Neexistuje větší archeologická hádanka než podzemní umění mladého paleolitu v západní Evropě. Průzkumník, který se skrčí a bude se v naprosté tmě plazit úzkou podzemní chodbou více než jeden kilometr, bude klouzat po bahnitých březích a brodit se vodami temných jezer a skrytých řek, aby na konci své nebezpečné výpravy našel malbu vyhynulého huňatého mamuta nebo mohutného hrbatého bizona, už nikdy nebude tím, kým byl na jejím počátku. Zablácený a vyčerpaný bude hledět na nekonečnou terru incognitu lidské mysli, píše jihoafrický profesor David Lewis-Williams, odborník na skalní umění z doby kamenné. Jeho kniha Mysl v jeskyni byla před čtyřmi lety oceněna Americkou historickou asociací a nedávno vyšla i česky. Lewis-Williams (* 1934) patří k největším osobnostem takzvané kognitivní archeologie, která se na základě hmotných pramenů zabývá myšlením dob dávno minulých. „Dál nás mučí největší hádanka - totiž jak jsme se stali lidmi a začali vytvářet umělecká díla,“ táže se. Původní zájem o sanské (křovácké) jeskynní malby jej nakonec dovedl do západoevropského podzemí, jež svou tradici parietálního umění čili nástěnných maleb a rytin odhalilo vědeckému světu až 19. století.
Většinou jde o zvířecí náměty: bizony, koně, pratury, mamuty, jeleny, ale i kočkovité šelmy. Některé postavy jsou napůl lidské, napůl zvířecí (odborně teriantropní), čehož nejlepším důkazem je démonický Čaroděj s parohy z jeskyně Les Trois Freres, bez nějž se neobejde žádná publikace o pravěkém umění. Užitých technik byla řada. Některé malby jsou vícebarevné, jiné obrazce byly pouze vyškrábány, jinde šlo o vhodné dotvoření přírodního útvaru, pukliny nebo výstupku, přičemž zvláštní zmínku zasluhují otisky celých rukou (v pyrenejské jeskyni Gargas chybějí na 231 z nich články prstů!). Otisky jsou to pozitivní i negativní - spočívající v nafoukání barviva okolo přiložené dlaně. Když experimentální archeolog Michel Lorblanchet postup vyzkoušel, zažil netušené: „Cítíte, jak obraz vydechujete na skálu, promítáte ducha z nejhlubší části těla. Těsnější komunikaci mezi tvůrcem a jeho dílem si lze stěží představit...“
O malbách, zdá se, věděli před archeology i moderní obyvatelé Španělska a jihozápadní Francie. Když v roce 1923 navštívil Herbert Kühn, autor knihy Evropské skalní malby, rokli Valltorta, odmítli jej vesničané doprovázet, neboť se báli duchů poblíž jeskyní. Nebylo to novum -v komedii Lopeho de Vega se rovněž hovoří o vyzdobených skalách, kde straší. K věci se vyslovila i církev. Difuzionista Andreas Lommel, jenž srovnával umění pravěkých a přírodních národů, píše: „První papež Borgiů Calixtus III. (1455-1958) byl Španěl a byl dlouho arcibiskupem ve Valencii. Je zaznamenáno, že během svého pontifikátu zakázal náboženské obřady v nejmenované španělské jeskyni, která byla vyzdobena obrazy koňů...“ Jací pohané je asi vytvořili?
Ponořeni do hlubin věků
V dávné minulosti se musíme trochu zorientovat. Pozdně paleolitické období (doby kamenné) začíná obdobím aurignackým před asi 34 000 lety, z něhož nepocházejí jeskynní malby, ale objevuje se výroba korálků a figurek z mamutoviny. Krásným příkladem je koník z německého Vogelherdu. Lidé z éry takzvaného gravettiénu (30 000 až 22 000 let) byli prvními, kdo vyráběli hliněné sošky, často i známé venuše; malby jsou ještě vzácností. Výzdoba jeskynních prostor začala v solutréenu čili před 22 000 až 18 000 lety, avšak bývala doplněna i řezbami basreliéfů. A konečné období pozdního paleolitu - magdalénien - bylo před 18 000 až 11 000 lety érou hlubinných jeskyních maleb, takže asi 80 procent objevů řadíme právě do tohoto časového úseku. Výjimkou nejsou ani nejslavnější komplexy Lascaux, oblast Ariege, Rouffignac, kde je doloženo i malířské lešení, či veleznámá Altamira.
