Narazil jsem na Eurosportu na pro mne nový sport. Něco jako skikros, leč na bruslích. Nevím, jak se ta disciplína jmenuje česky, ale tam v Quebeku to byl Crashed Ice. Bylo tam třiatřicet pod nulou, plno diváků a všem se mohutně „pářilo“ od úst, když povzbuzovali závodníky a závodnice (všimněte si mé genderové korektnosti). Ti měli hokejovou výstroj včetně rukavic, jenom hokejku ne, a zdálo se, že nikomu ten mráz nevadí. Asi se zrovna lokálně oteplilo (zde si povšimněte pro změnu zase mé nekorektnosti).
Když vzpomenu mé bruslení v dětství a mladickém věku, bylo to povětšinou v Dejvicích na Kotlářce, eventuálně u nás na dvoře, kde jsme taky dokázali vyprodukovat kluziště. Kotlářka však byla v pubertálním věku daleko přitažlivější, protože tam chodilo víc holek a my jsme jim nasazovali tak zvaný kotel. Ten spočíval v tom, že jeden pubescent tlačil před sebou druhého pubescenta, který jakoby seděl, a vytvořili tak pojízdné křeslo. Vyhlédnuté krasavici takto podrazili nohy, ta klesla do živého křesla a pubescenti, tedy i já, ji vozili po kluzišti a využívali objevných dotyků, bohužel tlumených zimním oblečením. Byly to báječné časy objevů. Nikdy ale nebylo jako v Quebeku třiatřicet pod nulou. Těch minus deset však stačilo k tomu, že jsme měli po několika hodinách huby zkroucené mrazem, a když se někdo usmál, vypadal jako idiot. O zahvízdání ani nemluvím. A abych to zakončil nekorektně, dost zim jsme hráli hokej jenom na betoně, protože prostě vůbec nemrzlo a nebyl led.
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
