Návraty rozpadlých kapel... Dějí se z nostalgie, pro charitu, ale ve většině případů pro peníze. Ne vždy ale reunion dopadne šťastně.
Členové britské kapely Queen, kterou si fanoušci sotva vybaví jinak než v podobě vítězné koncertní pózy frontmana Freddieho Mercuryho, se zřejmě snaží všechny přesvědčit, že nikdy nezemřel. Jeho hlas použili na desce Made in Heaven z roku 1995 a ani po odchodu dalšího původního člena Johna Deacona na sklonku 90. let nepřestali Brian May a Roger Taylor koncertovat pod značkou Queen.
V mezičase vydali další tři koncertní alba Queen on Fire – Live at the Bowl, Queen Rock Montreal (záznamy vystoupení z počátku 80. let s Mercurym na obálce) a Return of the Champions (!) s Paulem Rodgersem, který na postu zpěváka „zaskakuje“ od roku 2004. Před dvěma lety vyšlo také DVD Super Live in Japan, kde se o vokály ve skladbě Bohemian Rhapsody dělí Rodgers s Mercurym z playbacku. Netrvalo to věru dlouho a na pultech je jejich první společné studiové album The Cosmos Rocks. To představí i Praze 30. října.
Návratům „zavedených značek“ na hudební scénu se v posledních několika letech daří. Zatímco dříve šlo spíš o výjimky a publikum neskrývalo překvapení a radost, dnes jde o pevnou součást hudebního průmyslu a málokdo se diví. Radost fanoušků, „poučených z předchozích nezdarů“, částečně kazí obavy, co se s jejich oblíbenou kapelou může stát – reunionů, které skončily fiaskem, se událo už mnoho, často aniž by si toho dotyčná kapela všimla.
Návraty se dějí z nostalgie, pro dobročinné účely, pro radost fanoušků, ale v naprosté většině případů jsou důvodem peníze, respektive jejich nedostatek. Neúspěšné sólové dráhy, paběrkování v doprovodných skupinách, stesk po prvních stránkách magazínů... Kdo jednou vyprodal stadion, sotva se spokojí s poloprázdným klubem.
Budu hrát s Jimem Když už se kapela rozhodne znovu se sejít, nic jí není svaté. Zemřel zpěvák? Nikdo není nahraditelný... Kariéra Queen vlastně nikdy nevyhasla. Například skladbu Bohemian Rhapsody prodali už v roce 1992 americké komedii Wayne’s World (Wayneův svět), což způsobilo náhlý příliv dalších amerických fanoušků. Ne všechny kroky zbytku Queen ale byly úplně marné: koncert v londýnském Wembley s Annie Lennox, Davidem Bowiem, Def Leppard, Eltonem Johnem, Metallikou či Georgem Michaelem vydělal přes dvacet milionů liber, věnovaných charitativním organizacím pomáhajícím v boji proti AIDS.
Smutnější osud má reunion amerických rockových legend The Doors. Sedm let po smrti Jima Morrisona (1971) natočili zbylí členové skupiny hudební doprovod jeho poezie pod názvem An American Prayer. Nová verze alba – stejně jako množství dalších raritních, živých a výběrových desek – pak vyšla v polovině 90. let. V roce 2002 se klávesista Ray Manzarek a kytarista Robby Krieger rozhodli založit „novou“ skupinu, The Doors of the 21st Century. Morrisona nahradil zpěvák Ian Astbury. Původní bubeník John Densmore nebyl přizván vůbec (jak sám tvrdí) a celou záležitost hnal spolu s dědici Jima Morrisona k soudu. Ten vyhrál v roce 2005 a donutil kapelu k přejmenování na D21C – záhy ale přijali jméno Riders on the Storm podle písně z desky L. A. Woman. Později ještě Densmore odmítl nabídku patnácti milionů dolarů, které nabízela firma Cadillac za použití skladby Break on Through (to the Other Side) v reklamě.
„Tohle byla muzika, při které lidi přicházeli o nevinnost, píseň, při které si teenageři dali svého prvního jointa... Slyšel jsem lidi říkat, že vojáci ve Vietnamu při téhle skladbě umírali, a jiné, že tahle hudba odradila někoho od sebevraždy. Když jsme to hráli na pódiu naživo, bylo to ohromně magické. Tohle rozhodně není na prodej,“ řekl později Densmore v rozhovoru pro Los Angeles Times.
„Budu hrát s Jimem. Nebo někým stejné kvality, ale rozhodně nechci vystupovat s Ianem. Nic proti němu, není špatný zpěvák, ale není to Jim. Eddie Vedder? Můj bože, to je zpěvák!“ Vedder, frontman americké rockové kapely Pearl Jam, hostoval v The Doors ve třech skladbách, když byli uváděni do Rock’n’rollové síně slávy v roce 1993. Přání se ale Densmoreovi podruhé nesplnilo.