Okolnosti objevu kantabrijské Altamiry jsou dobře známy. V roce 1879 Marie, dcerka dona Marcelliona de Sautuola, pobíhala s tatínkem po jeskyni, když tu za třepotavého svitu lampičky vzhlédla a užasla. „Podívej tati, voli!“ vzkřikla. Na stěnách byly obrazy dvou tuctů bizonů seskupených do kruhu se dvěma koňmi, jedním vlkem, třemi kanci a třemi srnkami. Vše vyvedeno v černi, červeni a ve žluté. „Vypadaly příliš dobře, příliš realisticky, příliš umělecky, než aby byly dílem primitivní mysli," píše paleoantropolog Richard Leakey.
Proč sestupovat do tmy
Skoro nikdo zprvu nevěřil, že nejde o podvrh. Podobné nálezy - například jeskyně La Mouthe z francouzského Dordogne, kde byla objevena i první paleolitická lampička - vedly později k uznání, že tito homo sapiens byli autory úchvatných maleb. Za milník bývá považován rok 1902, kdy Émile Cartailhac, jeden z hlavních odpůrců pravěkých maleb, publikoval text Skeptikovo přiznání. Zpočátku byla díla považována za jakési potěšující malůvky, bezmyšlenkovitou výzdobu lovců, kteří se díky bohatým úlovkům věnovali zahálce (Lartet, Piette).
„Moje zpráva není zprávou o beznaději, nýbrž o opatrnosti. Starodávné obrazy, které známe, jsou zlomky dávného příběhu, a ačkoli nás láká vykládat je, je moudré přijmout omezení našeho chápání. A navíc, existuje silná a nevyhnutelná západní předpojatost při vnímání prehistorického umění,“ uvádí Leakey. Ač v tom má slavný „lovec fosilií“ pravdu, o výklady se pokoušely zástupy lidí.
Zmíněné prvotní období, jež se neslo ve znamení l’art pour l’art, bylo nahrazeno teoretizováním o lovecké magii. Vždyť na stěnách byla zvířata! Na základě analogií s totemickými obřady australských kmenů vyvodil Salomon Reinach hypotézu o „kouzelném zmnožení“ živočichů za účelem sytějších pralidských břich. Ale svůdná myšlenka měla háček: zřetelný rozdíl mezi počtem zvířat zobrazovaných a skutečně lovených. Ostatně etnolog Claude Lévi-Strauss uvedl, že i domorodci zobrazovali některá zvířata „nikoliv proto, že byla dobrá k jídlu, ale bylo dobré na ně myslet“. A právě ve znamení strukturalismu, jehož výsadním představitelem tento Francouz byl, se nesl třetí pokus o výklad paleolitického umění.
Stál za ním předně André Leroi-Gourhan, jenž posbíral a analyzoval obrazce ze všech známých lokalit. Malby však již neposuzoval jako jednotliviny, nýbrž sledoval celou jejich kompozici i rozmístění v podzemních komplexech. Co víc, byl přesvědčen, že mentalita „pralidí“ byla již stejná jako ta naše. Nárysy zvířat roztřídil do čtyř tříd, podobně jako harpunovité značky a tečky rozdělil do dvou kategorií, přičemž v obojím našel základní protiklad - mužského : ženského (úzkého : širokého), který se dle jistých pravidel (a autorova svévolného výkladu) v jeskyních opakoval; schéma prý bylo dokonce předpověditelné. Potíž však tkvěla mimo jiné v tom, že se pilný badatel nemohl s kolegyní Anettou Laming-Emperaireovou, jež rozpracovala podobný dualismus, shodnout, jestli vymalovaní koně, bizoni, kozorožci či volové symbolizují mužskost, anebo spíše ženskost... Lépe zněla další hypotéza. A to doslova. Francouzští archeologové Iégor Reznikoff a Michel Dauvois podnikli v osmdesátých letech minulého století nekonvenční výzkum ve třech jeskyních v oblasti Ariege. Nic nehledali. Zpívali. Šli jeskyněmi, zastavovali se a zkoušeli rezonanci jednotlivých částí. A výsledek? Oblasti s nejjasnější ozvěnou nejčastěji skrývaly malbu nebo rytinu, takže „hudba oživovala jeskyně“. Působivost rituálu v mihotavém světle louče a za zvuků fléten či takzvaných býčích řvounů si lze pěkně představit. Byly snad jeskynní úkryty svatyněmi či kulturními, iniciačními a hospodářskými středisky pro širší okruh lidí? Margaret Conkeyová z Berkeley se domnívá, že ano. Například Altamira prý mohla „být podzemním shromaždištěm mnoha stovek lidí z regionu. Ajak víme od moderních lovců-sběračů, taková shromáždění, ať už byl ekonomický důvod jakkoli viditelný, se konají spíše pro tvorbu společenského a politického spojenectví nežli pro světské praktiky.“
Trans a vstup do zásvětí
A pak je tu další teorie, kterou do odborných kruhů uvedl v časopise Current Anthropology (1986) právě Lewis-Williams. Podpořil jej i další archeolog Jean Clottes. Zjednodušeně se dá nazvat neošamanistickou. Jeskynní obrazy prý mají původ v halucinačním stavu mysli, v transu, a jsou spojením s duchovnem, které již mohl homo sapiens na rozdíl od svých neandertálských soupeřů zažívat: „První dvojrozměrné obrazy tak nebyly znázorněním trojrozměrných věcí z hmotného světa, jak vědci vždy předpokládali, nýbrž fixovanými mentálními obrazy jiného vědomí.“ Díla tedy byla přímo vizemi, nikoliv jen jejich podobou. A vyzdobený povrch skály byl prý meziplochou, médiem či membránou, chcete-li, což johannesburský profesor dokládá vlastními výzkumy u Sanů, pro něž byl důležitý dotyk s výjevy antilop oryx.
