„Ilmare, musíme být nejpozději v 16 hodin ve Lvově. Pojedeme dvěma auty. Spočítej dobu na cestu a vyber trasu.“ „Rozkaz. Pojedeme civilizovaně?“ To bylo naše kódové slovo. Co znamenalo? Zdolávat velké vzdálenosti není snadné. Když za den projedete 350 a víc kilometrů bez vystoupení z auta, jste na konci cesty hodně unavení a nepřipravení k intenzivní práci. A k mým povinnostem patřilo každý měsíc alespoň den pracovat u každého pluku armády – vidět všechno, slyšet všechno a osobně zhodnotit stav a činnost pluku, jeho velitele a jemu podřízené důstojníky a poddůstojníky.
K zachování schopnosti pracovat po dlouhém cestování jsem proto vypracoval takový civilizovaný způsob přesunu: hodinu jet maximální rychlostí – po ukrajinských silnicích bylo možné bezpečně dodržovat volhou rychlost 90–100 kilometrů za hodinu – a potom jít deset minut energicky po silnici (auta následovala). Tak se dařilo nejen udržovat dobrou fyzickou formu, ale i uchovat jasnou mysl (je známo, že při chůzi se dobře přemýšlí). Ujet několik set kilometrů bez vystoupení z auta znamenalo únavu. Tento způsob jsme s Ilmarem nazývali barbarský.
„Jako vždycky.“ Chladný a trošku neklidný tón velitele okruhu mě zarazil. Co to může znamenat? První dohad: hoří inspekce. Proto je velitel neklidný. Druhý dohad: něco, co se týká mě osobně? Jmenování do funkce? Ale proč takový spěch? Velitel ví, že jsem 450 km od Lvova. Copak nelze sdělit nové pověření telefonicky? A co když souvisí s Egyptem? O takových věcech se nedá vždycky mluvit do telefonu. (V Egyptě jsem sloužil před dvěma roky, vedl jsem skupinu poradců u generálního štábu egyptské armády a byl jsem odtud odvolán kvůli zdraví manželky Anny Vasiljevny v dubnu 1966.)
V roce 1967 egyptská armáda utrpěla hanebnou porážku. Izraelské tankové brigády se ocitly 70–80 kilometrů od Káhiry. Myslím si, že jen rozhodný zásah SSSR zabránil zkáze Egypta. Po rozhovorech vůdců SSSR a USA byla stanovena demarkační linie mezi bojujícím Izraelem a Egyptem na Suezském průplavu. A Sinajský poloostrov zůstal celý v rukou Izraele.
S porážkou Káhiry jsme se nemohli smířit. Proto jsme úplně nahradili zničenou egyptskou techniku a výzbroj. Už po několikáté! Byl maximálně zvýšen počet našich odborníků, vytvořen početný aparát poradců v čele s bývalým velitelem Karpatského vojenského okruhu Petrem Nikolajevičem Laščenkem.
Nu… Neznámo je horší než špatná zpráva. Nepříjemně se mi rozbušilo srdce. „Soudruhu veliteli, odjet musíme nejpozději v 10.30. Pak to do 16 stihneme,“ ohlásil Bruninijeks. „Dobře. Pojedeme dvěma auty, aby byla záruka.“ Předal jsem velení generálmajorovi Tukejevovi a v 10.30 jsme s Ilmarem odjeli dvěma auty do Lvova.
Přesně v 16.00 jsem byl v pracovně velitele okruhu. Zavřel jsem za sebou dveře a hlásil: „Generálporučík Majorov.“ Uviděl jsem, jak rychle, a podle mého názoru nervózně a chvatně vstali od stolu tři generálplukovníci. Zřejmě se opravdu jedná o můj osud. A přítomnost náčelníka Hlavního operačního oddělení Generálního štábu generálplukovníka Michaila Ivanoviče Povalije mi napověděla: Egypt!
Nastala však nějaká nepřirozeně ostražitá pauza. První se ozval člen vojenské rady okruhu Malcev. Kývl mým směrem a řekl: „Vida, je připraven k boji!“ Podal mi ruku a dodal: „V holínkách, s řemenem!“ A opět několik chvilek beze slov, což u mě vyvolalo neklidné očekávání.
Zaznamenal jsem nesouhlasný a dlouhý pohled, který velitel vrhl na Malceva. Potom se zdrženlivý a korektní Vasilij Zinovjevič otočil ke mně. „Čest!“ stiskl mi ruku, uchopil mě za loket a vedl ke generálplukovníkovi Povalijovi.
„Víte, kdo to je?“ „Ano!“ „Tedy ho pozorně poslouchejte.“ „Rozkaz!“ A v hlavě blesk: Egypt! Tam – bojovat… Michail Ivanovič beze spěchu a významně ukázal rukou na psací pult. Na jeho šikmé ploše ležela mapa. A nad ní visely dvě nástěnné nesvítící lampy – v pracovně bylo dost jasno. Došli jsme k pultu a Povalij lampy rozsvítil. Mapa ležela rubem nahoru. Otočil ji a tiše, měkce řekl: „Čti a zapamatuj si… Psát se nic nesmí.“
Jako vojenský profesionál jsem si zvykl ničemu se nedivit: služba v armádě přináší hodně různých změn situace. Je pouze třeba maximálně soustředit pozornost, zaznamenat to nejdůležitější a klidně, bez rozpaků rozhodnout.
Přede mnou ležela mapa v měřítku 1:500 000 (tedy 1 cm na mapě odpovídá 5 kilometrům v terénu).
Četl jsem velký nápis: „Mapa-rozkaz…“ A dál, pod záhlavím, také tuší, ale drobným kaligrafickým písmem: „…k invazi 38. armády (v závorce byla vyjmenována její sestava) do ČSSR s cílem potlačit, a v případě nutnosti zničit kontrarevoluci na jejím území“. Potom můj pohled zaznamenal tečkovaný půlkruh mezi Ostravou a Brnem a nápis: „Ke konci D.“ Praporek s nápisem 38-A byl zabodnut do města Trenčína na Slovensku. A nápis: K Č + 16–18.
