Tak proč se lidé trápí, že jim chybí peníze? Prý k nim musíme změnit postoj. Ale když začne člověk pátrat po tom, jak si takový pěkný a zdravý vztah k penězům vytvořit, začnou se objevovat lidé duchovnější, webové adresy ožijí barvami, ezoterickou hudbou a někde v rohu mele mák sám Buddha. Z poradců vyčnívá psycholožka Maria Nemethová, která dala dohromady knihu Energie peněz: Duchovní průvodce k finančnímu a osobnímu uspokojení.
Knihu sepsala poté, co se sama stala obětí finančního podvodu, do kterého investovala 35 tisíc dolarů. Ale jak sama objevila, stala se obětí vlastní nenasytnosti.
Postavila na tom seminář, jímž prošlo už téměř pět tisíc zájemců. Lidé jsou prý na tom tak špatně, že než aby se jí drželi za ruku a sdělili nahlas detaily o svých příjmech a útratách, koktají a raději se podělí o nějaký zahanbující sexuální zážitek.
A zatímco Maria vyučuje, jak energii peněz kombinovat s energií vlastního bytí, Sára z blogu On Simplicity si ordinuje vědomou abstinenci od myšlenek na peníze. Dokonce má vypracovanou filozofii jedné tužky, která mě oslovila jako v poslední době máloco. Namísto hrnku plného tužek stačí jedna, která ale musí psát. Ta má své místo a pečujeme o ni. Stejně mimořádně bychom se měli chovat ke všemu ostatnímu. Vyloučíme ze skříně šatstvo a boty, které nám nepadnou dokonale nebo je roky nenosíme. To samé s hrnci a kosmetikou. Nebála bych se rozšířit teorii jedné propisky i na přátele.
Kdo se však dnes skutečně trápí, jsou zchudlí bohatí. Podle ekonomických studií, kterými se probíral Robert Frank v časopise Newsweek, se většině z nich z kont vypařila zhruba třetina. Takový Elton John přišel o 26 % svých úspor. Jak Frank naznačuje, nehraje přitom roli, zda měl na kontě původně tři miliony a dnes jen dva nebo zda jde o desítky milionů. Výsledné nervy nadranc jsou stejné. Kromě jmění přitom klesly i ceny. Reality mají průměrně nižší hodnotu, stejně jako akcie na burze. Je tak na místě mluvit o zchudnutí? O úbytku štěstí?
Daniel Gilbert, harvardský psycholog, se ve své knize Klopýtání o štěstí zabývá právě porovnáváním pocitu bohatství a štěstí. Podle něj psychologové dosud potvrdili pouze fakt, že se lidem uleví a mají dojem štěstí, když se z chudoby vyhoupnou do střední třídy. To ostatně zjistil už Richard Easterlin v roce 1974. Ale tam nárůst štěstí končí, posun ze střední do vyšší třídy už štěstí nepřináší. Peníze totiž znamenají především volbu. Čím více peněz, tím větší výběr. S deseti korunami v ruce člověk zamíří k rohlíkům, s tisícikorunou si může vybrat mezi restauracemi. Jak praví Gilbert, člověk však nesmí mít volbu zase příliš širokou, s dvaceti tisíci korun na večeři se nakonec jen vystresuje. Nemluvě o tom, jak tvrdě musí pracovat, aby měl extra velký příjem, což mu krade čas na radostné věci života.
Objevuje se tu ještě další poučka: radostněji uspokojujeme své touhy než skutečné potřeby. Když však člověk při majetku vystoupá do elitnějšího kruhu, z věcí radostných se stanou potřeby k prestiži. V číslech to vypadá takto: Lidé na celé planetě byli v průběhu let tázáni po pocitech uspokojení na škále od 1 do 7, od nespokojenosti k naprosté spokojenosti. Bezdomovci v Kalkatě dali svému životu známku 2,9. Multimilionáři v USA život oznámkovali 5,8 - což je stejné hodnocení, jak svůj život vidí Inuité na severu Grónska nebo keňští Masajové, tedy příslušníci přírodních národů, kde jsou víceméně všichni členy „střední třídy“.
Podle výzkumů sociologa Jiřího Večerníka byli Češi za minulého režimu nejvíc rovnostářskou společností ze všech komunistických zemí, a tím de facto sociálně nejplošší na celém světě. Z teorií o poměru štěstí a příjmů pro ně vyplývá lapidární zjištění: nemusíme závidět bohatým. Není co.
***
Chvála střední třídy: mít tak akorát je ta nejlepší cesta ke štěstí. A zchudnout o sto tisíc nebo sto milionů vyjde nastejno
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, autorka je redaktorkou Pátku