Letos na jaře oslavili v kolumbijské Bogotě Manzarek a Krieger čtyřicet let existence (ve skutečnosti spíše „existence“) kapely („kapely“). „Jima nikdo nenahradí,“ řekl Krieger. „Chceme vzdát hold dílu, které jsme s ním vytvořili.“ To zní opravdu vznešeně, byl to ale ten jediný důvod?
Reality show? Proč ne Americká undergroundová scéna 90. let nebyla na úmrtí vůbec chudá. O zpěváka přišla v roce 1994 kultovní Nirvana, spřízněná skupina Alice in Chains svého frontmana Laynea Staleyho pozbyla v roce 2002 (ovšem po dlouhé době relativní nečinnosti). Před třemi lety zbývající členové ohlásili návrat. Co na tom, že kouzlo kapely stálo a padalo s podivínským zpěvákem a její síla tkvěla v hluboké, depresivní melancholii? William DuVall, nový člen, je plný energie, umí zpívat a hlavně – není mrtvý.
To Nirvana se k reunionu nikdy neodhodlala, bubeník Dave Grohl se dušoval, že „Kurt Cobain není nahraditelný nikým“. Tohle o svých frontmanech říkají nejdříve všichni – kolik významů pak v praxi ale takové prohlášení má.
Někdy kapely popřou jedinečnost svého bývalého zpěváka s velkou dávkou teatrálnosti. Australská skupina INXS ztratila frontmana Michaela Hutchence v roce 1997. Oběsil se při nezvládnutých sexuálních hrátkách. Ostatní členové našli náhradu v roce 2005 pomocí televizní reality show Rock Star: INXS aneb Staňte se novým vokalistou slavné skupiny. Konkurz vyhrál J. D. Fortune, Kanaďan, který se dříve věnoval i profesionálnímu imitování Elvise Presleyho. Společně pak vydali desku Switch. Byl to propadák...
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
Dead Kennedys, americká skupina, která je vyhlášená svými tendencemi neustále se s někým kvůli čemusi soudit, se v roce 2001 také rozhodla po patnácti letech obnovit činnost. Proti tomu se postavil zakládající člen zpěvák Jello Biafra, ale nic mu to nebylo platné. Biafra pak kapelu označil za „nejidiočtější karaoke kapelu na světě“. Ta se letos znovu rozpadla.
Značka zkrátka táhne a jméno slavné kapely dopřeje mnohem lepší nový start než neznámé jméno neznámého kytaristy.
A i když je nová deska znovuobnovené formace špatná, fanoušci si ji stejně budou chtít poslechnout. Z nostalgie, ze zvědavosti...
A na koncert půjdou v každém případě, protože slyšet naživo hity svých miláčků, které doteď existovaly jen na internetovém portálu youtube.com a starých deskách, a navíc obklopen stovkami spřízněných duší, může být nádherný zážitek i bez hlavní hvězdy.
Manchesterští New Order jsou zas příkladem skupiny, která neparazituje na slavném názvu.
Po smrti Iana Curtise, zpěváka jejich předchozí kapely Joy Division, se rozhodli pro radikální změnu – názvu i stylu. Na koncertech hrávali skladby Transmission nebo Shadowplay, výjimečně také Love Will Tear Us Apart od Joy Division, jinak setlisty sestavovali z devíti vesměs úspěšných desek New Order. Vloni se kapela po dlouhých rozporech rozpadla. Dočkáme se reunionu, až některý ze členů zjistí, že už nemá ani na manžestráky? Hra na čekanou Někdo se ale zas neostýchá „přiznat barvu“. John Lydon, na hudební scéně známý spíše pod jménem Johnny Rotten, komentoval loňský reunion Sex Pistols suše a velmi zdvořile: „Jistěže jsme našli společný důvod k hraní. Tím jsou vaše peníze.“ Mrtvého baskytaristu Viciouse vystřídal původní člen Glen Matlock. Nebylo to poprvé, stejní hudebníci spolu hráli už dříve. Do nových písní se čtveřice nehrne; zásadně vydávají jen singly Anarchy in the UK, God Save the Queen a Pretty Vacant. Při pohledu na jejich tristní koncertní show se to jeví jako dobré řešení. Existují nicméně i sympatičtější důvody ke znovuobnovení kapely. Levicová americká formace Rage Against the Machine se vrátila na scénu po sedmi letech, podle frontmana Zacka de la Rochy proto, „že potřebovali silnou platformu pro důrazné vyjádření odporu vůči administrativě a pravicové politice prezidenta Bushe“. V průběhu loňska a letoška vystoupili na několika světových festivalech; s novou tvorbou ale nijak zvlášť nespěchají. Nemají důvod, jejich sólové kariéry nejsou úplně neúspěšné, a tak svůj čas věnují jim.
Jsou i reuniony, které nedopadly dobře, ale kapela si to uvědomila včas a rozhodla se nelámat to přes koleno. Dobrým příkladem mohou být bostonští Pixies v čele s Frankem Blackem, kteří ve své obnovené sestavě zavítali i do Prahy. Kapela, která se rozpadla v roce 1993, se dala znovu dohromady za obrovského jásotu fanoušků jedenáct let poté, v roce 2004.
