Co byste dělali vy, kdyby vám někdo řekl: Podepiš mi tenhle papír, když to neuděláš, vyhodíme tě z práce. Vyhodíme i tvoje rodiče a postaráme se o to, abyste se měli všichni špatně. Podepsali byste, tak jako Petr, o kterém se bavíme?“ ptá se Karina Kottová, vedoucí work shopu o totalitním režimu, který pořádá DOX, Centrum současného umění v pražských Holešovicích.
„Asi ano, vždyť on si třeba řekl, že nikomu neublíží,“ přemítají žáci 6. a 7. třídy základní školy. „A co byste dělali, kdybyste se na základě falešného obvinění dostali do komunistického lágru, zůstali tam deset let a domů se pak vrátili se zničeným zdravím, jako Míla. Odpustili byste to?“ Děti jsou nesmlouvavé: „Nikdy!“ Lektorka pokračuje: „A co by dělal Míla, kdyby byl jako Petr?“ Děti váhají. Vždyť samy před chvílí pro Petra našli pochopení. Zkušenosti jsou nepřenosné a tak, když se dnes snažíme dětem přiblížit, co bylo před dvaceti lety jinak a špatně, používáme příměry, kterým rozumí. Mluvíme o omezení v oblékání, v hudbě, o svobodě slova.
Nejčastěji se ale uchylujeme k zjednodušeným popisům – nebyly banány ani kiwi, nebyl McDonald, nejezdilo se do Itálie na hory, na všechno se stály fronty. Těmihle příměry ale často nechtěně podporujeme to, co bychom v dětech spíše rádi potlačili – zalíbení v konzumu.
Jenomže když takovému desetiletému dítěti řeknete, že by si před rokem 1989 těžko dalo v restauraci pizzu, přijdou mu hrůzy totality možná větší, než když mu vyprávíte, že jediný způsob, jak dostat literaturu mezi lidi, bylo domácí přepisování knih.
Učitelé dějepisu nebo společenských věd se s výukou vypořádávají různě, využívají vlastní vzpomínky, dokumentární film. Jenže jak ukázaly diskuse v průběhu minulých let, někteří tuto dobu opomíjejí zcela. Vzpomeňme jen na lednové vzrušení z výsledků průzkumu Člověka v tísni, který zjistil, že 60 procent českých dětí o normalizaci v podstatě nic neví.
Nejednoznačné osudy aneb jak byste se zachovali vy? V pražském Centru současného umění Dox připravili pro letošní „výroční“ podzim vzdělávací program pro děti středních a druhého stupně základních škol, ve kterém by se měly o čtyřiceti letech totality dozvědět více. Jmenuje se Hodnota svobody aneb nic není černobílé. A není bez zajímavosti, že samy autorky projektu, Karina Kottová a Judita Matyášová, byly v roce 1989 ještě malé holčičky.
Škola, která se na dílnu přihlásí, dostane předem pracovní listy – příběhy pěti skutečných lidí, které život vedl různými cestami. Politický vězeň, agent StB, divadelník, emigrantka a disidentský kněz. S těmito listy pracují děti ještě ve škole, studují osudy všech pěti hrdinů, mají jejich fotografie, na časové ose vidí, kolik let jim bylo v roce 1948, 1968... Osudy lidí vybírala lektorka Karin Kottová z archivu sbírky Post Bellum, na stránkách Pametnaroda.cz si mohou příběhy poslechnout všichni.
Manažerka projektu Judita Matyášová vysvětluje: „Přemýšleli jsme, jak se touhle problematikou, která je v některých rodinách stále ještě tabu, zabývat. Myslíme, že důležité je děti naučit, že věci nemají vidět černobíle. A ukázat jim to můžeme právě na konkrétních osudech konkrétních lidí.“
Žáci tak porovnávají, jaké morální problémy pět vyvolených pamětníků totality řešilo. Měla to bohatá emigrantka opravdu tak jednoduché, když odjížděla s vědomím, že zde nechává celou rodinu, kterou už asi nikdy neuvidí a která si její odchod ze země pěkně odskáče? Proč se tak rozhodla? Třeba proto, že měla malé dítě a sama zažila dětství v koncentračním táboře? A co politický vězeň – rozhodl by se stejně, kdyby věděl, že se vrátí domů až za deset let, skončí v invalidním důchodu a na ulici dnes možná jen tak potká svého bachaře? Vysvětlí agent StB někdy přátelům, že to musel udělat, protože mu vyhrožovali, bál se o rodinu a vždycky si přece dával pozor, aby nikomu neublížil?