Dole u okraje mapy jsem četl: „Ministr obrany maršál Sovětského svazu Grečko.“ V levém dolním rohu pak: „Vyhotoveno v jediném exempláři. Vyhotovil M. I. Povalij 11. dubna 1968.“
„Invaze,“ prolétlo mi hlavou. To znamená válku. Povalij pohlédl na hodinky a řekl: „Čti, čti.“ „Právě to dělám.“ „Za třicet minut odlétám.“ Těžké mlčení přerušil Jevdokim Jegorovič Malcev: „Čeká nás velká stranicko-politická práce. Je třeba informovat člena vojenské rady, náčelníka politického oddělení armády a energicky se pustit do této práce.“
„Jevdokime Jegoroviči, to nebude možné.“ „Jak to, nebude?“ zeptal se prudce Malcev. „Nesmíme před stranou skrývat úkoly, které bude řešit armáda. Mobilizace jednotek! Všechno je třeba udělat včas…“
„Jevdokine Jegoroviči,“ přerušil ho tiše Povalij, „dnes v deset hodin ministr obrany se mnou předložil tuto mapu Leonidu Iljiči a on přikázal ministrovi, že toto,“ poklepal prstem na mapu, „plně smí znát jen realizátor.“ Pokynul ke mně: „Pouze on. Kromě něj nikdo!“
„Nu, uvidíme. Zavolám Andreji Antonovičovi (ministrovi obrany),“ už ostřeji vyrazil na Povalije Malcev.
„To nedoporučuji. Veškeré rozhovory telefonem, rádiem nebo písemně o této věci,“ opět poklepal prstem na mapu, „Leonid Iljič kategoricky zakázal.“
Znovu těžká pauza. Ostražitě poslouchám spor mezi Malcevem a Povalijem. Bisjarin soustředěně mlčí. Povalij si odkašlal do dlaně a přerušil mlčení: „Jen pro vás. Závěrem Leonid Iljič řekl ministrovi: Andreji, připrav se na nejhorší. Ale dá Bůh, že se bez toho obejdeme.“ - - -Nedlouho před srpnovou invazí se konalo vojenské cvičení Varšavské smlouvy s označením Šumava. Tajným cílem bylo posoudit situaci v ČSSR. Při hodnocení cvičení si čeští straničtí představitelé uvědomili, že by ruská armáda mohla při hájení socialistického tábora před narušiteli srovnat část naší republiky se zemí:
Tak se můj přípitek změnil ve vystoupení, které si zřejmě přáli Smrkovský i Kriegel. (Krieglův přísný vzhled a povaha zřejmě nějak souvisí s jeho povoláním gynekologa – jemné a náročné povolání!) Myslím, že právě zde, na reprezentativním obědě se chystali bojovat se sovětskou armádou a spojenci ve Varšavské smlouvě. Prostě připadlo na mě snést úder.
Vstal Kriegel.
„Chci generálovi položit dotaz. Používali jste na cvičení atomové zbraně?“ Snahu zůstat zdvořilý, a dokonce na to myslet jsem už dávno opustil.
„Pokud jste, vážený Kriegle, pozorně poslouchal armádního generála, tak…“
„Poslouchal,“ přerušil mě a upřesnil: „Plánovali jste jejich použití?“ „Ano, plánovali.“ „A použili byste je?“ „Ano, pokud by přišel rozkaz.“ Dzúr se zavrtěl na židli a já jsem si vzpomněl na jeho nedávné otázky, které jsem dostal ohledně použití atomových zbraní.
„Vy byste použili tuto zbraň vmé zemi?“ zeptal se hlasitěji než obyčejně Kriegel. „Proti mým Čechům a Slovákům?“
Dosud mlčící prezident – Bože – bouchl pěstí do stolu a řekl: „Konec diskuse!“ (Právě tak to řekl, česky.) Nastalo ticho. „Konec,“ už tiše řekl Svoboda.
Usedl jsem. Kriegel a Smrkovský také. Sivickij ke mně naklonil hlavu a zašeptal: „Kriegel by se neměl zabývat politikou, ale hrabat se pinzetou v p...i.“
Prezident vstal, a to, co tehdy řekl, je možné pokládat v mnohém za určující pro další vývoj událostí v Československu.
„Jsem starý muž. A na všechno, co se tady stalo, hledím očima minulosti. Zažil jsem nejednu válku. A vždy jsem byl synem své země. Nyní nemluvím jako prezident, ale jako její občan. Ano, jsem také stoupenec míru. Ale ne míru, který nám vnutili v roce 1938. Tehdy 20 procent území mé vlasti připadlo fašistickému Německu, horthyovskému Maďarsku a panskému Polsku. Tehdy z mé země vytrhli skoro tři miliony mých spoluobčanů. A přes půldruhého roku po zemi mé vlasti dupala fašistická bota. A až potom, po šesti létech války, díky Sovětskému svazu, jemu,“ ukázal prstem směrem ke mně, „a mnoha a mnoha hrdinům rudé armády jsme mohli žít klidně. Pánové Smrkovský a Kriegle,“ (tak je nazval: pánové), „tři sta tisíc sovětských vojáků leží v československé zemi.
A my tady diskutujeme na téma: je třeba se učit bojovat, nebo ne. A aby se bojovalo dobře, půjdu a požádám soudruha Angela a soudruha Leonida, aby ponechal v Československu svou armádu.“ Opět ukázal prstem směrem ke mně: „Aby učili vás, Čechy a Slováky, jak je třeba bojovat.“
Smrkovský vyskočil: „To bude neústavní!“
Na to Svoboda klidně odvětil: „Zato potřebné. A nebudeme mít strach ze ztráty svobody, nezávislosti a našeho území.“
A Ludvík Svoboda začal vzpomínat, jak v roce 1943 u Charkova ve vesnici Sokolovo bojoval proti „Smrtihlavu“ wehrmachtu. Levé křídlo jeho praporu bylo odkryté. A Svoboda požádal velitele kozácké divize, který tam také bojoval, aby kryl toto křídlo. „A s kozáky přijel on,“ ukázal na mě prezident po třetí, „mladý major…“
„On je kozák?“ přerušil Kriegel prezidenta.
„Ano, bojoval v kozácké divizi,“ pokračoval Svoboda.
V pojetí Evropanů ještě z dob napoleonských válek vyvolávají kozáci velice nepříjemné asociace. O to se postarala propaganda. Proto Kriegel tak vykřikl, málem s úžasem v hlase: „On je kozák?“
„Ale oběd je oběd,“ řekl Svoboda, „pronáším přípitek na ukončení cvičení. Děkuji Ivanu Ignaťjeviči a Michailu Iljiči za velkou práci na tomto cvičení a žádám hlásit soudruhu Leonidovi a soudruhu Angelovi: Já jako vrchní velitel udělám nezbytné závěry a Československá lidová armáda bude připravená k boji a bojeschopná. A diskutovat,“ pohlédl na Kriegla a Smrkovského, „budeme jako obvykle na jednání předsednictva. Navrhuji přípitek na ukončení cvičení, na další práci, na Varšavskou smlouvu, na mír v naší zemi!“
Tím oběd skončil.
