Hlavní zásadou románského vinařského zákona je kontrola původu hroznů z tzv. „apelací“ a kontrola množství sklizených hroznů. Nejdokonalejší apelační systém mají propracovaný ve Francii (AOC), přesto je pro obyčejného smrtelníka (a obávám se, že i pro Francouze) prakticky nepřehledným. Například průměrný domorodec z Provence se neorientuje ve vínech vyrobených třeba v Alsasku, kde navíc jsou do apelačního systému oblasti včleněny některé prvky germánského systému.
V každém případě pokud je láhev s původem ve Francii označená zkratkou AOC, prakticky to mnoho neznamená, pokud se nejedná o některou z významných značek čili výrobců. Apelačního vína ve Francii se vyrobí z více než tří set tisíc hektarů vinic.
Ještě horší je to s podobnou apelační DOC v Itálii, protože po zavedení kontroly DOC získala téměř všechna vína v Itálii (téměř 1 mil. ha) právo na toto označení, čímž byla značka absolutně devalvována a musel být zaveden vyšší stupeň kontroly DOCG, kde „G“ znamená garantovanou kontrolu. Opět doporučuji zaměřit se na víno od jednoho nebo několika málo výrobců, od kterých mně víno chutná, a těch se držet.
Světmá zhruba 7,4 milionu ha vinic. Francie, Španělsko a Itálie dohromady mají necelé tři miliony ha vinic, zatímco v Evropě je celkem asi 4,5 milionů ha. Takže tři vyjmenované evropské země mají téměř 40 procent světové výměry vinic. Zbytek vinařské Evropy i světa stojí na okraji.
Proto se setkáme v supermarketových koutcích nejvíce s víny právě z těchto tří evropských zemí. Až donedávna se z jihu dovážela většinou levná podřadnější vína se vcelku vkusnou ambaláží a mnoho konzumentů bylo zklamaných úrovní těchto vín. Jenom pro zajímavost jsem si hrál s myšlenkou, jaký je rozdíl mezi nejlevnějšími a nejdražšími francouzskými víny. Levná vína jsou levnější než minerálka a nejdražší vína jsou dražší než průměrný automobil. Jak je to u nás? Nejdražší moravská vína pořídíte v průměru za několik stokorun, přičemž jde o vína, která získala na světových výstavách zlaté medaile a v přímé soutěži porazila vína, s kterými se obchoduje za mnoho tisíc korun.
Zkušený milovník vína dává přednost vínům, která se dají pořídit levně a ví se o nich, že užitná hodnota je mnohonásobně větší. Taková vína samozřejmě existují, jen se musí vědět, kde je pořídit.
Jako příklad vězměme vína moldavská. Ač v posledních letech na trhu trochu podražila, stále je podle mého názoru jejich pořizovací hodnota mnohonásobně nižší než kvalitativně srovnatelných špičkových francouzských červených vín.
Dalším vínem, na které bych chtěl upozornit, je ve světě známý Schilcher, růžový speciál ze Štýrska, vyráběný z modré odrůdy Blauer Wildbacher. Protože ale v hornatém Štýrsku nedozraje, vyrábí se z něj růžák s nebývalou kyselinou. To je ta specialita, vřele doporučuji příznivcům ultrasuchých vín. Na štýrských agrofarmách k -němu podávají chleba se škvarkovým sádlem nebo špekem, bez mastného základu by to ani nešlo. Největší výhodou Schilcheru je, že když si ho přivezete domů, ani po roce vám ho manželka nevypije. Nevýhodou je, že ho k nám nikdo nedováží a musíte pro něj absolvovat několikahodinovou cestu.
Abychom nezapomněli na nám blízké slovenské zahraničí; tokajské víno, které kdysi hlavně z maďarské provenience bylo k dostání v každé „jednoťácké sámošce“, najednou zmizelo. V poslední době se sporadicky ukazuje, ale víno králů by si určitě zasloužilo důstojnější zastoupení.
Zahraničních vín je nepředstavitelná spousta, vždyť jenom odrůd je ve světě odhadem na desetitisíce. Přitom je zajímavé sledovat víno z jedné odrůdy, jak se chová v rozdílných oblastech. Po cestě do Itálie zastavte cestou z Brenerského průsmyku v Termenu a na náměstí ve vinotéce místního družstva si kupte láhev tramínu. Doma porovnejte s moravským, třeba družstevním ze Sedlece, je to poučné.
O autorovi| MILAN SEDLÁČEK, Autor Milan Sedláček je provozovatel www.znalecvin.cz a účastní se projektu www.valtickepodzemi.cz.
