ODPOSLECHY Jakožto ne-šéfredaktor mohu o takovém večeru a ránu jenom snít. Představuji si předávání popových cen Anděl, něco prosloví majitel Wronka, naprší ceny pro mladé umělce kompromisu, dozvíme se jména ostravských sponzorů. Mezitím se možná mihnou na chvilku i lepší muzikanti, ale celková atmosféra je nakonec pozře, je to trochu jako vychutnávat si čerstvé jahody v koláči, kam někdo nasypal i vajgly. Prostě ceny Anděl, jak je léta známe. A ráno pak vyjdou noviny (to jsme pořád v mém snu) a v kulturních rubrikách o té estrádě nic nebude. Žádné kdo „vyhrál“, žádná „zpěvačka roku“, nic. Andělé se sice profilují jako „TY výroční ceny“, ale jsou přece něčím jiným než Thálie, Lvi, neřkuli Chalupecký. Jsou napodobeninou: tak jako mainstreamová produkce ráže Farné, Nightwork či Toxique jen napodobuje opravdovou tvorbu, tak Anděl napodobuje hodnocení seriózních děl. Ekonomika nebo stránka pro kolotoče, střelnice a showbyznys by pro ně měly být uspokojivým azylem.
Jde o samotný účel a ráz té produkce. Vždyť jak často se tu čtenář může setkat s něčím tak antikulturním, jako je Kabát nebo svazácky loajální scéna kolem kapel Chinaski, Wohnout nebo Mig 21? Právě vzhledem ke vší kultuře, která je skutečnou kulturou – filmovým vypravěčům, básníkům dobrým i špatným, hledačům divadelního tvaru, hudebním skladatelům, songwriterům, výtvarným umělcům, rebelům ze subkultury, autorům, kteří váží slova a trápí se pro smysl – je spravedlivé uvědomit si, že rozdílení cen uvnitř nahrávacího průmyslu je u nás v kultuře spíš tak z tradice trpěno. Ten rozdíl by neměl zapadnout. Aby se nemíchaly jahody a vajgly.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