Majorov u Brežněva a hlavního ideologa strany Suslova podává hlášení, jak by se dle jeho předpokladu mohla vyvíjet situace v Československu, kdyby Rusko nezasáhlo:
Leonid Iljič vstal, stále kouřil, upřel na mě pohled a položil naprosto nečekanou otázku: „Jak vidíte vývoj událostí v Československu?“ Bože můj, to přece není má kompetence. Bohužel jsem ještě nedozrál k takové analýze a takovým závěrům. Ale otázka padla a ode mě se čeká odpověď:
Sebral jsem myšlenky a zpočátku plaše, ale potom stále jistě jsem začal odpovídat: „Za měsíc nebo dva bude ČSLA (československá armáda) rozložena úplně. Úsilím trojice Kriegel, Mlynář a Císař. A náčelníků politických orgánů.“
Suslov na mě opět nepřátelsky pohlédl. Hrál jsem si s ohněm, ale pokračoval jsem: „Obyvatelé měst, hlavně inteligence, privilegovaná dělnická třída, činovníci správy na různých úrovních – ti všichni podléhají důslednému nátlaku. Je v nich rozněcována nenávist k Sovětskému svazu a Varšavské smlouvě.“
Udělal jsem pauzu a hlavou mi prolétlo: „Je tomu tak? Mám pravdu? Nejsem příliš ostrý?“
Leonid Iljič zřejmě zachytil mou nejistotu, a aby mě povzbudil, pobídl mě: Pokračujte, Alexandře Michailoviči. Posloucháme vás.“ Chtě nechtě jsem vyhrkl, co mi už dlouho vrtalo v hlavě: „Jednoho krásného dne, Leonide Iljiči, u Čopu, Mukačeva, Užhorodu se mohou objevit 82. a 101. výsadková divize NATO. A celými Čechami a Slovenskem maximální rychlostí přijedou k nim pátý a druhý armádní sbor USA (9 až 11 divizí) a první a druhý armádní sbor SRN, což je také 9 až 11 divizí. Víme, že manévry vojsk NATO budou začátkem září…“
Brežněv a Suslov na sebe pohlédli. Pokračoval jsem ostře: „V noci před výsadkem bude sestavena loutková československá vláda. Ta vyhlásí neutralitu, vystoupí z Varšavské smlouvy a požádá NATO, aby chránilo zemi před sovětskou invazí.“
Udělal jsem pauzu. „Posloucháme, posloucháme, veliteli armády,“ opět mě pobídl Brežněv.
„Československo může být ztraceno. Nebo přijde velká válka…“ - - -Smluvený signál. První minuty invaze, první ruský mrtvý:
Signál přišel 20. srpna ve 22 hodin 15 minut.
V rádiu se jasně a zvučně ozvalo: „Vltava-666“.
Liják pokračoval, údery hromu přehlušovaly řev motorů.
Nenápadně jsem se pokřižoval a přikázal Bruninijeksovi: „S Bohem! Na Trenčín!“
Ve druhé radiostanici následovala jedno za druhým hlášení velitelů divizí potvrzující přijetí signálu. I generál Tukejev, už připravený vyrazit levým směrem na Košice–Brno, hlásil: „Signál obdržen. Signál obdržen. Splním. Splním.“
V listí dál šuměl déšť. Ale já jsem slyšel jen rachot tankových motorů a pocítil jsem, jak mi zrychleně buší srdce. Českoslovenští pohraničníci nic netušili a sloužili jako obvykle: častá cvičení a pohyby vojsk na území obou spojeneckých států pohraničníky naučily, aby se nezneklidňovali: spojenci přece nedrží v ruce kameny…
Máme za sebou prvních 200 kilometrů. Já se svou operativní skupinou ve volze jsem zastavil na krajnici silnice před třemi tanky T-55 z rozvědky zvláštního oddílu pod velením Bruninijekse. Někde vpředu je městečko Poprad. Tam je třeba udělat zastávku na odpočinek. A posunout ručičky hodin. Středoevropský čas…
V Moskvě je 6, tady 4 hodiny ráno. Zůstal jsem v autě a otevřel dveře. Přišli zástupci náčelníka operačního oddělení štábu armády podplukovníci Ševcov a Spirin se svými hrdlořezy. Nad našimi hlavami vrčel vrtulník. Přikázal jsem Ševcovovi, aby zjistil příčinu zastávky tanků. Ještě jsem nedořekl větu, když mě Spirin popadl za ruku a rychle vytáhl z auta. Zadní část volhy s typickým kovovým křupnutím rozdrtil tank, který se nečekaně rozjel. Řidič a radista, kteří seděli vpředu, stačili vyskočit, ale desátník (pokud se nemýlím, byl to můj jmenovec, také Alexandr), který seděl vlevo vedle mě, zahynul… Spirin a jeho lidé popadli zbraně. „Stát!“ křikl jsem.
Kolena se mi třásla: nesmyslnost takové smrti nemohla být nijak napravena, můj pochodový plán ji nepředpokládal. „Co to děláte, svině?!“ zařval jsem na velitele tanku a mechanikařidiče, kteří už seskočili na zem.
„Musíme na Trenčín… Majorov rozkázal…“ omlouvali se rozpačitě vojáci.
„Já jsem Majorov!“ „My jsme vás nepoznali, soudruhu generále!“
Jistě, tankisté mě nikdy předtím neviděli v tankové kombinéze, navíc jsem seděl v autě. Důvod mimořádné události zřejmě byl ten, že na místo jednoho mechanikařidiče usedl jeho střídač. Jeho předchůdce neponechal tank pouze zabrzděný, ale také se zařazenou první rychlostí. Z únavy způsobené dlouhou cestou to zřejmě zapomněl střídači říct a ten po spuštění motoru odbrzdil. A tank najel na volhu. Vyšetřování potvrdí nebo zamítne tento můj předpoklad… Ale ať to bylo jakkoli, zemřel náš voják.
Spirin byl připraven tankisty zatknout. Nevydal jsem takový rozkaz. Tragická nesmyslnost? Jistě! Ale kolik se jich ještě stane, když uvážíme všechno, co souvisí s pohybem gigantického válečného stroje – drtícího a ničícího na své cestě mnohé, co mohlo žít!
