Vývoj sluneční soustavy a podíl kosmických sond na objasnění zrodu planet přibližuje seriál televize BBC. Jeho první díl pod názvem Jiné světy právě vychází v edici Lidových novin na DVD.
Ve středověku lidstvo znalo pouze pět planet: Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. Teprve později se k nim začala počítat i Země.
Po prosazení Koperníkova heliocentrického světového názoru, který přesunul střed, kolem něhož obíhaly všechny planety včetně Země, do Slunce, se astronomové snažili teoreticky popsat jejich dráhy. Díky pečlivým pozorováním pohybu planet, které na dánském ostrově Hven a později také v Praze uskutečnil hvězdář Tycho de Brahe, mohl další významný astronom té doby, pobývající v Praze na dvoře císaře Rudolfa II., Johannes Kepler, formulovat tři zákony o pohybu planet. Platí dodnes. Jejich vnitřní fyzikální výklad završil anglický učenec Isaac Newton objevem zákona všeobecné gravitace, síly, která působí na všechna tělesa a nutí je pohybovat se vesmírem po stanovených drahách.
Astronomům chyběla planeta Lidé se snažili v pohybu planet hledat určitou harmonii. V roce 1766 si německý matematik Johann Daniel Titius všiml zajímavé zákonitosti, podle které by měla být mezi Marsem a Jupiterem další planeta.
Astronomové začali chybějící planetu hledat. Ale ještě dříve, než se jim to povedlo, v roce 1681 britský astronom William Herschel objevil planetu obíhající za Saturnem. Ta dostala jméno Uran a také v podstatě splňovala uvedený zákon.
Z iniciativy německých astronomů si tehdejší přední astronomové rozdělili část oblohy kolem ekliptiky - myšlené kružnice na nebeské sféře, v jejíž blízkosti se zdánlivě pohybovaly známé planety.
Tato „nebeská policie“ začala intenzivní práci v posledním desetiletí 18. století a její práce byla brzy korunována úspěchem: v první den roku 1801 italský dvorní astronom neapolského krále Giuseppe Piazzi objevil na observatoři v Palermu na Sicílii slabou hvězdu, která putovala z místa na místo. Po několika týdnech dospěl k závěru, že našel hledanou planetu. Nazval ji Ceres, podle patronky ostrova Sicílie.
Astronomové mohli být spokojeni, protože jak spočítal novou matematickou metodou geniální německý matematik Carl Friedrich Gauss, pohybovala se po dráze přesně odpovídající Titius-Bodeho zákonu.
Co se však nestalo: o rok později, v březnu 1802, objevil německý astronom Olbers další těleso, které pojmenovali Pallas. Co s tím?
Tělesa podobná hvězdám Sám Olbers navrhl hypotézu, že tato dvě tělesa mohou být pozůstatky původní planety, kterou nějaká katastrofa gigantických rozměrů rozbila. Tomu se zdály nasvědčovat i objevy dalších dvou podobných těles - Juno (v roce 1804) a Vesta (v roce 1807).
Protože šlo o malá tělesa, která i v nejsilnějších dalekohledech té doby byla vidět jako hvězdy, doporučil astronom Herschel nazvat je „asteroidy“, tedy hvězdám podobná tělesa. V současné době je česky nazýváme „planetky“. Jejich počet začal prudce růst od poloviny 19. století.
Mezitím astronomové pečlivě sledovali dráhu nejvzdálenější planety Uranu a objevili, že se nepohybuje přesně podle Newtonových zákonů. Usoudili, že za to může další, dosud neznámá planeta, pohybující se dále než Uran. Teoreticky její dráhu spočítali francouzský astronom Le Verrier a Angličan Adams. A v roce 1846 ji na observatoři v Berlíně cíleně hledal a nalezl německý astronom Johann Gottfried Galle a jeho francouzský student Heinrich Louis d’Arrest. Nová planeta dostala jméno Neptun.
Historie se pak opakovala: také na Neptun působila síla dalšího tělesa. Na základě podobných výpočtů nalezl v roce 1930 Američan Clyde Tombaugh planetu - dnes jen trpasličí planetu - Pluto.
***
Tajemství sluneční soustavy
Vědci dodnes nevědí, jak přesně vznikl náš planetární systém. Podle převládající teorie se zrodil z oblaku prachu a plynu.
Převládá domněnka, že nejdříve vznikl disk z prachu a ten se koncentroval v rovině protoplanetární mlhoviny. V důsledku gravitačních nestabilit se hmota začala shlukovat ve stále větší tělesa, až vznikly
V závěrečné fázi vzniku sluneční soustavy docházelo k mnoha srážkám, jejichž stopy jsou dodnes patrné v podobě kráterů na jednotlivých planetách včetně Země.
Snímky kráterů Merkuru pořídila sonda Mariner 10 v roce 1975.
Teorií o vzniku sluneční soustavy se zabýval ruský vědec Viktor Safronov (1917-1999)
Tento kráter v arizonské poušti způsobil před 50 tisíci lety úlomek rodící se planety, která se rozštěpila před několika miliardami let.
O autorovi| ANTONÍN VÍTEK, Autor je odborníkem na kosmonautiku z Akademie věd České republiky
