letech od svého vzniku, zrežíroval nyní Martin Františák. Inscenace by měla odpovědět na otázku, zda Mrštíkovo drama, odmítnuté pro svůj naturalismus, je dnes hratelné či nikoliv. Zdá se, že spíše ano, i když určité šablonovitosti a dobového nátěru se nezbavilo ani po úpravách a zásadní stylizaci.
Ibsen po moravsku Ibsen po moravsku už příliš nešokuje, ale kvality psychologického dramatu si částečně podržel. Režisér hru o dávném hříchu a manželských nevěrách v zamřelé komunitě maloměsta pojal v rovině výrazné frašky a klade důraz na expresivní herectví. V tomto přístupu je až obdivuhodně důsledný, společně s Janem Štěpánkem (scéna) a Markem Cpinem (kostýmy) udržují zvolený styl v obrazivých metaforách, paradoxech, zkratkách i výtvarných symbolech, Některé figury jsou neseny až panoptikální přízračností, řada výjevů taktéž: opilecké a karbanické scény, erotika v podobě „stínové Kámasútry“, která se odehrává na půdičce za závěsem, a další. Problémem ovšem je, že silná exprese a grotesknost zrazuje a herci některé exponované pasáže zbytečně přehrávají.
Festival trvá do začátku příštího týdne a například 24. 6. láká projektem Smršť Jihočeského divadla, který na „jeden zátah“ představí tři současné hry - dvě katalánské a jednu slovenskou, která letos zvítězila v soutěži o Cenu Alfréda Radoka.
Evropská divadla po patnácté
Divadlo evropských regionů Klicperovo divadlo a loutkové divadlo Drak Hradec Králové 21. - 30. 6. 2009 www.klicperovodivadlo.cz