Tak byl otevřen účet našich ztrát v Československu roku 1968. - - -Majorov se usmiřuje se slovenským generálem Samuelem Kodajem, který nejdříve ruskou armádu zval, a pak jim spílal. Posléze se vypořádá s třemi českými „kontrarevolucionáři“: Ráno 24. srpna, zatímco jsem ještě pil čaj, nečekaně se otevřely dveře pracovny a plaše vstoupil Kodaj. Připadalo mi, že se zmenšil a jeho obvykle rovná postava je přepadlá. „Čest práci, Alexandře.“ Našel nejvhodnější pozdrav: tak se zdraví při setkání členové KSČ. Kodaj chtěl zřejmě těmi slovy říci, že máme oba mnoho společného, že jsme oba komunisté.
Rychle jsem mu vyšel vstříc. Objali jsme se.
„Promiň, Alexandře, choval jsem se mizerně.“
„Ty mi promiň, Samueli, plnil jsem rozkaz.“
Tyto dvě věty, které jsme si vyměnili, navrátily naše původní vztahy a vzájemné pochopení.
Nechal jsem přinést čaj. „Což tak slivovice?“ „Ne, Samueli! Slivovice bude později, až tady zvítězí socialismus.“
Hovor šel zpočátku těžce. Zřejmě jsme zkoumali jeden druhého. Ale potom jsme se zahřáli a začali mluvit otevřeněji.
„Alexandře, včera mě předvolal Gustáv Husák. On mi…“ Samuel zakroužil rukou nad hlavou. „Jak se to řekne rusky?“ „Umyl hlavu?“ „Správně. Vytýkal, že věci v okruhu jsou špatňoučce. Pořádně zaryl…“ Takže vnější síla, tedy samotný Gustáv Husák, pomohl k rychlému vzpamatování Kodaje. Dobré.
Pokračoval: „Zítra letí Husák s prezidentem do Moskvy. Přede mnou zavolal Dzúrovi. Požadoval, aby byl skutečným Slovákem, žádným Švejkem. Dzúr také poletí na rozhovory do Moskvy.“
Takže i Dzúr potřeboval patřičný tlak. To je dobře…
Večer 24. mi zavolal vrchní velitel skupiny armád „Sever“ Pavlovskij (jeho štáb se v té době už přemístil z Legnice do Milovic). Vyslechl mé krátké hlášení o situaci a řekl: „Bude třeba zastřelit tři kontrarevolucionáře.“ A uchechtl se do sluchátka. Ztuhl jsem.
„Jste na špatné adrese, soudruhu vrchní veliteli.“
„Na správné, Alexandře Michajloviči. Na správné.“
„Nechápu tento hřbitovní humor, Ivane Grigorjeviči.“
„Pochopíš, veliteli armády. V Ostravě vládnou pravičáci. Němcová, ideologický tajemník okresního výboru KSČ, Kubíček, její podřízený, šéfredaktor Ostravských novin, Nelepka, fejetonista těchto novin… Vše nejde hladce, veliteli armády. Dubčeka a další u Užhorodu strčili do basy. A ty lituješ takové kontry.“
Můj údiv přerostl v úžas. Tento neobvyklý rozkaz vrchního velitele mnou otřásl. Pavlovského jsem znal dlouhé roky, vážil jsem si ho. Když velel povolžskému vojenskému okruhu, byl jsem prvním zástupcem náčelníka štábu tohoto okruhu. V ozbrojených silách byl znám nejen jako vzdělaný a kompetentní odborník. Mnozí ho znali jako inteligentního člověka (já bych řekl inteligenta turgeněvského typu: do řeky neskočí a tonoucího nezachrání). Zkrátka slyšet od něho o zastřelení bylo z řady důvodů hloupé. Ne nadarmo se říká, že sentimentální inteligenti bývají neobyčejně krutí…“
Projevil jsem slabost a splnil tento děsivý a nehezký rozkaz.
Přikázal jsem veliteli 24. železné motostřelecké divize generálu G. P. Jaškinovi zatknout Němcovou, Kubíčka a Nelepku a v doprovodu ochranky náčelníka politického oddělení divize plukovníka Komarova je strčit do uzavřeného transportéru a přes noc bez zastavování přivézt ke mně do Trenčína.
Ráno 25. srpna, když v mé pracovně seděli generálové Zolotov a Tukejev, se otevřely dveře a vešli plukovník Komarov a tři zatčení v doprovodu dvou samopalníků. Komarov hlásil: „Soudruhu veliteli, váš rozkaz byl splněn. Zatčení přivedeni.“ Pokynul jsem Komarovovi, aby usedl, a samopalníkům ukázal na dveře. Tři zatčení napřáhli ruce jako na povel ke stisknutí: proč se nepozdravit. Ale já jsem jim pokynul: ustupte o několik kroků.
Má první slova byla následující: „Poručili mi, abych vás popravil. Zastřelil nebo pověsil,“ udělal jsem pauzu. „To má rozhodnout on,“ ukázal jsem na Komarova.
Zatčení mlčeli. Jestli tehdy věřili v rychlou smrt nebo ne, to se dnes neodvážím posoudit.
„Přijal jsem řešení: pokud splníte můj příkaz a nebudete se zabývat – ústně ani tiskem – kontrarevoluční propagandou a probouzet nenávist k nám, k sovětské armádě a Sovětskému svazu, dám vám milost.“
Zatčení stáli se sklopenými hlavami a byli bělejší než plátno. Zdálo se, že se jim podlomily nohy.
Zolotov, Tukejev a Komarov mlčeli, zřejmě nechápali podstatu tohoto úděsného divadla.
„Řeknu,“ vysmíval jsem se zatčeným, „že vaše pořadí je určeno.“ Udělal jsem pauzu. „Kubíček zamře první… Nelepka ho bude následovat… A potom se připojí madam…“
Když se nyní ohlížím, stěží věřím, že se to odehrálo v pracovně velitele Sovětské armády a že tento velitel jsem byl já, dosud žijící stařec.
Po dlouhém mlčení promluvil Kubíček. Zajíkavě. „Soudruhu Majorove, vše splníme… budeme tisknout jen to, co prověří a schválí soudruh,“ ukázal na Komarova.
Němcová dodala: „Nyní jsem pochopila, co je socialismus… Všechno jste nám jasně vysvětlil. Socialismus je kontrola…“ A ironicky se usmála.
„A co řeknete vy, Nelepko?“ „Nebudu nic psát. Se vším souhlasím…“ „Plukovníku Komarove, propusťte je. Ať se vrátí domů. Nyní jsou to naši druzi.“ „Rozkaz, soudruhu veliteli.“ Potom mi Ilmar řekl, že po odchodu z pracovny Němcová řekla ostatním: „Majorova a Zolotova jsem hned poznala. Ale kde se vzal ten otlemený čínský generál?“ Mínila Tukejeva.
