Centrum současného umění DOX v Praze-Holešovicích leží sice mimo centrum, ale je trendy, a kdo nechce být out – a to přece nikdo –, musí tam. Zvlášť když se tam ukazuje, jak bude vypadat budoucnost.
Výstava Budoucnost budoucnosti, která byla otevřena ve středu, se označuje jako výstava, i když zřejmě z nedostatku jiných slov. Jde spíše o vizualizaci futurologické eseje na téma, jak se dívat do budoucnosti, když už nás zase tak moc neláká.
Úsloví „Budoucnost už není, co bývala“ bylo součástí populární kultury, ale co to vlastně znamená, začíná člověk tušit až teď, na stará kolena – bez ohledu na to, jaké generaci patří. Není totiž vyloučena ani ta možnost, že žádná budoucnost nebude. Na místo hurá-futurismu a lásky ke sci-fi nastoupily otázky paměti a identity, což je patrné třeba v posledním filmovém sci-fi trháku Počátek, což je nesmírně nákladná sci-fi, ale bez jediného technického vynálezu, celá se odehrávající jaksi v psychických dimenzích.
Jak píší autoři výstavy, premisou projektu je, že oddělování budoucnosti a minulosti skončilo. Zdá se, že se nacházíme na prahu zásadní sociální a kulturní změny. Je to ale budoucnost (nebo budoucnosti) jiného druhu, budoucnost, která se neizoluje od minulosti a která klade důraz na udržitelný rozvoj a vzájemnou propojenost, nikoli na pokrok a růst bez omezení.
Například Marysia Lewandowska a Neil Cummings, kteří se ve své tvorbě zabývají fungováním veřejných institucí, ve filmu Museum Futures (2009) představují podobu muzea moderního umění ve Stockholmu Moderna Museet v roce 2058. V půlhodinovém rozhovoru s budoucí ředitelkou muzea se divák dozvídá o nových podobách veřejné instituce včetně jejího financování, jejichž prvky nebo zárodky existují již nyní. Zajímavé na tom je, že ony postavy jsou jakýmisi virtuálními přízraky příští podoby lidstva, dokonale aseptickými míšenci všech ras mluvícími jazykem počítačového strašidla. V jisté chvíli se vypnou.
Terreform ONE (Open Network Ecology) je nezisková skupina designérů a architektů působící v New Yorku, která se věnuje zelenému designu ve městech. Má podobu unikátní laboratoře, v níž spolupracují vědci, architekti, umělci a studenti na nejrozmanitějších výzkumech environmentálních problémů New Yorku a na jejich příkladech ukazují nová řešení i pro ostatní města na zeměkouli. Norman Klein v interaktivním multimediálním románu The Imaginary 20th Century spojuje provokativním způsobem minulost a budoucnost, a tím nutí čtenáře a diváka spatřit současnou dobu jinýma očima.
Podle kurátora výstavy Jaroslava Anděla je cílem výstavy na různých příkladech ukázat, jak umělci z různých oborů, zemí a generací hledají vyváženější vztah mezi minulostí a budoucností, který jsme postrádali vminulém století a postrádáme i v tomto století – jinak řečeno: ukázat, jak se v současné době rodí jiná budoucnost, která signalizuje zásadní sociální a kulturní změnu. Bruce Sterling, americký spisovatel a zakladatel několika nových žánrů zrozených z této péče o budoucnost, nedávno prohlásil: „Skutečnost, že se nezajímáte o budoucnost, neznamená, že se budoucnost nezajímá o vás.“ Jestli to návštěvník z exponátů pochopí, je ovšem jiná věc.
Výstava se odehrává v prvním patře dvorany, odkud je pěkný pohled na hlavní výstavu věnovanou Janu Kaplickému. Ta tam bude ještě měsíc.
***
Budoucnost budoucnosti (vystavují Jochen Gerz, Barbara Holub, Norman Klein, Marysia Lewandowska & Neil Cummings, Die Planung / A Terv, Terreform ONE) DOX, Praha, 29. 7. – 25. 10. 2010
Jak píší autoři výstavy, premisou projektu Budoucnost budoucnosti je, že oddělování budoucnosti a minulosti skončilo. Zdá se, že se nacházíme na prahu sociální a kulturní změny.