Na výstavě jsme se byli podívat společně s dětmi ze ZŠ Plaňany. Měli zrovna dvoudenní kurz osobnostněsociální výchovy s názvem Kdo jsem já a kdo jsou ti druzí. „Děti si před návštěvou Doxu ve skupinkách prostudovaly životy lidí, o nichž si zde povídají. Mají tedy již určité povědomí, čím se lišil život jejich předků v období normalizace. Hodně jsme se také zamýšleli nad pojmem svoboda. Myslím, že o těchto věcech se dá mluvit i s nižší věkovou skupinou, jde jen o to zvolit správný přístup,“ říká učitelka Jana Černá, která děti doprovázela. Kdo nepracuje, ať nejí Vzdělávací program v Doxu je zajímavý svým přesahem do současnosti. Cokoli, čím jsme prošli a co jsme se naučili, se na nás nesmazatelně podepíše. V dobrém či zlém, nabyté zkušenosti ovlivňují naše příští činy. Takové je poselství. I proto sem přišla Jana Černá se svými žáky. „Chtěla jsem, aby si děti uvědomily, že v každé době žijí lidé s různými životními hodnotami a postoji. Každému z nás přijdou do cesty takoví, kteří nás ovlivní, podrží, i podrazí,“ vysvětluje učitelka.
Když žáci probrali pracovní listy, šli se podívat na výstavu. Jedním z prezentovaných děl byla i hromada agitačních hesel, ležících na zemi. Nejdříve si je pomalu četli a komentovali. „Zkuste si nějaké heslo ve dvojici vzít, zvednout a zakřičet,“ vyzvala Karin Kottová děti. Po chvilce studu se školáci rozdělili do dvojic a postupně zaskandovali. Buduj vlast, posílíš mír! Kdo nejde s námi, jde proti nám! Jistoty a prosperita! Dejme šanci míru!
Další návštěvníci výstavy se začali pomalu ohlížet. „No, neříká vám to nic? Znáte některá tahle hesla? Opravdu ne?“ ptá se dětí lektorka. „Jistoty a prosperita – to má přece ČSSD!“ uvědomují si školáci. „A Dejme šanci míru – to je ODS!“
„Tak vidíte. O věcech musíte vždycky přemýšlet, ne je šmahem zařadit nebo odsoudit. Jsou ta dnešní hesla hodně jiná?“ ptala se lektorka. A školáci se shodli, že jsou vlastně pořád stejná. Prázdná a o nic lepší.
Program Hodnota svobody navazuje na Rámcové vzdělávací programy škol a v Doxu jej budou nabízet až do 26. února 2010. Nyní společně s instalací Evidence zájmových osob StB, která se zabývá obludností administrativního systému, který umožnil centrální evidenci a sledování téměř deseti procent populace. A dodnes stále kontroverzním přístupem společnosti k archivům komunistické Státní bezpečnosti.
***
Hotel Chelsea Další interaktivní prohlídku spojenou s výtvarným workshopem zahájí Dox ještě letos, v pondělí 7. prosince. Jde o představení umělců 20. století, Hotel Chelsea. „V Chelsea hotelu se od jeho založení v roce 1883 vystřídala neuvěřitelná řada osobností, spisovatelé, režiséři, herci, herečky, hudebníci, výtvarníci, módní návrháři, básníci, myslitelé, dobrodruzi – třeba Mark Twain, Stanley Kubrick, Uma Thurman, Edith Piaf, Madonna i Bob Dylan, Frida Kahlo, Jasper Jones, Leonard Cohen... Představte si, že teď tam bydlíte vy. Nakukujete jim do pokojů a večer můžete s někým z nich zajít do baru. Jak se necháte inspirovat? Výtvarný workshop umožní každému z účastníků vytvořit si vlastní pokoj a sebe samého v něm v roli umělce. Pokoje se poté spojí v jeden velký Chelsea Hotel plný umělců jednadvacátého století. V Doxu zůstane až do 26. března 2010.