Jestli jste naživu, paní Němcová, pane Kubíčku a pane Nelepko, sice pozdě o 30 let, já, starý člověk, prosím o prominutí za duševní trauma, jež jsem vám způsobil. Toho dne jsem klesl tak nízko, jak by neměl klesnout generál, který si sebe váží. Jsem totiž člověk. Odpusťte.
K zachování schopnosti pracovat po dlouhém cestování jsem proto vypracoval takový civilizovaný způsob přesunu: hodinu jet maximální rychlostí – po ukrajinských silnicích bylo možné bezpečně dodržovat volhou rychlost 90–100 kilometrů za hodinu – a potom jít deset minut energicky po silnici (auta následovala). Tak se dařilo nejen udržovat dobrou fyzickou formu, ale i uchovat jasnou mysl (je známo, že při chůzi se dobře přemýšlí). Ujet několik set kilometrů bez vystoupení z auta znamenalo únavu. Tento způsob jsme s Ilmarem nazývali barbarský.
„Jako vždycky.“ Chladný a trošku neklidný tón velitele okruhu mě zarazil. Co to může znamenat? První dohad: hoří inspekce. Proto je velitel neklidný. Druhý dohad: něco, co se týká mě osobně? Jmenování do funkce? Ale proč takový spěch? Velitel ví, že jsem 450 km od Lvova. Copak nelze sdělit nové pověření telefonicky? A co když souvisí s Egyptem? O takových věcech se nedá vždycky mluvit do telefonu. (V Egyptě jsem sloužil před dvěma roky, vedl jsem skupinu poradců u generálního štábu egyptské armády a byl jsem odtud odvolán kvůli zdraví manželky Anny Vasiljevny v dubnu 1966.)
V roce 1967 egyptská armáda utrpěla hanebnou porážku. Izraelské tankové brigády se ocitly 70–80 kilometrů od Káhiry. Myslím si, že jen rozhodný zásah SSSR zabránil zkáze Egypta. Po rozhovorech vůdců SSSR a USA byla stanovena demarkační linie mezi bojujícím Izraelem a Egyptem na Suezském průplavu. A Sinajský poloostrov zůstal celý v rukou Izraele.
S porážkou Káhiry jsme se nemohli smířit. Proto jsme úplně nahradili zničenou egyptskou techniku a výzbroj. Už po několikáté! Byl maximálně zvýšen počet našich odborníků, vytvořen početný aparát poradců v čele s bývalým velitelem Karpatského vojenského okruhu Petrem Nikolajevičem Laščenkem.
Nu… Neznámo je horší než špatná zpráva. Nepříjemně se mi rozbušilo srdce. „Soudruhu veliteli, odjet musíme nejpozději v 10.30. Pak to do 16 stihneme,“ ohlásil Bruninijeks. „Dobře. Pojedeme dvěma auty, aby byla záruka.“ Předal jsem velení generálmajorovi Tukejevovi a v 10.30 jsme s Ilmarem odjeli dvěma auty do Lvova.
Přesně v 16.00 jsem byl v pracovně velitele okruhu. Zavřel jsem za sebou dveře a hlásil: „Generálporučík Majorov.“ Uviděl jsem, jak rychle, a podle mého názoru nervózně a chvatně vstali od stolu tři generálplukovníci. Zřejmě se opravdu jedná o můj osud. A přítomnost náčelníka Hlavního operačního oddělení Generálního štábu generálplukovníka Michaila Ivanoviče Povalije mi napověděla: Egypt!
Nastala však nějaká nepřirozeně ostražitá pauza. První se ozval člen vojenské rady okruhu Malcev. Kývl mým směrem a řekl: „Vida, je připraven k boji!“ Podal mi ruku a dodal: „V holínkách, s řemenem!“ A opět několik chvilek beze slov, což u mě vyvolalo neklidné očekávání.
Zaznamenal jsem nesouhlasný a dlouhý pohled, který velitel vrhl na Malceva. Potom se zdrženlivý a korektní Vasilij Zinovjevič otočil ke mně. „Čest!“ stiskl mi ruku, uchopil mě za loket a vedl ke generálplukovníkovi Povalijovi.
„Víte, kdo to je?“ „Ano!“ „Tedy ho pozorně poslouchejte.“ „Rozkaz!“ A v hlavě blesk: Egypt! Tam – bojovat… Michail Ivanovič beze spěchu a významně ukázal rukou na psací pult. Na jeho šikmé ploše ležela mapa. A nad ní visely dvě nástěnné nesvítící lampy – v pracovně bylo dost jasno. Došli jsme k pultu a Povalij lampy rozsvítil. Mapa ležela rubem nahoru. Otočil ji a tiše, měkce řekl: „Čti a zapamatuj si… Psát se nic nesmí.“
Jako vojenský profesionál jsem si zvykl ničemu se nedivit: služba v armádě přináší hodně různých změn situace. Je pouze třeba maximálně soustředit pozornost, zaznamenat to nejdůležitější a klidně, bez rozpaků rozhodnout.
Přede mnou ležela mapa v měřítku 1:500 000 (tedy 1 cm na mapě odpovídá 5 kilometrům v terénu).
Četl jsem velký nápis: „Mapa-rozkaz…“ A dál, pod záhlavím, také tuší, ale drobným kaligrafickým písmem: „…k invazi 38. armády (v závorce byla vyjmenována její sestava) do ČSSR s cílem potlačit, a v případě nutnosti zničit kontrarevoluci na jejím území“. Potom můj pohled zaznamenal tečkovaný půlkruh mezi Ostravou a Brnem a nápis: „Ke konci D.“ Praporek s nápisem 38-A byl zabodnut do města Trenčína na Slovensku. A nápis: K Č + 16–18.
Dole u okraje mapy jsem četl: „Ministr obrany maršál Sovětského svazu Grečko.“ V levém dolním rohu pak: „Vyhotoveno v jediném exempláři. Vyhotovil M. I. Povalij 11. dubna 1968.“
„Invaze,“ prolétlo mi hlavou. To znamená válku. Povalij pohlédl na hodinky a řekl: „Čti, čti.“ „Právě to dělám.“ „Za třicet minut odlétám.“ Těžké mlčení přerušil Jevdokim Jegorovič Malcev: „Čeká nás velká stranicko-politická práce. Je třeba informovat člena vojenské rady, náčelníka politického oddělení armády a energicky se pustit do této práce.“
„Jevdokime Jegoroviči, to nebude možné.“ „Jak to, nebude?“ zeptal se prudce Malcev. „Nesmíme před stranou skrývat úkoly, které bude řešit armáda. Mobilizace jednotek! Všechno je třeba udělat včas…“
„Jevdokine Jegoroviči,“ přerušil ho tiše Povalij, „dnes v deset hodin ministr obrany se mnou předložil tuto mapu Leonidu Iljiči a on přikázal ministrovi, že toto,“ poklepal prstem na mapu, „plně smí znát jen realizátor.“ Pokynul ke mně: „Pouze on. Kromě něj nikdo!“
„Nu, uvidíme. Zavolám Andreji Antonovičovi (ministrovi obrany),“ už ostřeji vyrazil na Povalije Malcev.
