Neděle 5. února 2023, svátek má Dobromila
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jak je důležité být legendou

Česko

Čtyřsvazkový soubor málo známých textů Antoina de Saint-Exupéryho (1900–1944) byl na květnovém knižním veletrhu v Praze představen jako Nejkrásnější česká kniha roku 2008. Za pozornost však stojí nejen kvůli sličné úpravě.

Když letec a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry vydal Kurýra na jih, Noční let, Malého prince nebo Citadelu, mnoho čtenářů si myslelo – a stále myslí –, že nutně psal o sobě a svých zážitcích. Dnes už dobře víme, nakolik se do jeho psaní promítlo harmonické dětství, létání, poušť, hvězdy – i válka. Ale Saint-Exupéry tu slovy nezachycoval svoje dětství, lásku k létání, uhranutí pouští i hvězdami, jež měl skoro na dosah, a válku, která jen prohloubila jeho potřebu útěchy.

Jistě, jako každý autor vycházel i z vlastních zkušeností – ale jen vycházel. Vytvářel totiž úplně nové příběhy, které žijí jakoby vlastním životem, nezávisle na svém tvůrci. Můžeme se dohadovat, v čem se Saint-Exupérymu podobají postavy Bernise, Fabiena, Riviéra či berberského vládce – zda by o každém z nich autor řekl, že je „divný chlápek, kterého nic plně neuspokojí“, jako přiznal o sobě. Ale není to tak důležité. Kus Exupéryho mají v sobě všichni jeho hrdinové – a vlastně žádný.

Ani pětašedesát let po jeho smrti nevíme o Saint-Exupérym zdaleka všechno. Můžeme sice číst v češtině jeho romány, publicistiku a korespondenci z války, nezkrácený překlad Citadely – i několik životopisů a knižní svědectví o definitivním nálezu letadla, s nímž se 31. července 1944 Exupéry nevrátil ze svého posledního průzkumného letu. A přece to není vše. Když předloni ve Francii knižně vyšly téměř neznámé texty slavného spisovatele, vzbudily velký ohlas. Jak už to bývá: znovu se oživila legenda, ale také touha vrátit se k Saint-Exupéryho dílu a najít se v něm.

Dům, poušť a kamarádi V překladu Věry Dvořákové a ve zdařilé grafické úpravě Zdeňka Zieglera soubor nedávno vydalo nakladatelství Vyšehrad. Editoři Delphine Lacroixová a Alban Cerisier do čtyř útlých svazků uspořádali Saint-Exupéryho korespondenci, přednášky, úvahu o literatuře, úvodní slovo k filmu, ale také zlomky k románům a prvotiny – fragment Letec, později rozpracovaný v Kurýrovi na jih, a dosud nevydanou Tanečnici Manon. Jsou to tedy texty různého druhu; některé s ambicí stát se uměleckým dílem. Ačkoli vznikaly zhruba v letech 1923 až 1942 – v době autorova mládí, ale i lidské a tvůrčí zralosti –, spojuje je několik témat a motivů, které Saint-Exupéryho tvorbou prolínají od začátku do konce.

Jeden příklad za všechny – v textu Dnes večer jsem šel obhlédnout své letadlo (asi z poloviny 30. let) najdeme důvěrné vzpomínky na dětské hry, snivou meditaci o písku na Sahaře, zmínky o kamarádech z leteckých linek. O rodinném domě, kde trávil šťastné dětství, a o staré slečně vychovatelce, která se starala o prádlo, se autor zmiňuje velice často (v Zemi lidí, v tomto souboru rovněž ve zlomcích ke Kurýru na jih). Stejně tak se vrací k Sahaře, k hlubinám „hvězdného rybníka“, z něhož se člověka zmocňuje závrať, a zároveň úleva, když se od hlavy k patě může tisknout k zemi – na poušti přece ztroskotal letec i v Malém princi. Poušť je také místem, kam spisovatel situoval své zásadní dílo, Citadelu.

A kamarádi-letci? Všimněme si, že o nich autor píše často a stejně: s neutuchajícím obdivem a láskou. Kupříkladu na Guillaumeta, který havaroval v zimních Andách a dokázal se zázračně vrátit k lidem, sám a zubožený k smrti, vzpomínal na výroční slavnosti rodinného týdeníku Mode pratique. Saint-Exupéry zde mluvil k dívkám, jež prožily nějaké životní drama, a zdůrazňoval, že pilot se zázračně zachránil, protože měl nenápadný, ale „hluboký důvod k životu“ – svou ženu, domov.