Na úspěšných koncertech hráli výhradně staré hity, všechno fungovalo. Tedy na pódiu; ve studiu už to bylo horší. „Chyběla mezi námi jiskra,“ omlouval Black zpoždění nahrávky a na začátku letošního roku oznámil konec. „Hraní s Pixies je skvělé, ale nemůžeme hrát pořád dokola naše staré věci. Abychom fungovali dál, musíme nahrát nový materiál. Nebráním se tomu, ale je to složité. Hrajeme hru na čekanou,“ řekl Black na konci srpna magazínu NME.
Podobně ztroskotala i nová deska amerických legend The Velvet Underground v roce 1993. Kapela se od svého rozpadu v roce 1973 na pódiích objevila jen několikrát: v roce 1992 (v původním složení Lou Reed – John Cale – Sterling Morrison – Maureen Tucker) dokonce kvůli evropskému turné včetně festivalu v Glastonbury. Pak se ale Reed s Calem pohádali a všechny další plány byly shozeny ze stolu. Bez Morrisona, který zamřel v roce 1995, vystoupili The Velvet Underground naposledy při uvádění do Rock’n’rollové síně slávy v roce 1996.
Jakýpak rozpad?
Byly to prázdniny Patrně nejslavnější kapela na světě, Beatles, se po svém rozpadu v roce 1970 sešla jenom jednou, a už bez Johna Lennona, který zemřel v prosinci 1980. V polovině 90. let se Paul McCartney, Ringo Starr a George Harrison znovu potkali ve studiu, aby dotočili hudbu k Lennonovým nahrávkám „z šuplíku“. Singly Free as a Bird a Real Love byly součástí rozsáhlé The Beatles Anthology. Skladbu Now and Then chtěl McCartney dokončit vloni; bicí měl nahrát Starr a kytara George Harrisona, který zemřel v roce 2001, měla být rovněž použita z archivních nahrávek. K tomu ale nakonec nedošlo. Ostatně členové Beatles nikdy po znovushledání v jedné kapele příliš nebažili.
Podobně vymodlený by nyní byl případný návrat Pink Floyd. Hudební historie ikony psychedelického rocku je plná kotrmelců a téměř neustálého napětí uvnitř kapely. S nedávnou smrtí zakládajícího člena Richarda Wrighta se vzpomínalo na jeden z nejhezčích okamžiků kapely, vystoupení v roce 2005 na charitativní akci Live 8 v Londýně. Tam se sešli Nick Mason, David Gilmour a Richard Wright, navíc je po dlouhých čtyřiadvaceti letech doplnil Roger Waters.
Původní sestava to ale tak docela nebyla; chyběl Syd Barrett, který z Pink Floyd odešel na jaře 1968. Nejeden fanoušek odpřísáhne, že Pink Floyd bez Barretta už vlastně nebyli žádní Pink Floyd, navzdory tomu, že s Gilmourem vznikla nejslavnější alba. Návrat by byl obtížný zejména kvůli Watersovi, s nímž jen málokdo z kapely vycházel. Amožnost kompletního reunionu se stala nemožnou v roce 2006, kdy Syd Barrett zemřel. On by ale patrně s veřejným vystupováním stejně už nikdy nesouhlasil.
Dalšími z dinosaurů, jejichž návrat byl (a stále je) toužebně očekáván, jsou Led Zeppelin. Ti se sice rozešli koncem roku 1980 v důsledku tragické smrti bubeníka Johna Bonhama, ale vloni se kvůli charitě setkali na koncertě pořádaném v Londýně pro Ahmeta Ertegüna.
Roberta Planta, kytaristu Jimmyho Page a baskytaristu Johna Paula Jonese při něm na bicí doprovodil Bonhamův syn Jason. Už tehdy Plant sice plány do budoucna popřel, nicméně v rozhovoru pro Sunday Times připustil: „Nebyl by to zas tak špatný nápad, čas od času se sejít a zahrát si...“ To nastartovalo další vlnu spekulací, ale Plant má jasno. Nedávno se na jeho oficiálních stránkách objevilo prohlášení, kde veškeré dohady uvádí na pravou míru. Na turné s Led Zeppelin nevyrazí a všem členům „přeje hodně úspěchů v sólových kariérách“.
Až zamrzne peklo, odpověděl kdysi Don Henley, bubeník americké kapely Eagles, na otázku, kdy dojde k jejich reunionu. Ten se uskutečnil čtrnáct let po jejich rozchodu v roce 1994, a koncertní album, které z turné vzešlo, pojmenovali Peklo zamrzá (Hell Freezes Over). Jejich další studiová deska vyšla vloni, po osmadvaceti letech. Zpěvák Glenn Frey o této pauze řekl: „Jakejpak rozpad? Měli jsme čtrnáct let prázdnin.“
Při pohledu na čtveřici rozesmátých šedesátníků hrajících hit Hotel California, by jim ty prázdniny člověk snad i věřil. Škoda, že tak uvolněně k tomu nepřistupují i další.