„To nedoporučuji. Veškeré rozhovory telefonem, rádiem nebo písemně o této věci,“ opět poklepal prstem na mapu, „Leonid Iljič kategoricky zakázal.“
Znovu těžká pauza. Ostražitě poslouchám spor mezi Malcevem a Povalijem. Bisjarin soustředěně mlčí. Povalij si odkašlal do dlaně a přerušil mlčení: „Jen pro vás. Závěrem Leonid Iljič řekl ministrovi: Andreji, připrav se na nejhorší. Ale dá Bůh, že se bez toho obejdeme.“ - - -Nedlouho před srpnovou invazí se konalo vojenské cvičení Varšavské smlouvy s označením Šumava. Tajným cílem bylo posoudit situaci v ČSSR. Při hodnocení cvičení si čeští straničtí představitelé uvědomili, že by ruská armáda mohla při hájení socialistického tábora před narušiteli srovnat část naší republiky se zemí:
Tak se můj přípitek změnil ve vystoupení, které si zřejmě přáli Smrkovský i Kriegel. (Krieglův přísný vzhled a povaha zřejmě nějak souvisí s jeho povoláním gynekologa – jemné a náročné povolání!) Myslím, že právě zde, na reprezentativním obědě se chystali bojovat se sovětskou armádou a spojenci ve Varšavské smlouvě. Prostě připadlo na mě snést úder.
Vstal Kriegel.
„Chci generálovi položit dotaz. Používali jste na cvičení atomové zbraně?“ Snahu zůstat zdvořilý, a dokonce na to myslet jsem už dávno opustil.
„Pokud jste, vážený Kriegle, pozorně poslouchal armádního generála, tak…“
„Poslouchal,“ přerušil mě a upřesnil: „Plánovali jste jejich použití?“ „Ano, plánovali.“ „A použili byste je?“ „Ano, pokud by přišel rozkaz.“ Dzúr se zavrtěl na židli a já jsem si vzpomněl na jeho nedávné otázky, které jsem dostal ohledně použití atomových zbraní.
„Vy byste použili tuto zbraň vmé zemi?“ zeptal se hlasitěji než obyčejně Kriegel. „Proti mým Čechům a Slovákům?“
Dosud mlčící prezident – Bože – bouchl pěstí do stolu a řekl: „Konec diskuse!“ (Právě tak to řekl, česky.) Nastalo ticho. „Konec,“ už tiše řekl Svoboda.
Usedl jsem. Kriegel a Smrkovský také. Sivickij ke mně naklonil hlavu a zašeptal: „Kriegel by se neměl zabývat politikou, ale hrabat se pinzetou v p...i.“
Prezident vstal, a to, co tehdy řekl, je možné pokládat v mnohém za určující pro další vývoj událostí v Československu.
„Jsem starý muž. A na všechno, co se tady stalo, hledím očima minulosti. Zažil jsem nejednu válku. A vždy jsem byl synem své země. Nyní nemluvím jako prezident, ale jako její občan. Ano, jsem také stoupenec míru. Ale ne míru, který nám vnutili v roce 1938. Tehdy 20 procent území mé vlasti připadlo fašistickému Německu, horthyovskému Maďarsku a panskému Polsku. Tehdy z mé země vytrhli skoro tři miliony mých spoluobčanů. A přes půldruhého roku po zemi mé vlasti dupala fašistická bota. A až potom, po šesti létech války, díky Sovětskému svazu, jemu,“ ukázal prstem směrem ke mně, „a mnoha a mnoha hrdinům rudé armády jsme mohli žít klidně. Pánové Smrkovský a Kriegle,“ (tak je nazval: pánové), „tři sta tisíc sovětských vojáků leží v československé zemi.
A my tady diskutujeme na téma: je třeba se učit bojovat, nebo ne. A aby se bojovalo dobře, půjdu a požádám soudruha Angela a soudruha Leonida, aby ponechal v Československu svou armádu.“ Opět ukázal prstem směrem ke mně: „Aby učili vás, Čechy a Slováky, jak je třeba bojovat.“
Smrkovský vyskočil: „To bude neústavní!“
Na to Svoboda klidně odvětil: „Zato potřebné. A nebudeme mít strach ze ztráty svobody, nezávislosti a našeho území.“
A Ludvík Svoboda začal vzpomínat, jak v roce 1943 u Charkova ve vesnici Sokolovo bojoval proti „Smrtihlavu“ wehrmachtu. Levé křídlo jeho praporu bylo odkryté. A Svoboda požádal velitele kozácké divize, který tam také bojoval, aby kryl toto křídlo. „A s kozáky přijel on,“ ukázal na mě prezident po třetí, „mladý major…“
„On je kozák?“ přerušil Kriegel prezidenta.
„Ano, bojoval v kozácké divizi,“ pokračoval Svoboda.
V pojetí Evropanů ještě z dob napoleonských válek vyvolávají kozáci velice nepříjemné asociace. O to se postarala propaganda. Proto Kriegel tak vykřikl, málem s úžasem v hlase: „On je kozák?“
„Ale oběd je oběd,“ řekl Svoboda, „pronáším přípitek na ukončení cvičení. Děkuji Ivanu Ignaťjeviči a Michailu Iljiči za velkou práci na tomto cvičení a žádám hlásit soudruhu Leonidovi a soudruhu Angelovi: Já jako vrchní velitel udělám nezbytné závěry a Československá lidová armáda bude připravená k boji a bojeschopná. A diskutovat,“ pohlédl na Kriegla a Smrkovského, „budeme jako obvykle na jednání předsednictva. Navrhuji přípitek na ukončení cvičení, na další práci, na Varšavskou smlouvu, na mír v naší zemi!“
Tím oběd skončil.