Lewis-Williams si bere na pomoc neuropsychologii a šamanské kultury, zabývá se změněnými stavy vědomí (ASC) a třemi stadii halucinací, přičemž mnohdy -velmi výběrově - ukusuje z koláčů řady vědeckých disciplín, takže někdy zřejmě nechtě připomíná šamanistický bestseller Kosmický had z pera antropologa Jeremyho Narbyho (česky 2007). Na rozdíl od něj však Lewis-Williams nehledá ve vizích hadů, šroubovic a žebříků strukturu DNA, ale vysvětluje nám, že „podzemní chodby a komory byly útrobami podsvětí; kdo do nich vstoupil, ve fyzickém a psychickém smyslu se ocitl v podsvětí. Duchovní prožitky byly zhmotněny“. Jeskyně a kontrola nad nimi prý rovněž přispívaly k sociálním rozdílům. Lewis-Williams uzavírá: „Socializované změněné vědomí, kosmologie, náboženství, politický vliv a obrazivá tvorba (předchůdce umění) se spojily v onen druh společnosti, který považujeme za zcela moderní.“ Jeho kniha - místy dosti upovídaná a zahrnující opakování obecně známého (Darwin, Lyell, Descartes, de Saussure) - by zasloužila poučený doslov, který by relativizoval autorovy příliš sebejisté, ač v podstatě jen spekulativní soudy. „Nevěřím, že dva šamani v různých koutech Evropy namalovali pod vlivem halucinogenů téměř stejného bizona,“ říká kupříkladu Christian Züchner z univerzity v Erlangenu. Zdaleka není skeptikem jediným...
Ani tisíce slov, teorií, výkladů či přístupů však nevypoví tolik, co dokázali dávní umělci, kteří již celou věčnost dlí za skalní stěnou. Archeolog Jiří Svoboda popisuje v knize Mistři kamenného dláta (1986) nádheru Lascaux, jež byla roku 1963 uzavřena a nedaleko v Montignaku zbudována její kopie, následovně: „Malby ve vstupním sále jsou charakteristické především zvláštním, až surrealistickým stylem, kombinujícím různé perspektivní pohledy. Návštěvník stojící uprostřed sálu má pocit, jako by byl obklopen pomalu vířícími kruhy nadpřirozených zvířat. Směr pohybu určuje souvislá řada býků v nadživotní velikosti, zakončená neforemným čtvernohým tvorem s přímými rohy. Před žádným jiným, byť propracovanějším celkem paleolitických maleb se neopakuje pocit trvajícího, nekonečného pohybu tak sugestivně jako zde.“ I proto není divu, že když sem, k jednomu ze zřídel světového umění, dorazil významný americký archeolog, pouze mlčel. A polovinu z ochránci povolených dvaceti minut proplakal.
***
V roce 1879 Marie, dcerka dona Marcelliona de Sautuola, pobíhala s tatínkem po jeskyni, když tu za třepotavého svitu lampičky vzhlédla a užasla. „Podívej tati, voli!“ Na stěnách byly obrazy dvou tuctů bizonů seskupených do kruhu se dvěma koňmi, jedním vlkem, třemi kanci a třemi srnkami.
Jeskynní malby z doby mladého paleolitu dodnes fascinují svou krásou. Nikomu se ale nepodařilo zcela přesvědčivě vysvětlit, jaký byl vlastně jejich účel.
O autorovi| Martin Rychlík, etnolog a novinář Autor (* 1977) je editorem týdeníku Euro, v doktorandském studiu na FF UK se zabývá antropologií umění