Jak v předmluvě upozorňuje editor Alban Cerisier, zatímco na konci 20. let byl Saint-Exupéry romanopiscem leteckých linek, v 30. letech se stává jejím kronikářem a ze svých kamarádů z letecké pošty soustavně vytváří legendu. A když začátkem prosince 1940 začíná svůj dopis oznámením, že Guillaumet je mrtev, pochmurně dodává: „Dnes večer se mi zdá, že už nemám přátel.“ Pitomá planeta, pitomé problémy Přátelství si Saint-Exupéry cenil hodně vysoko. Jako pilot ostatně věděl, že „ten kamarád letící sto metrů od něho nasadí pro jeho záchranu život. Všechno, co na světě má, své slunce, své radosti, své vzpomínky – a docela prostě – bez frází. Z poctivosti. A to je vzájemné. A dost hezké, ne?“ Hluboce pohrdal těmi, „kdo své dary odměřují … kdo dávají a přitom počítají“. Jsem rád marnotratný, říká v Textech ke Kurýru na jih a Nočnímu letu. Ale nejen kamarády-letce či druha z raného mládí Leona Wertha považoval Saint-Exupéry za opravdové přátele. Byly mezi nimi také ženy.

Čtyřsvazkový soubor obsahuje několik dopisů Louise de Vilmorin, do níž se zamiloval jako student a v roce 1922 ji požádal o ruku. Zasnoubení bylo sice již příštího roku zrušeno, ale jejich důvěrné přátelství pokračovalo. „Žena je sladkost,“ psal Antoine, který „své milé Lulu“ rád adresoval úvahy o psaní, postavách z románů a také posílal k posouzení svoje texty, přičemž se netrpělivě dožadoval odpovědi, jak se jí líbila jeho kniha.

Sedm dopisů Natalii Paley napsal Saint-Exupéry na jaře 1942 z Montrealu, kam ho pozval jeho kanadský vydavatel. Měl tam zůstat dva dny, ale nakonec z toho byly dva týdny. Sužuje ho samota a žlučníkový záchvat, netrpělivě čeká na vízum a touží konečně spočinout: „Potřebuji však důlek v rameni, kam bych zabořil čelo. Potřebuji ňadra, z nichž bych pil lásku.“ V té době intenzivně pracuje na Válečném pilotovi, Malém princi, Dopisu rukojmímu a Citadele.

Zvláště obřadný, biblický styl Citadely se promítl do jeho láskyplných psaní této dceři ruského velkovévody. Pasáže, kde si na rozdíl od svých románů dovoluje jednoznačné erotické výpady, střídá fňukání nemocného – a nakonec trapné vysvětlování muže tápajícího v milostném trojúhelníku, jemuž manželka otevřela telegram… Ulevuje si: „Pitomá planeta, pitomé problémy, pitomá řeč. Možná někde existuje hvězda, kde by byl život prostý.“ Alespoň jeho Malý princ se ji pokusil najít.

Takové bych fackovala, Suzanne Létání dávalo jeho životu smysl a srovnávalo mu perspektivu – stejně jako psaní. Saint-Exupéry už jako mladý záhy pochopil, že potřebuje obojí. Dokládají to Tanečnice Manon a Letec, dva prozaické texty, které napsal v polovině 20. let, přičemž Manon shodou okolností zatím nikdy nevyšla, ačkoliv o to autor velice usiloval.

Nejsou to veselé příběhy. Tanečnice a přítelkyně na jednu noc Manon touží po tom, aby si jí muži vážili, aby v ní viděli ženu, a ne holku, které pokrytecký chlap po společné noci řekne, že dělá špinavé řemeslo a že by měla začít žít jinak. A proč se s ní tedy neožení? „Takové bych fackovala, Suzanne,“ říká hrdinka své kamarádce. Marně se pokusí změnit svůj úděl; autonehoda jí přinese jen hlubší prázdnotu.

Krátká novela Letec pak předznamenává budoucího Kurýra na jih. Jejího hrdinu Bernise nechává spisovatel umřít, protože nenacházel „svůj dům“, nevěděl, kam se zařadit, aby měl v duši klid. Bernis marně hledá svoje místo ve světě, útěchu. Stejně jako tanečnice Manon. A stejně jako Saint-Exupéry sám. Tady se jeho život a dílo prolnuly co možná nejtěsněji.

***

KNIHA TÝDNE 1. svazek: Tanečnice Manon, Letec 2. svazek: Texty ke Kurýru na jih a Nočnímu letu 3. svazek: Dnes večer jsem šel obhlédnout své letadlo, Letec, Věřit lidem je možné 4. svazek: Sedm dopisů Natalii Paley

Antoine de Saint-Exupéry Vydal Vyšehrad, Praha 2008. 84 + 126 + 94 + 52 stran.

O autorovi| DANA PACKOVÁ, Autorka je redaktorka a literární recenzentka

Autor:

Deníčková soutěž: Vyhrajte čtení na dlouhé zimní večery
Deníčková soutěž: Vyhrajte čtení na dlouhé zimní večery

dílejte příběh ze života, napište deníček a vyhrajte skvělou sérii knih od Jo Nesba, ve kterých své detektivní schopnosti předvádí sám rozervaný...