Majorov u Brežněva a hlavního ideologa strany Suslova podává hlášení, jak by se dle jeho předpokladu mohla vyvíjet situace v Československu, kdyby Rusko nezasáhlo:
Leonid Iljič vstal, stále kouřil, upřel na mě pohled a položil naprosto nečekanou otázku: „Jak vidíte vývoj událostí v Československu?“ Bože můj, to přece není má kompetence. Bohužel jsem ještě nedozrál k takové analýze a takovým závěrům. Ale otázka padla a ode mě se čeká odpověď:
Sebral jsem myšlenky a zpočátku plaše, ale potom stále jistě jsem začal odpovídat: „Za měsíc nebo dva bude ČSLA (československá armáda) rozložena úplně. Úsilím trojice Kriegel, Mlynář a Císař. A náčelníků politických orgánů.“
Suslov na mě opět nepřátelsky pohlédl. Hrál jsem si s ohněm, ale pokračoval jsem: „Obyvatelé měst, hlavně inteligence, privilegovaná dělnická třída, činovníci správy na různých úrovních – ti všichni podléhají důslednému nátlaku. Je v nich rozněcována nenávist k Sovětskému svazu a Varšavské smlouvě.“
Udělal jsem pauzu a hlavou mi prolétlo: „Je tomu tak? Mám pravdu? Nejsem příliš ostrý?“
Leonid Iljič zřejmě zachytil mou nejistotu, a aby mě povzbudil, pobídl mě: Pokračujte, Alexandře Michailoviči. Posloucháme vás.“ Chtě nechtě jsem vyhrkl, co mi už dlouho vrtalo v hlavě: „Jednoho krásného dne, Leonide Iljiči, u Čopu, Mukačeva, Užhorodu se mohou objevit 82. a 101. výsadková divize NATO. A celými Čechami a Slovenskem maximální rychlostí přijedou k nim pátý a druhý armádní sbor USA (9 až 11 divizí) a první a druhý armádní sbor SRN, což je také 9 až 11 divizí. Víme, že manévry vojsk NATO budou začátkem září…“
Brežněv a Suslov na sebe pohlédli. Pokračoval jsem ostře: „V noci před výsadkem bude sestavena loutková československá vláda. Ta vyhlásí neutralitu, vystoupí z Varšavské smlouvy a požádá NATO, aby chránilo zemi před sovětskou invazí.“
Udělal jsem pauzu. „Posloucháme, posloucháme, veliteli armády,“ opět mě pobídl Brežněv.
„Československo může být ztraceno. Nebo přijde velká válka…“ - - -Smluvený signál. První minuty invaze, první ruský mrtvý:
Signál přišel 20. srpna ve 22 hodin 15 minut.
V rádiu se jasně a zvučně ozvalo: „Vltava-666“.
Liják pokračoval, údery hromu přehlušovaly řev motorů.
Nenápadně jsem se pokřižoval a přikázal Bruninijeksovi: „S Bohem! Na Trenčín!“
Ve druhé radiostanici následovala jedno za druhým hlášení velitelů divizí potvrzující přijetí signálu. I generál Tukejev, už připravený vyrazit levým směrem na Košice–Brno, hlásil: „Signál obdržen. Signál obdržen. Splním. Splním.“
V listí dál šuměl déšť. Ale já jsem slyšel jen rachot tankových motorů a pocítil jsem, jak mi zrychleně buší srdce. Českoslovenští pohraničníci nic netušili a sloužili jako obvykle: častá cvičení a pohyby vojsk na území obou spojeneckých států pohraničníky naučily, aby se nezneklidňovali: spojenci přece nedrží v ruce kameny…
Máme za sebou prvních 200 kilometrů. Já se svou operativní skupinou ve volze jsem zastavil na krajnici silnice před třemi tanky T-55 z rozvědky zvláštního oddílu pod velením Bruninijekse. Někde vpředu je městečko Poprad. Tam je třeba udělat zastávku na odpočinek. A posunout ručičky hodin. Středoevropský čas…
V Moskvě je 6, tady 4 hodiny ráno. Zůstal jsem v autě a otevřel dveře. Přišli zástupci náčelníka operačního oddělení štábu armády podplukovníci Ševcov a Spirin se svými hrdlořezy. Nad našimi hlavami vrčel vrtulník. Přikázal jsem Ševcovovi, aby zjistil příčinu zastávky tanků. Ještě jsem nedořekl větu, když mě Spirin popadl za ruku a rychle vytáhl z auta. Zadní část volhy s typickým kovovým křupnutím rozdrtil tank, který se nečekaně rozjel. Řidič a radista, kteří seděli vpředu, stačili vyskočit, ale desátník (pokud se nemýlím, byl to můj jmenovec, také Alexandr), který seděl vlevo vedle mě, zahynul… Spirin a jeho lidé popadli zbraně. „Stát!“ křikl jsem.
Kolena se mi třásla: nesmyslnost takové smrti nemohla být nijak napravena, můj pochodový plán ji nepředpokládal. „Co to děláte, svině?!“ zařval jsem na velitele tanku a mechanikařidiče, kteří už seskočili na zem.
„Musíme na Trenčín… Majorov rozkázal…“ omlouvali se rozpačitě vojáci.
„Já jsem Majorov!“ „My jsme vás nepoznali, soudruhu generále!“
Jistě, tankisté mě nikdy předtím neviděli v tankové kombinéze, navíc jsem seděl v autě. Důvod mimořádné události zřejmě byl ten, že na místo jednoho mechanikařidiče usedl jeho střídač. Jeho předchůdce neponechal tank pouze zabrzděný, ale také se zařazenou první rychlostí. Z únavy způsobené dlouhou cestou to zřejmě zapomněl střídači říct a ten po spuštění motoru odbrzdil. A tank najel na volhu. Vyšetřování potvrdí nebo zamítne tento můj předpoklad… Ale ať to bylo jakkoli, zemřel náš voják.
Spirin byl připraven tankisty zatknout. Nevydal jsem takový rozkaz. Tragická nesmyslnost? Jistě! Ale kolik se jich ještě stane, když uvážíme všechno, co souvisí s pohybem gigantického válečného stroje – drtícího a ničícího na své cestě mnohé, co mohlo žít!
Tak byl otevřen účet našich ztrát v Československu roku 1968. - - -Majorov se usmiřuje se slovenským generálem Samuelem Kodajem, který nejdříve ruskou armádu zval, a pak jim spílal. Posléze se vypořádá s třemi českými „kontrarevolucionáři“: Ráno 24. srpna, zatímco jsem ještě pil čaj, nečekaně se otevřely dveře pracovny a plaše vstoupil Kodaj. Připadalo mi, že se zmenšil a jeho obvykle rovná postava je přepadlá. „Čest práci, Alexandře.“ Našel nejvhodnější pozdrav: tak se zdraví při setkání členové KSČ. Kodaj chtěl zřejmě těmi slovy říci, že máme oba mnoho společného, že jsme oba komunisté.
Rychle jsem mu vyšel vstříc. Objali jsme se.
„Promiň, Alexandře, choval jsem se mizerně.“
„Ty mi promiň, Samueli, plnil jsem rozkaz.“
Tyto dvě věty, které jsme si vyměnili, navrátily naše původní vztahy a vzájemné pochopení.
Nechal jsem přinést čaj. „Což tak slivovice?“ „Ne, Samueli! Slivovice bude později, až tady zvítězí socialismus.“
Hovor šel zpočátku těžce. Zřejmě jsme zkoumali jeden druhého. Ale potom jsme se zahřáli a začali mluvit otevřeněji.
„Alexandře, včera mě předvolal Gustáv Husák. On mi…“ Samuel zakroužil rukou nad hlavou. „Jak se to řekne rusky?“ „Umyl hlavu?“ „Správně. Vytýkal, že věci v okruhu jsou špatňoučce. Pořádně zaryl…“ Takže vnější síla, tedy samotný Gustáv Husák, pomohl k rychlému vzpamatování Kodaje. Dobré.
Pokračoval: „Zítra letí Husák s prezidentem do Moskvy. Přede mnou zavolal Dzúrovi. Požadoval, aby byl skutečným Slovákem, žádným Švejkem. Dzúr také poletí na rozhovory do Moskvy.“
Takže i Dzúr potřeboval patřičný tlak. To je dobře…
Večer 24. mi zavolal vrchní velitel skupiny armád „Sever“ Pavlovskij (jeho štáb se v té době už přemístil z Legnice do Milovic). Vyslechl mé krátké hlášení o situaci a řekl: „Bude třeba zastřelit tři kontrarevolucionáře.“ A uchechtl se do sluchátka. Ztuhl jsem.
„Jste na špatné adrese, soudruhu vrchní veliteli.“
„Na správné, Alexandře Michajloviči. Na správné.“
„Nechápu tento hřbitovní humor, Ivane Grigorjeviči.“
„Pochopíš, veliteli armády. V Ostravě vládnou pravičáci. Němcová, ideologický tajemník okresního výboru KSČ, Kubíček, její podřízený, šéfredaktor Ostravských novin, Nelepka, fejetonista těchto novin… Vše nejde hladce, veliteli armády. Dubčeka a další u Užhorodu strčili do basy. A ty lituješ takové kontry.“
Můj údiv přerostl v úžas. Tento neobvyklý rozkaz vrchního velitele mnou otřásl. Pavlovského jsem znal dlouhé roky, vážil jsem si ho. Když velel povolžskému vojenskému okruhu, byl jsem prvním zástupcem náčelníka štábu tohoto okruhu. V ozbrojených silách byl znám nejen jako vzdělaný a kompetentní odborník. Mnozí ho znali jako inteligentního člověka (já bych řekl inteligenta turgeněvského typu: do řeky neskočí a tonoucího nezachrání). Zkrátka slyšet od něho o zastřelení bylo z řady důvodů hloupé. Ne nadarmo se říká, že sentimentální inteligenti bývají neobyčejně krutí…“
Projevil jsem slabost a splnil tento děsivý a nehezký rozkaz.
Přikázal jsem veliteli 24. železné motostřelecké divize generálu G. P. Jaškinovi zatknout Němcovou, Kubíčka a Nelepku a v doprovodu ochranky náčelníka politického oddělení divize plukovníka Komarova je strčit do uzavřeného transportéru a přes noc bez zastavování přivézt ke mně do Trenčína.
Ráno 25. srpna, když v mé pracovně seděli generálové Zolotov a Tukejev, se otevřely dveře a vešli plukovník Komarov a tři zatčení v doprovodu dvou samopalníků. Komarov hlásil: „Soudruhu veliteli, váš rozkaz byl splněn. Zatčení přivedeni.“ Pokynul jsem Komarovovi, aby usedl, a samopalníkům ukázal na dveře. Tři zatčení napřáhli ruce jako na povel ke stisknutí: proč se nepozdravit. Ale já jsem jim pokynul: ustupte o několik kroků.
Má první slova byla následující: „Poručili mi, abych vás popravil. Zastřelil nebo pověsil,“ udělal jsem pauzu. „To má rozhodnout on,“ ukázal jsem na Komarova.
Zatčení mlčeli. Jestli tehdy věřili v rychlou smrt nebo ne, to se dnes neodvážím posoudit.
„Přijal jsem řešení: pokud splníte můj příkaz a nebudete se zabývat – ústně ani tiskem – kontrarevoluční propagandou a probouzet nenávist k nám, k sovětské armádě a Sovětskému svazu, dám vám milost.“
Zatčení stáli se sklopenými hlavami a byli bělejší než plátno. Zdálo se, že se jim podlomily nohy.
Zolotov, Tukejev a Komarov mlčeli, zřejmě nechápali podstatu tohoto úděsného divadla.
„Řeknu,“ vysmíval jsem se zatčeným, „že vaše pořadí je určeno.“ Udělal jsem pauzu. „Kubíček zamře první… Nelepka ho bude následovat… A potom se připojí madam…“
Když se nyní ohlížím, stěží věřím, že se to odehrálo v pracovně velitele Sovětské armády a že tento velitel jsem byl já, dosud žijící stařec.
Po dlouhém mlčení promluvil Kubíček. Zajíkavě. „Soudruhu Majorove, vše splníme… budeme tisknout jen to, co prověří a schválí soudruh,“ ukázal na Komarova.
Němcová dodala: „Nyní jsem pochopila, co je socialismus… Všechno jste nám jasně vysvětlil. Socialismus je kontrola…“ A ironicky se usmála.
„A co řeknete vy, Nelepko?“ „Nebudu nic psát. Se vším souhlasím…“ „Plukovníku Komarove, propusťte je. Ať se vrátí domů. Nyní jsou to naši druzi.“ „Rozkaz, soudruhu veliteli.“ Potom mi Ilmar řekl, že po odchodu z pracovny Němcová řekla ostatním: „Majorova a Zolotova jsem hned poznala. Ale kde se vzal ten otlemený čínský generál?“ Mínila Tukejeva.
Jestli jste naživu, paní Němcová, pane Kubíčku a pane Nelepko, sice pozdě o 30 let, já, starý člověk, prosím o prominutí za duševní trauma, jež jsem vám způsobil. Toho dne jsem klesl tak nízko, jak by neměl klesnout generál, který si sebe váží. Jsem totiž člověk. Odpusťte.
